Před 120 lety se na Hané narodila nejlepší automobilová závodnice všech dob. Výrazná dáma začátku minulého století měla být úřednicí, osud ji ale zavedl na závodní dráhu. Přátelila se se samotným Ettorem Bugattim, v jehož vozech sbírala medaile. I přesto, že v rychlých autech jezdila pouhých pět let, nesmazatelně se vepsala do historie automobilismu. Auta byla spíše mužskou záležitostí, a tak si na den tolerance příhodně připomínáme den narození vždy usměvavé Elišky.
Narodila se v Olomouci jako Alžběta v početné rodině zámečníka Pospíšila. Z jejích sedmi sourozenců se ale dospělosti dožila pouze jedna sestra a dva bratři. I přesto ale na dětství vzpomínala Alžběta s úsměvem. Byla velice talentovaná – hrála na klavír, cvičila v Sokole, věnovala se botanice a zejména dobře se učila cizím jazykům. Plynně hovořila německy, francouzsky, anglicky, rusky, italsky nebo španělsky.
V šestnácti letech se Alžběta nechala zaměstnat v nově vzniklé pobočce Pražské úvěrní banky v rodné Olomouci. Jejím šéfem byl o šest let starší Vincenc (Čeněk) Junek. Ten v Alžbětě jako korespondentce viděl nemalé nadání, a kromě toho si oba padli do oka. Když později dostal bankéř za úkol otevřít novou pobočku banky v Brně, vzal šikovnou Alžbětu s sebou. Zanedlouho si vybudovali romantický vztah a v roce 1917 požádal Čeněk Alžbětu o ruku.
Přátelství s Bugattim ji přineslo slávu
V Brně se kromě práce věnovala studiu na hudební škole, kde ji učil samotný Leoš Janáček. Na konci 1. světové války byl Čeněk služebně přeložen do Prahy a Alžběta ho jako jeho snoubenka následovala. V Praze složila zkoušku z angličtiny a věnovala se francouzštině, což ji přivedlo ke stáži v zahradnické firmě u Antibes. Tam si i přivydělávala zprvu ve sklenících, poté v obchodování a účetnictví. Později se Alžběta se svým snoubencem ocitla na autosalonu v Paříži, jelikož se tou dobou začal účastnit automobilových soutěží. To se zalíbilo i Alžbětě a netušíc tak odstartovala začátek své slibné kariéry. Snoubenci se seznámili se samotným konstruktérem Ettorem Bugattim a zamilovali si jeho vozy, konkrétně typ T30.
Po návratu do Prahy se, tehdy ještě Alžběta, zapsala do tamější autoškoly a jako jedna z prvních žen u nás získala vůdčí list, což byl předchůdce našeho dnešního řidičského průkazu. Krátce na to se v červnu 1922 s Čeňkem vzali a mladá Alžběta si změnila nejen příjmení, ale i křestní jméno. To se totiž v zahraničí překládalo jako Elisabeth nebo Elisa, a tak se oficiálně přejmenovala na Elišku.
Nejrychlejší česká domácnost
Svatební cesta manželů Junkových byla poněkud netradiční, připravovali se totiž na závod Karlovy Vary – Mariánské Lázně. Čeněk při tom ale zničil svůj vůz Mercedes Benz, a tak zakoupil vyhlédnuté Bugatti T30. To nechali přestavět na závodní vůz a Eliška v něm v roce 1923 zasedla na místo manželova spolujezdce. O rok později v něm však vyhrála svůj první velký závod na trase Lochotín – Třemošná v kategorii cestovních vozů. Stejně tak se jí vydařil závod Zbraslav – Jíloviště a již nebylo pochyb o tom, že mladá žena může být závodní hvězdou. To ostatně později potvrdil i závod Coupe des Dames nedaleko Paříže, kde vyhrála titul nejrychlejší ženy Evropy.
Junkovým se začalo přezdívat „nejrychlejší česká domácnost“ a není divu, jezdili v nejrychlejších autech tehdejší doby, Čeněk už za volantem novějšího modelu T35. I tak ho ale Eliška dokázala překonat a v závodech bývala rychlejší. To však prý Čeněk vzal sportovně a rozvod nehrozil. Ve voze T35 později jezdila i Eliška, vyhrála v něm dokonce závod Zbraslav – Jíloviště, a to s nejrychlejším časem. Jako první žena na světě tak vyhrála závod v absolutní klasifikaci.
Zanedlouho Eliška triumfovala i v zahraničních závodech. Nejdříve byla pozvána na švýcarský závod do vrchu Klausenpass, kde skončila druhá. Poté dojela první ve své kategorii a čtvrtá celkově na Grand Prix Německa v Nürburgringu, za což jí v Lidových novinách poděkoval a vychválil Eduard Bass. Její kariéra vrcholila v letech 1927-28, kdy se zúčastnila tehdy nejtěžšího závodu Targa Florio na Sicílii v délce celkem 540 kilometrů. Poprvé musela kvůli defektu odstoupit z průběžného druhého místa, rok na to zde ale dojela za téměř sedm a půl hodiny na skvělém pátém místě.
Závodnickou kariéru ukončila po pěti letech
Za dva měsíce od jejího posledního velkého úspěchu však přišla životní rána. V červenci 1928 se Eliščin manžel nešťastně zranil při závodu v Nürburgringu, kde před rokem Eliška triumfovala. I když mu ještě nedorazila objednaná ochranná přilba, postavil se na start a na rozměklém asfaltu dostal smyk. Na následky rozražení lebky Čeněk zemřel a Eliška tak přišla o svého učitele i životní lásku. Tehdy se Eliška zařekla, že se závodění nadobro vzdá.
Po manželově smrti se Eliška s novým vozem od Bugattiho vydala na vysněný Cejlon, kde propagovala právě jeho značku. Později pracovala i pro Baťu v oblasti výroby pneumatik. Ve svých čtyřiceti letech adoptovala svého synovce Vladimíra, kterému zemřel otec, Eliščin bratr. Krátce po druhé světové válce se provdala za motoristického novináře Ladislava Kháse. Sama psala sloupky do časopisu Za volantem a v roce 1972 vydala vlastní knihu Má vzpomínka je Bugatti. Ve vysokém věku jednadevadesáti let také zvládla odletět na Bugatti sraz v USA.
Eliška Junková-Khásová se zasloužila o výstavbu brněnského Masarykova okruhu, založila Nadační fond Elišky Junkové k popularizaci československého motorismu a ve Zlíně funguje RC klub Elišky Junkové. V roce 1991 si zahrála v dokumentu České televize o svém životě. Také Filmové ateliéry Zlín chystají natáčení čtyřdílného filmu o Eliščině životě podle předlohy scénáristy Pavla Kosatíka. V roce 2019 získala Junková medaili Za zásluhy in memoriam.
Zemřela 5. ledna 1994 a pohřbena je na Vinohradském hřbitově v Praze.
Autor: Tereza Vaňková
Přečtěte si také o dalším významném automobilovém závodníkovi, Alessandru Zanardim, tentokrát z Itálie, který se zapsal nejen do historie motorismu, ale také jako skvělý paralympionik a Iron Man.
Zdroj: FDB.cz, Autorevue.cz, Aktuálně.cz
Foto: Autorevue.cz, irozhlas.cz, idnes.cz
