„Ani jsme se vlastně nepředstavili,“ říkám a natahuji ruku. „Já jsem Kristýnka,“ odpovídá nám milá paní stiskem ruky.
Všechno to začalo zprávou od Patrika. „Ahoj, na nádraží je každý den jedna paní na vozíku. Sedí tam i v těch mrazech. Chtěl bych s ní udělat reportáž. Jdeš do toho se mnou?“
Na tuhle nabídku nešlo říct ne. Po prvním neúspěšném pokusu jsme nakonec žebračku zastihli, abychom se s ní domluvili. „Vy tu se mnou chcete zítra být? Aspoň tu nebudu sama,“ souhlasila s úsměvem.
Druhý den dopoledne jsme tedy přijeli na místo. Kristýnka už nás vyhlížela a začala vyprávět. „Podívejte,“ ukázala na opilého bezdomovce na druhé straně, „já nejsem jako oni. Nepiju. Příští týden slavím šedesátku, tak si dám dvě štamprle a půjdu si lehnout.“ Přiznávám, že sama při kontaktu s lidmi, kteří na ulicích vybírají peníze, bývám obezřetná. Říkám v jednu chvíli o svých obavách i této beznohé žebračce a ta jen souhlasně pokyvuje. „Znám takové, kteří si na nohy sednou a dělají, že nemají nohy. Jiní si zase vezmou černé brýle a hůl, aby si lidi mysleli, že jsou slepí. To já bych nemohla. Já tu sedím, abych měla nějaké peníze na léky a hlavně nechci sedět celý den v bytě.“ To jí věříme. Vypráví nám potom o svém bydlišti. „Bývám u své sestřenice, máme televizi, ale je nás v bytě hodně. Děti sice chodí do školy, ale já bych tam celý den nevydržela.“
Žebračka je upovídaná a vypráví. O svém dětství. „Přihlásili jsme se s našimi do té soutěže, Zpívá celá rodina se to jmenovalo. A nakonec jsme vyhráli.“ O rodině, kterou už nemá. „Všichni jsou už pod zemí,“ zlehčuje téma, „akorát bratr ještě žije u Šumperku, ale ten se se mnou nestýká.“ Přemýšlím, jak zmínit otázku, která mě zajímá ze všech nejvíc. Nakonec mě Patrik předbíhá. „Můžu se zeptat, jak jste se sem dostala?“ „Já jsem celý život pracovala. Do Ostravy jsem přišla za prací, to mi bylo osmnáct. Nejdřív jsem dělala na Nové Huti, pak tady, u vagonů, a potom jsem uklízela v Porubě. No a potom mi amputovali nohy, kvůli cukrovce a zjistila jsem, že mám velké dluhy na zdravotním pojištění. Vůbec jsem o nich nevěděla, tak mi teď odvádí peníze z mého důchodu. Mám teď jen tři tisíce na měsíc, ale to je skoro nic.“ Následuje chvilka spílání na politiky, ale za chvíli je zase zpátky Kristýnčin optimismus. „Víte, jediné, co mám, jsem já. Lidi mě tu už znají, občas mi sem přinesou třeba teplý čaj, dají mi nějaké peníze.“
Jdeme do nádražní haly, abychom koupili něco k obědu. Nabízíme žebračce jídlo, ale ona odmítá. „Děkuji, ale ne. Já toho moc nesním, po té operaci žaludku mi stačí jíst ráno a večer, taky toho hodně k jídlu nesmím.“ Postupně se začíná ochlazovat a mě napadá, že naše přítomnost může ovlivnit výši výdělku Kristýnky. „Většinou si tady vystojím tak stovku za den, víc ne. Ale mám to kousek, nejezdím ani s MHD.“
Rádi bychom se ještě před odchodem podívali na dům, kde žebračka bydlí. „Oni nebudou rádi, že si to tam chcete vyfotit. To asi nepůjde,“ vysvětluje Kristýnka. I tak ale přichází vděk. Za to vyprávění o zajímavém životě. Za optimismus a vědomí, že ani takového člověka skoro nic nerozhodí. Za to, že jsme tady dnes mohli být s ní.
Autor: Lýdie Hájovská
