Když jsem přemýšlela nad tím, co pro mě tolerance znamená, ptala jsem se ze zvědavosti lidí ve svém okolí na jednu a tu samou otázku. „Co pro tebe znamená tolerance?“ Je to pro mě něco natolik abstraktního, že jsem si nebyla jistá, jak to pojmout. Zajímalo mě, jestli to tak mají i ostatní, nebo je rovnou napadne někdo nebo něco konkrétního, co pro ně toleranci zosobňuje. Ptala jsem se svých vrstevníků, starších lidí i cizinců žijících v jiné zemi. Odpovědi se přirozeně lišily, ale překvapilo mě, jakou zpětnou vazbu jedna jediná otázka vyvolala. Přišlo mi spoustu krásných zpráv a o některé se chci určitě podělit.
Jak jsem zmínila, pro mě osobně je tolerance hodně abstraktním pojmem. Já sama jsem velmi tolerantní člověk, a beru to jako jednu ze svých silných vlastností, ale zároveň s tím i celý život bojuji ve snaze nastavit si nějaké hranice. Jsem někdy natolik tolerantní, že snesu ve výsledku vlastně úplně cokoli. Malý fakt: tahle vlastnost hodně přitahuje do života toxické lidi. O tom, jak se jim vyhnout a ochránit se tak včas před nepříjemnou zkušeností, psala nedávno redaktorka Nela a s jejími slovy bych se nemohla ztotožnit víc.
Myslím, že ten problém s nastavením hranic souvisí právě s abstraktností celé tolerance, a i s tím, jak to pro každého znamená trochu něco jiného. Ve snaze přiřadit k ní nějakou svou definici jsem se tedy spíš rozhodla vybavit si nějaké klíčové momenty, kdy jsem toleranci vnímala a zažila a jak se ji vlastně snažím aplikovat v každodenním životě.
Když mi bylo sedmnáct, odjela jsem na rok studovat do zahraničí, konkrétně do Francie. Bylo to v období, kdy byla migrační krize v Evropě na vrcholu a do školy tak se mnou chodilo i spoustu dětí, které musely odejít ze své rodné země kvůli válce. Měla jsem spolužačky ze Sýrie, které neuměly ani slovo francouzsky a začínaly úplně od nuly ve městě se sedmi tisíci obyvateli, kde každý znal každého a lidé nebyli na velké změny příliš zvyklí. Stačí, když si představíte, jak obyvatelé klasické české vesnice reagují na „náplavu“ z města. Tady ale nešlo jen o původ, ale i o náboženství, rozdílný jazyk a kulturu. A záplavy negativních zpráv z médií tomu také příliš nepomáhaly.
Ve výsledku jsem jim pak já, která se sama přijela naučit francouzsky, pomáhala alespoň s úplnými základy a přípravami na jazykové zkoušky, které pro ně byly do budoucna důležité. Vzpomínám na to moc ráda, protože i když tam byla jazyková bariéra, s pomocí slečny, která byla také ze Sýrie, ale ve Francii žila už delší dobu, jsme se vždy nějak domluvily. Ten rok ve Francii mě naučil víc přijímat odlišnou kulturu (nejen tu francouzskou), náboženství i barvu pleti. Zároveň mnohem víc věcí „neřeším“. Jak se kdo obléká? Jak vypadá? Je to čistě jeho věc. Pokud jde o chování, držím se svých zásad a lidí, kteří mi jsou sympatičtí.
V každodenním životě se snažím toleranci trénovat na přístupu k různým informacím. Hodně mi v tom pomáhá i to, že studuji žurnalistiku, kde je jednou z nejdůležitějších věcí ověřování informací a zdrojů. Naučila jsem se tak na věci nahlížet ze dvou a více úhlů pohledu ještě předtím, než se nechám strhnout nějakou emocí nebo přehnanou reakcí. Svůj názor (obzvlášť pokud o něm mám pak psát) se snažím zformovat s přihlédnutím na obě strany, hlavně v případech, kdy to není tak jednoznačné a černobílé. Je jednodušší situaci odsoudit pár rychlými slovy a emocemi. Lidský mozek má přirozenou vlastnost zjednodušovat a generalizovat, právě proto se ale snažím dělat pravý opak a osobně vnímám, že to mé toleranci hodně pomáhá.
A co tolerance znamená pro lidi v mém okolí? Nejčastější odpovědí bylo to, že ji vnímají jako jednu z velmi krásných lidských vlastností. Můj kamarád Slávek ji jednoduše shrnul heslem: „Žij a nech žít.“ Můj brácha, který teď studuje rok v Německu a zažívá něco podobného jako já před třemi lety ve Francii, se ptal své hostitelské rodiny. Jsou původem z Kazachstánu a pro ně je tolerance především přijetí nové kultury, popřípadě náboženství. Pro mého kamaráda Honzu je to zase určitý předstupeň respektu: „Když si tvoříme vztah k někomu druhému, tak tolerance vzniká ve chvíli, kdy nám na druhém záleží natolik, abychom ho zvládli přijmout, a tak nějak se smířit s tím, že je. A že je, jaký je. A to i přesto, že nesdílí stejné názory, náboženství, vkus, sexuální orientaci, pohlaví, původ, vzdělání, nebo sociální status.“
Na závěr bych tady pak chtěla zanechat slova své spolužačky a kamarádky Kristiny, která mi v reakci na mou otázku ohledně tolerance napsala tak krásnou zprávu, že by byl hřích se o ni nepodělit. Je v ní všechno, co bych vám tímto článkem chtěla předat i já:
„Tolerance je pro mě nejvyšší lidská hodnota. Umění žít a nechat žít, pokud rozhodnutí jednoho neubližuje druhému. Když dva lidé, co se milují, mají stejná práva jako všichni ostatní. Když rozlišnost v kolektivu nebereme jako záminku pro útočení, ale záminku pro poznání něčeho nového. Umění nechat každého jít za jeho snem, ať je to cokoliv. Jsi kluk a baví tě háčkovat? Proč ne? Baví tě počítače? Super! Jsi holka a chceš do politiky? Prosím, dokážeš to.“
Autor: Ema Švingerová
Obrázky: dubaiweek.ae, susanhopeberland.com, Dansk Plakatmuseum Aartus International Poster Show
