„Díky tomu, že každému návštěvníkovi věnujeme péči, tak se nám to vrací,“ říká muzejní pedagog z Muzea roku

Lýdie Hájovská 27. 2. 2017
Nejdříve cena Gloria Musealis, letos návštěvníky zvolené Muzeum roku. Tak by se dalo v jedné větě charakterizovat Muzeum Hlučínska ve městě Hlučín, nedaleko Ostravy. O Muzeu jsme si povídali s jeho muzejním pedagogem Jirkou Neminářem.

Mohl bys čtenářům popsat, jak probíhá soutěž Muzeum roku?
Je to internetová soutěž, která funguje na portále do-muzea.cz a hlavním záměrem je přimět návštěvníky muzeí, aby poskytovali muzeím zpětnou vazbu a zároveň vytvářet mezi muzei určité konkurenční prostředí. To je hlavní idea soutěže a probíhá to tak, že člověk se zaregistruje na portále do-muzea.cz, a pak může hodnotit jakékoliv muzeum v České republice. Dává tam jednak hvězdičky, ale zároveň poskytuje slovní hodnocení. Pět hvězdiček znamená maximální spokojenost.
Nedávno jste vyhráli také cenu Gloria Musealis, což je ocenění odborníků. Jak si vysvětluješ úspěch hlučínského muzea v těchto oceněních, když konkurence je tak velká?
Naopak, musím říct, že jsem zklamaný, že jsme nevyhráli první místo, ale jen zvláštní ocenění, což lze chápat jako jakousi cenu útěchy. Když to srovnám, v té samé kategorii s projektem, který vyhrál první cenu, tak mi přijde, že je to úplně vedle. Projekty, které jsou v českém prostředí nějakým způsobem evropské, jsou už jen tímto faktem mimořádné. Je to trochu neskromné, ale v tu dobu to byl velký počin, a ostatně dosud je naše expozice zcela srovnatelná se zahraniční produkcí. Nechci, aby to vypadalo, že se cítíme ublíženě, ale kritéria výběru výherců mi poněkud unikají. Třeba letos, kde byl jednoznačným favoritem archeopark v Pavlově, nakonec vyhrál jednostranně a konzervativně pojatý Památník národního odboje a útlaku. Tyto dva projekty se přitom vůbec nedají srovnávat, Pavlov představuje absolutní špičku současné muzejní prezentace. Z toho je jednomu smutno, protože to zase poukazuje na naši českou malost.
Jirka Neminář působí jako muzejní pedagog v Muzeu Hlučínska. Foto: Lýdie Hájovská
Co přivedlo Tebe k historii a proč ses rozhodl ji vystudovat?
Historie mě chytla už na základní škole, možná v první třídě. Rodiče říkají, že to bylo ve Zlaté uličce, kde se konala výstava nějakých brnění a rytířů a tenkrát mi taťka vysvětloval, kdo to byli husité a tak podobně. K Vánocům mi pak kupovali různé historické knížky a postupně jsem prodělal vývoj od záliby v pověstech a báchorkách až k teorii historické vědy. Prošel jsem si všemi možnými obdobími a všemi možnými formami za tu dobu. Na začátku stál v podstatě náhodný impuls, rozvoj díky rodičům, potom tam určitě hrála roli fascinace Hlučínskem. Svou úlohu sehrála i zvědavost. Lidi se zmiňovali třeba o vojácích z wehrmachtu nebo účastnících odboje a nic o tom neexistovalo, nic o tom nebylo napsané a přicházely otázky: „Proč a jak to vlastně bylo?“ Na gymplu jsem si říkal, že bych chtěl být jednou u toho, až se bude dělat tady v muzeu nová expozice a vůbec by mě nenapadlo, že v něm budu jednou pracovat.
Myslíš, že příběh Hlučínska má šanci ještě dnes nějak zaujmout mladé lidi?
Je přirozené, že to vymírá, i ta naše identita. Všechno se proměňuje přesně v duchu latinského přísloví Tempora mutantur et nos mutamur in illis (Časy se mění a my se měníme s nimi, pozn. red.). Bohužel tomu asi úplně nezabráníme, ale Hlučínsko jako takové, jeho fenomén, má ohromnou životnost a aktuálnost, protože nám má pořád co říci a pořád nám může sloužit jako příklad par excellence v mnoha směrech. Musíme mít samozřejmě vůli poznávat a nějakým způsobem si nacházet cestu. U identit hrozí, že se můžeme stát takovými těmi nezdravými patrioty, kteří budou až nepřiměřeně hrdí na svůj region a budou nekriticky všechno adorovat. Druhý přístup je, že totálně zapomeneme. My bychom však chtěli pěstovat třetí cestu – kritický přístup vůči vlastní minulosti. Chtěli bychom využít potenciál, který nám dává náš zvláštní původ a naše velmi ojedinělá poloha na hranici k tomu držet odstup, být nad věcí. To si myslím, že je právě to úžasné, co nám Hlučínsko dneska dává a co nám může být k dobru.
Studovat dějiny určitě smysl má. Myslíš ale, že vystudovaný historik dnes najde uplatnění?
To je dost kontroverzní otázka. Studovat historii má smysl, i kdyby ten absolvent uplatnění nenašel, protože mu to velmi rozšíří obzory a třeba i rozvine kritické myšlení. Vždy ale záleží na tom, co si člověk ze studia odnese. Pokud se budeme bavit o ideálním absolventovi historie, který bude liberální, kritický a poplatný soudobým badatelským trendům (v tom dobrém smyslu), tak je to výborná výbava pro život.
Co je konkrétní náplní práce muzejního pedagoga?
Určitě bude jiná náplň práce muzejního pedagoga ve velké instituci, kde je třeba těch pedagogů několik a kde se věnují výlučně přípravě muzejních lekcí, prezentacím, metodice, případně dalším aktivitám s tímto souvisejícím. Úplně odlišné to pak je v jakémkoliv malém městském či regionálním muzeu, kde všichni dělají všechno. Záběr zde musí být široký – a to je na tom to zajímavé. Naše malé muzeum se angažuje ve čtyřech odvětvích. Za prvé muzejnictví jako takové a všechno, co s ním souvisí. Musíš držet krok s muzejním světem, účastnit se odborných debat, konferencí, pořádat výstavy, vést sbírkotvornou činnost. Potom tu máme turistický ruch. V první linii prezentuješ muzeum návštěvníkům na různých akcích a jsi s nimi v kontaktu. S tím souvisí i organizace všech turistických aktivit, jako otevírání turistických sezón, průběžných prezentací, ale třeba i výroba letáků. Třetím odvětvím je školství. Zapojení muzea do vzdělávacího procesu by mělo fungovat zcela automaticky a má ostatně ohromný potenciál pro zkvalitnění výuky, protože muzeum je vůči klasické školní edukaci zpestřením. Odehrává se mimo školní škamna a pracuje se zde s konkrétními materiály, dítě si z může daleko více odnést. Čtvrtým oborem je věda a výzkum čili to, na co už nám prakticky nezbývá čas, což je ovšem velmi smutné.
Jak vypadá to zapojení škol a jak konkrétně fungují výstavy Muzeum Hlučínska?
V muzeu pořádáme vzdělávací lekce ke konkrétním výstavám ale především ke stálé expozici, kde pracujeme přímo v jejím prostoru a rozvíjíme jednotlivá témata. Vše je koncipováno tak, aby nás jedna třída navštívila vícekrát, protože se jedná o takový řetězec lekcí.  V edukačních programech se snažíme podávat velké dějiny prostřednictvím obyčejných lidí a osudů, prostřednictvím té naší místní zkušenosti. Je to ohromná výhoda oproti dějepisu, který může působit dost „sterilně“. U nás je to ovšem, jak by řekl Marc Bloch, cítit člověčinou, expozice je osídlena lidskými osudy, a to je na tom to krásné.
Pořádáme také krátkodobé výstavy a pokud má na to ta výstava potenciál, tak k ní vytvoříme vzdělávací programy. Pak to funguje tak, že rozešleme maily školám s pozvánkou, a ty školy prostě buď chodí nebo nechodí, záleží, jak se jim to hodí. Třeba na takovou výstavu Středověk přišlo na tisíc dětí, což bylo ohromné.
Jak velké skupiny návštěvníků/dětí chodí nejčastěji?
Jsme limitováni tím, že naše stálá expozice je vskutku miniaturních rozměrů. V našich poměrech lze maximálně uplatnit sousloví, že méně znamená více v souvislosti s velikostí návštěvnických skupin. Naštěstí jsou momentálně třídy nenaplněné, a to je pro nás dobře, protože se tak krásně vlezeme do expozice a zároveň tím netrpí výuka. Optimální je počet okolo 20 osob, někdy i méně.
Jak se liší Tvůj výklad školákům, oproti jiným věkovým skupinám? Co děti zaujme a na co cílíš?
Zásadní rozdíl už je v tom, že u dětí vůbec neděláme komentované prohlídky. Pro děti jsou připraveny vzdělávací lekce, které mají svůj specifický scénář. Každá lekce je dělaná jinak, má jinak stanovené cíle, a jinak stanovenou práci s dětmi. Zatímco výklad pro seniory, nebo pro jiné návštěvníky je pouze výkladem bez jakékoli interakce. I tam se to může lišit, protože jinak vypadá výklad pro starší ročníky, kde člověk může narážet na různé stereotypy a mýty, které u nich budou fungovat díky dějepisné výuce za minulého režimu. Jinak to bude u zahraničních turistů, třeba u Němců, kde zdůrazníme patřičné aspekty, nebo naopak, protože víme, čím si prošli oni, tak se budeme snažit reagovat na to jejich vědění, abychom je nějakým způsobem obohatili, nebo revidovali jejich pohled.
 
Dovedeš říct, co se podařilo prosadit v muzeu Tobě a nyní to má úspěch?
Úspěch je vůbec to Muzeum roku, ale nepřísluší mi připisovat si to jako vlastní úspěch, protože jde o kolektivní zásluhu. Navíc kdyby návštěvníci nehlasovali, tak titul nezískáme. Jinak je úspěch, že už mám vlastní kancelář, což jsem na začátku neměl a musel jsem půl roku pracovat přímo z expozice, což bylo někdy dost šílené. Máme nový web, nový vizuál muzea, muzejního maskota císaře Viléma, který propaguje muzeum a se kterým máme ještě velké plány. Muzeum se účastní konferencí a navázalo kontakty s Německem. Díky tomu, že se ke každému snažíme chovat vstřícně a opravdu mu věnovat péči, tak se nám to vrací. A za to jsem strašně rád.
Muzeum Hlučínska se nachází v prostorách hlučínského zámku.
Jak dlouho trvá připravit výstavu a podle čeho se témata výstav vybírají?
Záleží, jestli se připravuje přímo autorská výstava, nebo pouze adaptujeme zápůjčku. Autorská výstava se může připravovat i více než rok, naposledy nám to však trvalo asi jen pět měsíců. Pokud si výstavu půjčíme, tak je to pak o tom, do jaké míry ji upravíme a doplníme, jak budeme řešit její propagaci a od toho se odvíjí délka přípravy. Samotná instalace se musí stihnout za týden, takže není výjimkou, že pak býváme v muzeu dlouho do noci, abychom vše do vernisáže stihli. Co se týče výběru témat, hraje tam roli spousta okolností. Témata musí odpovídat ročnímu období a cyklu školního roku. Takže o prázdninách u nás najdeš spíše hravější a zábavnější výstavu, zatímco Vánoce se nesou na vlnách klidu a sentimentu.
Můžeš prozradit plány, co Muzeum chystá do budoucna?
Určitě bychom chtěli navázat spolupráci s obdobně zaměřenými zahraničními muzei jak na polské, tak na německé straně. V Evropě je vícero regionů, které jsou podobné Hlučínsku, takže bychom rádi šli touto cestou. Abychom dokázali Hlučínsku lépe rozumět, neobejdeme se bez srovnávání s podobnými lokalitami. No a pak mám ještě jeden velký sen, a sice uspořádat výstavu věnovanou službě našich dědečků a pradědečků ve wehrmachtu. Bylo to dlouho tabuizované téma, které si bezesporu zasluhuje pozornost a kritickou reflexi. Protože se nám ale blíží rok 2020 a s ním i stoleté výročí existence Hlučínska, tak budeme vše podřizovat tomuto jubileu. Chystáme „výjezdní“ přednáškový cyklus, abychom přiblížili muzeum do jednotlivých vesnic, a určitě proběhne i nějaká nová výstava.
Mnoho lidí zastává názor, že v muzeích pracují a také je navštěvují hlavně důchodci. Proč by podle Tebe měli mladí lidé navštěvovat muzea a podobné instituce?
Protože právě muzeum může významným způsobem obohatit jejich poznání. Zaplaťpánbůh se v současné době daří i v České republice prosazovat moderní trendy muzejní prezentace, ačkoliv vůči britskému či německému prostředí máme stále co dohánět. Třeba takové Militärhistorisches Museum v Drážďanech, které už není o pouhé prezentaci zbraní a vojenské techniky, ale tematizuje komplikované společenské fenomény. Poukazuje třeba na vztah války a umění, úlohu zvířat ve válce, psychologické aspekty válčení, nebo na obohacení našeho slovníku o termíny pocházející z vojenského prostředí. Takový přístup je skutečně velmi pestrý a obohacující. Dokáže zaujmout prakticky kohokoliv, ale především dokáže prezentované téma nahlížet z netradičních, a přitom zcela přirozených pohledů, které se odvíjejí od naší každodenní zkušenosti. Taková návštěva muzea už nemusí být bohapustou nudou, ale může se stát zábavnou a někdy možná i dobrodružnou edukací. Primární úlohu muzeí spatřuji ve vzdělávání, takže pokud někdo má zájem se neustále rozvíjet, pak pravidelné návštěvy muzeí jsou tím ideálním receptem, jak nezakrnět, ale naopak rozšiřovat své poznání.
Hlučínsko je specifickým územím České republiky. O jeho historii se více dozvíte zde.
Autor: Lýdie Hájovská