Musím říct, že to byla až příliš dlouhá pauza a to čekání bylo ubíjející. Ze dne na den se nám před očima začaly zavírat hranice ze všech stran. Jak se blížily prázdniny, moje cestovatelské plány se už pomalu dokreslovaly, ale příroda měla očividně jiné plány. Mé nápady, kam tentokrát jet, se ale i přes nouzový stav střádaly, a jakmile se na koronových semaforech v zahraničí rozsvítila zelená, vyrazil jsem. Za cíl jsem si protentokrát zvolil Litvu, nejjižnější ze tří zemí v Pobaltí, která mě už dlouho lákala.
Litva od 1. července otevřela bez omezení své hranice pro návštěvníky z Česka. A to bylo i datum mého příletu na letiště ve Vilniusu. Ano, tak moc jsem se nemohl dočkat, až zase hodím batoh na záda a vyrazím do neznáma. Vilnius je litevské hlavní město, a i když jsem v něm přistál, neměl jsem v plánu se tam příliš ohřát. Mělo mě tam čekat auto, které jsem si půjčoval od jednoho místního chlapíka.
To bylo vlastně první napínavé dobrodružství, které se začalo odehrávat již o dva týdny dříve, doma v mém pokoji. Hledal jsem autopůjčovnu, která má fajn ceny a které nevadí, že mi je jen 21. A to je docela problém. Navíc nemám kreditku, takže to si neškrtnu skoro nikde. Pak jsem ale objevil něco jako litevský Sbazar, kde Litevci nabízí k půjčení kdeco, včetně aut. A podařilo se – domluva přes e-mail sice byla trochu kostrbatá, ale sehnal jsem perfektní auto za deset eur na den. Velké díky si zaslouží Deividas Valančius a jeho společnost GP Rental (pokud máte v úmyslu si na své cesty po Litvě nebo Pobaltí půjčit auto, tak hledejte jeho).
Takže tolik k autu. Abyste pochopili, auto je pro mé cesty často naprosto klíčové, moje destinace jsou většinou jinak než autem těžko dostupné a bez auta by tak můj výlet šel rychle ke dnu. Ale auto mám a vyrážím z Vilniusu vstříc moři!
Po cestě si dělám zastávku v lázeňském městě Birštonas. Opravdu klidné městečko s parky, minerálními prameny a příjemnou atmosférou. S kávou v ruce jsem si tam udělal malou procházku. První dešťové kapky mě ale zahnaly zpátky do auta a já s novou dávkou energie vyrazil na druhý úsek cesty – do pobřežního města Klaipėda. Tam jsem měl ubytování, které jsem po dobu celého pobytu v Litvě řešil přes Airbnb – levné, a hlavně spolehlivé řešení. Přijel jsem už za soumraku, takže do postele a spát.
Klaipėda jako taková příliš zajímavá není, jezdí odsud ovšem přívoz na Kurskou kosu. Určitě znáte ten poloostrov, který začíná v malém baltském Rusku a táhne se k Litvě. Je celý tvořený z velkých písečných dun a jak ruská, tak litevská část kosy je přírodním dědictvím UNESCO. Krásné písečné pláže lákají ke koupání, ale počasí mi nepřálo, a tak jsem si užil mořský příboj aspoň po kolena. Každopádně se mi vyplatilo vyrazit brzo, ráno jsem byl na písečných dunách opravdu první, takže jsem si mohl užívat to písečné království v naprostém klidu. Tím, že je Kurská kosa přísně chráněnou rezervací, není možné procházet se po ní, jak si zamanete, a je tu vlastně jen jedno místo, po kterém se dá vstoupit do dun. Minout ho nemůžete, vstup je přímo u hlavní a jediné cesty, která vede napříč celým poloostrovem až do Ruska.
Z Národního parku Kurská kosa se vydávám přívozem zpět na pevninu. Další zastávka není ani hodinu daleko. Mířím ze západu Litvy zpátky na východ, do dalšího národního parku jménem Žemaitija. Tentokrát mě nezajímá příroda, ale historie. V době, kdy byla Litva sovětskou republikou, tady vyrostla podzemní raketová základna, velká část zůstala zachovaná a dnes z ní je Muzeum studené války. Příjezd byl krásně značený, parkoviště přímo u vstupu a dvě milé slečny na informacích.
Všechno super, ale vzápětí jsem se od nich dozvěděl, že žádný průvodce v angličtině u nich nefunguje a že mám v klidu do podzemí vyrazit sám, že se neztratím. Váhavým pohledem se na sebe podívaly a poslaly mě velkým železným krytem do bunkru. Cítil jsem se jako Harry Potter vstupující do Tajemné komnaty. Dokonce mě i čekala podobná změť chodeb. Měl jsem sledovat bílé čáry, ale ty ze země po chvíli zmizely a chvilkami jsem byl na pokraji ztracení. Opravdu mě do té podzemní základny pustily samotného a já plně pochopil jejich pochybovačné výrazy. K tomu všemu se občas v některých chodbách místo syčení Baziliška spustila sovětská hudba nebo odpočet od deseti do jedné v ruštině. Kam se hrabou únikové hry! Nakonec jsem se dostal do samotného raketového sila, vyděsil se náhlým pohledem do nekončící betonové jámy a vyběhl raději zase ven na denní světlo. Ale muzeum stojí za návštěvu, dozvíte se hodně o roli Litvy za studené války, taky o raketových základnách obecně, a pokud třeba máte děti, bude to pro ně nejlepší hra na schovávanou v životě.
Poslední zastávkou dne byl Kryžių kalnas – Hora křížů. Možná nejikoničtější místo Litvy. Jedná se o křesťanské poutní místo. Jak už název napovídá, je to opravdu kopec plný křížů různých velikostí, barev a podob. Komunistický režim jej dokonce srovnal se zemí, ale věřící jej opět obnovili a na tomto místě dnes stojí, leží nebo visí odhadem přes sto tisíc křížů. Místo asi na každého působí jinak, pro mě bylo skoro až zvláštní. Opravdu na vás dýchne spiritualita toho místa. Navštívit ho v noci by mohl být ještě mnohem zajímavější zážitek.
Kopec se nachází jen asi dvacet minut jízdy od města Šiauliai. A právě tam mě také čeká postel. Vlastně celý byt, který mi pronajala milá starší paní s perfektní angličtinou. To je, jak jsem zjistil, v Litvě docela norma, anglicky tam mluví do jisté míry snad skoro každý. Dokonce mě pozvala i na polévku. Tato její téměř slovanská pohostinnost už však normou v Litvě tak úplně není.
Usínám s plným břichem a další den už mě čeká návrat do Vilniusu, ve kterém strávím zbývající dny svého výletu… víceméně.
Autor: Jakub Jílek
Náš redaktor Kuba je vášnivým cestovatelem, jak už jste jistě poznali. Přečíst si můžete i jeho další cestovatelské deníčky, a to z Běloruska, Bulharska a Rumunska, Ukrajiny či Islandu. Vše najdete ZDE.
Foto: Jakub Jílek
Lázeňské město Birštonas 
Náměstí v Birštonasu 
Národní park Kurská kosa 
Písečné duny Kurské kosy 
Chodby raketové základny 
Hora křížů 
Hora křížů
