Dnes si připomínáme 30. výročí sametové revoluce. Svoboda, kterou nyní máme, není zadarmo a je třeba o ni neustále pečovat. K tomu burcuje i novinář a moderátor České televize Jakub Železný, který má na 30 let staré události bohaté osobní vzpomínky.
Už v lednu roku 1989 jste se v průběhu Palachova týdne účastnil protestů. Tehdy jste byl nejmladším trestně stíhaným účastníkem. Jak na to vzpomínáte?
Vzpomínám na to jako na skvělou zkušenost a vždy říkám, a čím blíž jsme výročí 17. listopadu, tak to opakuji, že jsem nebyl žádný hrdina, a že tato země má z roku 1989 mnoho takzvaně bezejmenných hrdinů. Já mám tu výhodu, že dělám viditelnou práci, tak se mě na to lidi ptají a já jim to rád říkám a vyprávím. Ale jsou lidé, kteří toho samozřejmě zažili a zkusili mnohem víc než já. Pro mě to byla skvělá zkušenost, jsem moc rád, že jsem to prožil, i když to nebylo nic příjemného. Byl jsem zadržen, zbit, byl jsem půl roku stíhán, i když jsem byl na svobodě. I přes to říkám, že je to skvělá zkušenost.
Šel byste do toho znovu?
Já doufám, že nebudu nikdy muset, že ani 30 let po revoluci stav naší společnosti není takový, abychom museli dělat extra výjimečné věci. Ale je pravda, že zvednout čas od času hlas a říci: „Pozor, toto opravdu zavání ohrožením demokracie!“, to si myslím, je povinnost každého člověka, který si rok 89 pamatuje. Ale pokud se mě ptáte, jestli bych při tom absolutním ohrožení demokracie a svobody do toho šel znova, tak ta odpověď je jasná. Znova, kdykoliv, vždycky.
Vedli vás doma k projevování svých názorů? Bylo vám přeci jen 15 let.
Já už jsem to říkal v nějakém rozhovoru, že ta doba byla nenormální, proto se i nenormálně, byť v dobrém slova smyslu, chovali středoškolští studenti. Ta situace byla taková, že jsme věděli, jak to je. Rodiče nám to samozřejmě sdělovali. Já jsem měl to štěstí, že oba moji rodiče mě vychovávali zcela jednoznačně v protikomunistickém duchu. Samozřejmě vždycky s tou větou: „Hlavně to, prosím tě, neříkej ve škole.“, protože si oba prožili své, hlavně tehdy v roce 68. Samozřejmě vyhazovy z práce, protože ani jeden z nich nepodepsal ani vstup do komunistické strany, ani spolupráci s StB, ani souhlasy se vstupem sovětských vojsk. Takže ta rodinná situace byla jasná a to, že se angažovaly patnáctileté děti, bylo dané tou nenormální dobou.
Když si vzpomenete na listopadovou revoluci, jaké pocity to ve vás vyvolá?
Jsou to velmi silné emoce. Je to pochopitelně i dojetí. Dojímám se jako starý revolucionář, co se dá dělat. (smích) Ale pro mě je především výjimečně, když to můžu vyprávět svému synovi. Můj syn měl teď ve škole týden, kdy se k nim vyučující chovali jako před rokem 89. Takový tematický týden, který vyvrcholil demonstrací, na které jim bylo oznámeno, že jejich požadavky na zrušení vyhlášky byly vyslyšeny. Měli tam vlajku a bylo to asi hodně emotivní. Měl jsem tu čest tam být na jedné besedě a ponoukal jsem, aby třeťáci sestavili petici, tak to udělali. Tak tohle je pro mě dnes odkaz 17. listopadu.
Já na to vzpomínám jako na úžasnou dobu. Na dobu, která byla strašně rychlá, překotná. Na dobu, kdy jsme dělali věci, které dnes spousta lidí nechápe: „Jak jste mohli zařídit, že 700 lidí z Gymnázia Na Zatlance najednou začalo stávkovat? Vždyť jste neměli mobily!“
Strašná spousta vjemů, které člověk má, ale je to dobrá vzpomínka. Je to silná vzpomínka, je to hodně, hodně emotivní vzpomínka, až tedy hodně dojemná vzpomínka.
Vy máte možnost učit na vysoké škole. Jak vnímá demokracii mladá generace? Nebere ji jako samozřejmost?
Netroufám si odpovědět úplně jednoznačně. Netroufám si generalizovat a říci, celá ta generace je taková nebo onaká. To si skutečně netroufám. Ale občas vidím lidi, kteří mají jasno a vědí, že demokracii je potřeba bránit a že ti, před kterými je třeba ji bránit se často halí do velmi líbivých hesel. Mnohdy jsou to ti, kteří se tváří, že naprosto nechápou, proč třeba oni by měli být terčem nějaké zloby. Vidím, že ti mladí lidé třeba toto dokáží rozpoznat a chápat. Pak jsou samozřejmě jiní. Měl jsem jednu studentku, která si v testu spletla T. G. Masaryka a Gustava Husáka. Bylo to děvče z docela dobré rodiny, tak si člověk říká, stane se… Takže říci, že ta generace je taková, nebo maková nemůžu, ale vidím mezi těmi mladými lidmi obrovskou spoustu lidí, kteří vědí a zajímají se. V případě potřeby vědí, co mají dělat.
A co generace, která revoluci zažila. Zvykla si žít ve svobodném a demokratickém státě se všemi povinnostmi co k tomu patří?
Ano, odpovědnost, povinnosti to jsou důležité věci. Já myslím, že jsme se to snad naučili. Snad víme, že i demokracie a svoboda má nějaký řád, nějaká pravidla. Kéž by to ale ctili všichni. Mám pocit, že ti, kteří stáli před 30 lety na té správné straně, to snad vědí. Ti ostatní, kteří stáli na té druhé straně a dnes se tváří, jako kdyby žádná druhá strana nebyla, a že oni jsou dnes ti dobří, tak ti to nepochopí nikdy.
Nedávno jsme slavili výročí pádu Berlínské zdi. Hodně se mluví o tom, že je společnost rozdělená. Jak tyto zdi bourat?
Spíš je zkusme nestavět. Zkusme přemýšlet o tom, že pokud jsou někteří lidé, kteří zdi staví, tak je otázka, jestli zaslouží, abychom jim dávali třeba svou důvěru ve volbách. Mám pocit, že ty zdi by především neměly vůbec vznikat. Ale když už jsou, tak bychom si asi měli vzít příklad z našich tehdejších východoněmeckých přátel a ty zdi bourat.
Na druhou stranu jsou někteří lidé, kteří to nikdy nepochopí a mají pocit, že to rozdělení společnosti je správné. Že ti, kteří chtějí svobodu a demokracii chtějí něco divného a zvláštního. Od takových lidí, když budu oddělen zdí, tak mi to sice nebude příjemné, ale pochopím to.
Vy jste často v televizi viděn se státní vlajkou v klopě. Jsme podle vás národem vlastenců, nebo národní cítění od revoluce mizí?
Ano, já tu vlajku nosím a jsem první, kdo ji tady (v České televizi, pozn. red.) nosil. Mimochodem jsem si všiml, že už ji nosí někteří politici a i ostatní lidé. Už to není tak jako před pár lety, když jsem ji nosil a někdo se mě zeptal: „Proč máš v klopě vlajku?“ Já jsem řekl: „Co je to proboha za otázku? To je naše vlajka, to je moje vlajka! To je vlajka, za kterou umíralo množství lidí.“ Je potřeba si tohoto symbolu vážit… Já doufám, že vlastenectví tady je. Vlastenectví je úplně něco jiného než národovectví nebo nacionalismus. To člověk bohužel taky občas vnímá, ale to by tu být nemělo. Já věřím tomu, že to skutečné pravé vlastenectví znamená hrdost na svoji zemi, hrdost na to, co tu zemi dělá pestrou, barevnou, svobodnou, že tady je. A že to tak cítí většina lidí. Aspoň já v to doufám.
Myslíte si, že Havlovo prezidentské heslo: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ je ve společnosti stále živé? Nevytratily se hodnoty 17. listopadu?
Můžu odpovědět pouze sám za sebe. Myslím, že to heslo našeho prezidenta Václava Havla je výzvou. Je výzvou k tomu, abychom ho naplňovali, nebo se pokoušeli ho naplňovat i navzdory všem protivenstvím osudu. Protože to někdy může vypadat, že ta pravda a láska vítězí a pak to zase vypadá, že dostává na frak. Já si myslím, že to je záležitost permanentního boje. Ale rozhodně měl Václav Havel v tomto pravdu a já doufám, že je hodně lidí, kteří to vnímají stejně jako já.
Autor: Lukáš Kuřík
Foto: ceskatelevize.cz, profimedia, Reuters
