Litevský deníček #3

Jakub Jílek 17. 9. 2020

Mé cestování po Litvě je téměř u konce. Zbývá mi už jen jeden celý den, který věnuji litevskému hlavnímu městu Vilniusu. Je to dost? Na většinu evropských měst vám jeden až tři dny bohatě stačí. Bude mi to stačit tentokrát? Bydlel jsem jen deset minut od centra, proto stačilo jen ráno vyjít ven a mé prozkoumávání Vilniusu mohlo započít.

Katedrála ve Vilniusu se zvonicí
Katedrála se zvonicí ve Vilniusu

Můj byt se nacházel hned naproti bývalému litevskému vězení Lukiškės. Vězni už v něm sice nejsou, ale vysoké zdi s ostnatým drátem, a hlavně opuštěný ortodoxní kostel svatého Mikuláše na místě stále stojí a působí skoro až strašidelným dojmem. Ani jeho historie není příliš uklidňující – v době nacistické okupace zde NKVD popravovala vězně. A právě doba okupace a útlaku litevského obyvatelstva za druhé světové války mě zajímala v Litvě víc než jinde, Pobaltí přeci jen dostalo za války dost zabrat.

Logicky jsem se proto chtěl vydat do Muzea okupace, do karet mi ovšem nehrál litevský Den státnosti. S tím jsem vůbec nepočítal, a tak hned několik míst, která jsem měl v plánu navštívit, bylo okamžitě ze hry. Bylo ale hezké vidět Vilnius oblečený do národních barev, s lidmi v ulicích a přípravami na večerní oslavy v plném proudu.

Místo Muzea okupace jsem se vydal do Národního muzea, které ve svých třech patrech postupně nabízí artefakty a příběhy z historie Litvy od středověku po poslední desetiletí. Pokud chcete pochopit historický kontext v Litvě – a vlastně v celém Pobaltí – tohle muzeum vám v tom pomůže.

Z muzea je to pak jen pár minut na Gediminasův hrad, ze kterého zůstaly na kopci už jen základy a věž, která nyní slouží jako vyhlídka. Pro orientaci ve městě je to úžasný bod a výhledy odsud jsou jedny z nejlepších. Pár fotek, trošku zíraní po městské zástavbě a vydávám se zpátky dolů.

Jen co sejdu první část schodů, prolétají přímo nad věží čtyři stíhačky litevského letectva v těsné formaci. O minutu mi tak utekla nejen úžasná fotka, ale i nevšední zážitek. Dobrou zprávou ale je, že to bylo vlastně asi to jediné, co mi na celém tripu nevyšlo.

Všude kolem se staví pódia a vztyčují různá lešení, davy lidí prochází městem s velkými vlajkami přes rameno. Ve Vilniusu to opravdu žije a myslím si, že to platí i pro všední dny. Vilnius se od dob komunismu velmi proměnil, nyní je to velmi moderní město. Stále se tam buduje – obzvlášť mě potěšilo, kolik restaurací a barů ve velmi moderním stylu se dá ve městě najít. Na oběd jsem si zašel do Katpėdėlė – restaurace, která nabízí litevské speciality v moderním kabátu. A byla to opravdu skvělá volba. Co se jídla a pití týká, zkoušejte v Litvě co možná nejvíc. V restauraci Goodfella’s, kterou jsem zmiňoval v předešlém dílu, mi třeba ukázali limonádu Kane’s. To je něco jako litevská Kofola a od té doby, co jsem ji zkusil, bych ji pil raději než naši Kofolu.

Odsud je to jen několik málo kroků do historického centra města. Zajímavým místem je tady třeba Brána úsvitu. Je to vlastně městská brána ukrývající ve své horní části kapli. Jedná se o významné katolické poutní místo a výzdoba oltáře je opravdu krásná. Když už jsem byl poblíž, opravdu stálo za to se tam podívat. Dalším významným místem je také katedrála ve Vilniusu se svou vysokou věží. Věž byla přes státní svátek zavřená a v katedrále probíhala bohoslužba. I pohled zvenku ale odhaluje jak rozsáhlá a poutavá stavba to je.

Vilnius jinak o mnoho víc památek a zajímavých míst nenabízí. I tady ale platí, že i obyčejné toulání městem vám odhalí spoustu hezkých míst. Ke konci dne jsem si zašel zaplavat na bazén Fabijoniškių ve stejnojmenné čtvrti Vilniusu. Krásný bazén, který by mohla závidět většina českých měst.

Vilnius jde opravdu dopředu a v mnoha ohledech nás předběhl. Tak třeba elektrické taxíky jsou tu skoro normou a služeb na dovoz jídla tu funguje víc než u nás. To jsou věci, kterých jsem si všiml za ten jeden den.

Ráno mi nezbývá, než se sbalit a vyrazit na letiště. Byl to velmi vydařený výlet. Litvu můžu jen a jen doporučit.

Autor: Jakub Jílek


Předešlém díly Litevského deníčku si můžete přečíst TADY a TADY.


Foto: Jakub Jílek