Dnes si připomínáme 17. listopad. Tento den se v naší zemi slaví jako Den boje za svobodu a demokracii, jejíž znovunabytí si již třicet let připomínáme. Zároveň na dnešek připadá i Mezinárodní den studenstva. Proto vám dnes tematicky nabízíme rozhovor s člověkem, který se jednak aktivně podílí na fungování demokracie jako komunální politik, a jednak je i studentem vysoké školy. Je jím dvaadvacetiletý starosta Mořic a student brněnské právnické fakulty Tomáš Pavelka, který díky svému mladému věku momentálně drží pomyslný titul nejmladšího starosty v republice. Stát se starostou bylo jeho největším dětským snem, možná ani on sám nečekal, že se mu splní tak brzy. Svému vysněnému cíli šel ale rozhodnými kroky naproti.
Přestože jsem se s panem starostou spojil až ve večerních hodinách, přivítal mě pohled do jeho útulné kanceláře na obecním úřadě. To svědčí o jeho nabitém kalendáři, ve kterém musí kombinovat zodpovědnou práci i náročné studium. Mořice v oblasti Hané jsou malá vesnička na Prostějovsku, kterou byste na mapě snadno přehlédli, má totiž jen pět set obyvatel a autem i na kole jí projedete zá pár minut. Jejího starostu už tak snadno nepřehlédnete, Tomáš Pavelka se se svými dvěma metry a třemi centimetry neztratí. Jak ale sám prozradil, už jako dítě vyčníval mezi svými vrstevníky nejen fyzickým vzrůstem, ale i aktivitou a zájmem o věci veřejné.
Dnes slavíme Den boje za svobodu a demokracii. Vy i já však patříme ke generaci, která zná události sametové revoluce pouze z vyprávění, a v demokracii jsme vyrůstali odmala. Co pro vás osobně tento den znamená?
Myslím si, že tento svátek je částečně nedoceněný. Neřekl bych, že naší generací, ale spíš tou generací, která tam tehdy cinkala klíči a čekala ultra rychlé změny, které se odrazí v jejich peněžence. Tím, že si připomínáme relativně blízkou minulost, tak je to svátek o to důležitější, protože definuje naši současnost a životy nás mladých v obrovském měřítku. Letos na jaře, když se zavřely hranice, mě zarazilo, jak to nikomu moc nevadilo. Zdraví je přednější, ale nejde, aby mi někdo zakázal vyjet do vedlejšího státu, to je zásah do našich základních práv a svobod. To je ale jen zlomek toho, co se tady dělo před rokem 89. Mladí lidé si to uvědomují právě na těchto názorných příkladech. Ví, že mohou cestovat a že jejich rodiče a prarodiče nemohli, mohou si vybrat, co si koupí v obchodě, nemusí kupovat džíny za speciální peníze, jako byly bony… 17. listopad nás definuje klíčovým způsobem a mrzí mě, že když dnes demonstrují stovky tisíc lidí, tak se tím opovrhuje.
Na státní svátek 28. října jste měl prostřednictvím YouTube projev k občanům. Plánujete něco podobného i na 17. listopad?
Projev asi nebude. Nechci, aby jich bylo zbytečně mnoho, protože na YouTube publikuji i výsledky jednání zastupitelstva. Určitě budu slavit tento svátek tak, že spolu s místostarostou položíme v obci kytici. Jinak jsem nezaregistroval, že by se nějaký rok tento den v obci něco dělo, navíc letos nemůže být žádná akce. Je možné, že pustíme v rozhlase třeba Martu Kubišovou, abychom lidem připomněli, že je to něco víc než jen den volna, kdy nemusí do práce. Také se rozezní zvony kostela v 17 hodin a 11 minut.
Ve vašem zmiňovaném projevu jste řekl, že boj s pandemií je na každém z nás, podobně jako boj za demokratické hodnoty. Ovšem zatímco naši úspěšnost boje s virem rekonstruují grafy a statistiky, pro vyjádření našeho boje za demokracii takové jasné podklady nemáme. Jak se nám to tedy podle vás daří?
Na jedné straně vidím právě frustrace lidí, kteří čekali, že to bude mít jiné, razantnější a rychlejší dopady. Někteří totiž nepochopili, že je pouze na nich, jaké dopady bude 17. listopad mít. Myslím si, že tu stále přetrvává například odpor k lidem, kteří podnikají. Vidíme to právě teď v době koronakrize třeba na vztahu k majitelům restaurací. Přitom si lidé neuvědomují, že zaměstnanci jsou ti benefitovaní, kterým z toho plynou větší jistoty. Myslet si, že ti podnikatelé nás okrádají, je absolutně komunistická mentalita. Demokracie je evidentně hodnota, která se staví dlouho a složitě. Lidé jí musí uvěřit a být si vědomi toho, že my sami ji vytváříme. Ale to není práce na jednu generaci.
Jak se ve vás zrodila myšlenka stát se lokálním politikem?
Já jsem se už jako malé dítě určitým způsobem zapojoval do kulturního dění v obci. První věcí bylo asi to, že jsem začal chodit do kroužku keramiky. Naši vedoucí zároveň pořádali kulturní akce, takže jsme bývali na zahradních trzích, kde jsme prodávali naše výrobky. Důležité pro mě bylo také to, že jsme v obci měli úžasného starostu, co tu působil asi dvacet let až do roku 2015, který pro mě byl určitým vzorem. On obec velmi inovoval a posouval dopředu. Zároveň měl zájem o názor mladších lidí, takže když viděl, že nějací mladí jsou aktivní, tak se je snažil zapojit. Pamatuju si mnoho debat s ním. Například plánoval stavbu hřiště, které mimochodem budu realizovat až nyní já spolu se zastupiteli, a bavil se s námi o tom, jestli by to tu mělo stát a co si o tom jako mladí myslíme. Bylo mi tehdy třináct.
Myslíte si, že mladým není z řad politiků nasloucháno?
To je těžké zhodnotit. Dneska jsem sledoval dění ve sněmovně, kde František Kopřiva, mimochodem můj kamarád, vystoupil k nějakému bodu a interpeloval premiéra. Odpověď šla otevřeně proti tomu, že to je mladý pětadvacetiletý kluk a že on v jeho věku dělal něco úplně jiného. Myslím si, že je to škoda. Když spolupracuji se staršími kolegy, snažím se od nich získávat zkušenosti. Ale vždycky říkám, aby to setkání bylo užitečné oboustranně, což se někdy neděje. Když už si náhodou nějaký politik pustí mladé k tělu, tak si myslím, že často chce jenom předat ty své zkušenosti, ale sám od těch mladých nechce nic získat. Je to pouze jednostranné. Když je někomu osmnáct, tak má právní zodpovědnost, ale není to patent na rozum, stejně jako vysokoškolský titul, jak říkává jedna naše občanka… U nás to ale tak není, protože lidé mi dali hlas a očividně neřešili, že mi tehdy bylo dvacet. Toho si na nich vážím.
Jaké kvality může podle Vás mladý člověk do politiky přinést?
Například schopnost práce s technologiemi, která se dnes jeví jako velmi důležitá. Ale řekl bych, že mohou nabídnout i něco důležitějšího. Bude to znít sice zvláštně, ale pojmenoval bych to jako nadhled. Když někdo v padesáti přijde řídit obec, kde žije mnoho let, tak už má spoustu konfliktů a jde do toho s tím, že spousta věcí realizovat nepůjde. Už se zkrátka nechce pouštět do tolika změn. Myslím si, že mladý je toto schopný řešit odosobněně, ale samozřejmě je potřeba mít k tomu podporu. Při té mezigenerační spolupráci se musí potkat ideály a realita. Já jsem často dostával otázku, jaké to je vést zaměstnance, kteří jsou dvakrát nebo třikrát starší. Odpovídám na to, že to není žádný problém, když se na začátku nastaví pravidla. Říkám jim: „Podívej se, já nejsem žádný vševěda, sice spoustu věcí, co se na vesnici dělá, chápu, ale když něco nevím, tak nemá problém říci, že vy starší jste zkušenější.“ Já zase nabídnu svůj pohled na věc, protože ti starší lidé jsou často v těch zaběhnutých kolejích a už nechtějí nic měnit. Já to chci měnit a vy mi, prosím, poraďte, jestli to je realizovatelné.
Jako mladý jste prý vášnivě sledoval politické debaty v televizi. Může mít ještě dnes člověk vzor v politicích?
Myslím si, že určitě může, přestože je dnes asi méně trendy o tom mluvit. Stačí, když se jakkoli konkrétně o někom vyjádříte, a hned dostanete nálepku, že jste podporovatel toho, nebo onoho. Takže se vytrácí ta přímá navázanost na někoho konkrétního. Také před deseti lety, kdy jsem politiku začal sledovat, byla mnohem přehlednější. Navíc mě na té celostátní úrovni zajímala spíše politika jako taková než konkrétní lidé. Vzory jsem více vnímal na lokální úrovni.
Berete roli starosty jako svoje životní poslání?
Funkce starosty je na vašich bedrech podle zákona 24/7, což je velmi vysilující. Ale na druhou stranu to tak být nemusí. Znám mnoho kolegů, kteří se k té funkci v minulosti stavěli různým způsobem. Je to o tom, jak si to člověk nastaví. Já se snažím, co to jen jde. Obec mám rád a myslím si, že ta práce je skvělá také v tom, že za sebou vidím odvedenou práci. Předchozí starosta, který naši obec vedl dvacet let, se po ní dnes projde se psem a na každém kousku vidí něco, co udělal. Zanechal tu stopu a teď to žije dál svým vlastním životem. Otiskl do toho kus práce a kus sebe, vidí to generace, vidí to jeho vnoučata. Papíry na úřadu v šanonech a archivech asi nikoho zajímat nebudou. Ale když vysadíte stromy, dáte do pořádku budovu, postavíte hřiště… To jsou věci, které tady budou několik desítek let a mohou nasměrovat život a rozvoj v obci daleko do budoucnosti.
Máte ve svém okolí i jiné mladé lidi, kteří se aktivně zapojují do politiky, nebo jste spíše výjimkou?
Znám dost lidí ve věku mezi dvaceti a třiceti, kteří se aktivně zapojili a jsou zastupiteli třeba ve městě. Já bych nemohl kandidovat na zastupitele, kdyby za mnou nebylo nic vidět. Už od mala jsem se zapojoval do místní kultury. Později jsem se spolu s jednou slečnou angažoval v rekonstrukci knihovny. Když by se lidé měli zamýšlet, jestli mi dají ten hlas, pokud samozřejmě odhlédnou od toho, že mi je dvacet a jsem nezkušený, tak mohou přijít do knihovny a vidět kus odvedené práce. Taky chápu, že někdo může říci, že knihovna je zbytečná, a nepochopí, že jsem do toho dal tolik úsilí, a volit mě nemusí. To musím respektovat.
Kromě vaší práce starosty jste i studentem právnické fakulty v Brně. Je vůbec možné tyto dvě věci zvládat dohromady?
Já mám sice už druhý semestr individuální studijní plán, ale na práci na plný úvazek jsem zvyklý, protože jsem ji měl už předtím, kdy jsem pracoval pro Sdružení místních samospráv. Tato práce neměla jasně danou pracovní dobu, takže jsem mohl jeden den té škole obětovat a od rána do večera, to myslím doslova, být na té univerzitě. Loni už ale rozvrh takto nakombinovat nešlo, proto jsem využil individuálního studijního plánu. Problém to je v dnešní době, protože mi upřímně strašně vadí výuka na dálku. Covid mi přišel vhod minulý rok, protože jsem se stal starostou dva týdny před koncem semestru. Teď jsem se ale těšil, že se budu moci do té školy vrátit, protože moje práce starosty si o té doby sedla, přestože se tu pořád musím něco nového učit. Zkrátka dálkové studium mě moc nenaplňuje a věřím, že další semestr už bude standartní. Přestože jsem mladý a mám rád technologie, tak všeho moc škodí. Platí to i o online výuce. Ten lidský kontakt mi chybí.
Kde sbíráte inspiraci k rozvoji vaší vesnice? Máte nějakého svého poradce?
Nikdo mě samozřejmě nevede jako loutku, já mám zájem dělat svoji práci pořádně, protože to je ohromná zodpovědnost. V obci funguje komise rozvoje, což je poradní orgán starosty na malých vesnicích, kde není obecní rada. Zasedá tam plno skvělých lidí, například náš bývalý dlouholetý starosta, bývalá paní účetní nebo zahradní architekt. Snažím se též jezdit za dobrými příklady do praxe. Třeba v září jsme se byli se spolkem podívat v Dolních Břežanech u Prahy, jak se jim tam daří hospodařit. V červenci jsme navštívili obec Modrou u Velehradu na jihu Moravy, kde kreativní starosta udělal z neznámé obce turisticky atraktivní. Mnoho dobrých věcí už bylo vymyšleno a v praxi funguje, takže je dobré to teď uvádět do praxe.
Máte nějaké plány do budoucna, jak dlouho zůstanete v čele obce?
Záleží hlavně na lidech, zda se jim to bude líbit. Já jsem velmi rád, že teď můžu být starostou, ale budoucnost v tomto ohledu nemám jasně nadefinovanou. Když jsem v této pozici začínal, dostal jsem takové poselství od starosty, který tu působil dvacet let. Řekl mi, že příležitosti tady jsou pro nás a je jenom na nás, jak je proměňujeme. Jako malý kluk jsem neměl větší životní sen než být starostou. Stávalo se, že jsem to musel jako malý doma vysvětlovat, protože se to někdy nesetkalo s pochopením rodičů. (smích) Já jsem si za tím ale stál a dnes mě rodina i přítelkyně podporují a pomáhají mi.
Autor: Lukáš Kuřík
Pokud byste si rádi přečetli o sametové revoluci z pohledu člověka, který ji zažil osobně, můžete si přečíst Lukášův rozhovor z loňského roku, kdy na téma 17. listopadu vyzpovídal novináře a moderátora Jakuba Železného.
Foto: archiv obce Mořice, archiv Tomáše Pavelky
