Viktorie Surmová je šestadvacetiletá zpěvačka česko-ukrajinského původu. Ačkoliv se zajímá o různé hudební žánry, nejblíže má k rocku a metalu. V roce 2020 vydala debutové album se svou kapelou Surma, se kterou následně odjela na první evropské turné. Kromě toho spolupracuje s dalšími českými interprety. Ve volném čase ráda cvičí a odpočívá se zvířaty. I když není jednoduché se prosadit jako zpěvačka, šla si za svým snem a nenechala se odradit pochybami okolí ani nástrahami hudební branže, jak se dočtete v tomto rozhovoru.
Než ti začalo léto nabité koncerty, spustila jsi v červnu projekt s názvem Outlaws Union, který je u nás první svého druhu. Můžeš nám ho stručně představit?
Outlaws Union je projekt, který jsem dala dohromady se svým přítelem Jaromírem Bartošem, který je taky zpěvák. Zjistili jsme, že jsme dlouho měli stejnou myšlenku, a to spojit českou rockovou scénu. Máme zkušenosti s tím, že muzikanti se tady neumí úplně semknout, funguje tady konkurenční boj a dochází k tomu, že si házejí klacky pod nohy, ať už online nebo na koncertech. Ale v zahraničí je naprosto běžné, že spolu hudebníci spolupracují. A tak jsme se rozhodli, že to zkusíme v Čechách. Vydali jsme skladbu od Mötley Crüe, protože u nás měli zrovna po dlouhé době obrovský koncert, tak se to hodilo, jako taková pocta.
Ale tohle není jediná věc, na které v posledních měsících pracuješ. Od jara jsi vystupovala se skupinou Metal Factory. Čemu dalšímu se ještě věnuješ?
Moje přidání k Metal Factory byla taková „rychlověc”. Zachraňuji tam situaci, protože zpěvačka otěhotněla. Ale snažím se hlavně tak nějak křísit svoji kapelu Surma. Máme nového kytaristu, tak zkoušíme, jak to bude fungovat. Pracujeme na druhém albu a na poslední chvíli jsem nám nasmlouvala několik koncertů na letošní sezonu.
Míváš na koncertech trému? Je to něco, s čím jsi musela bojovat, nebo je pro tebe vystupování přirozená věc?
Určitě jsem s trémou bojovat musela. Já jsem zpěv studovala až v pozdějším věku. Takže jedna věc je, že mě to bavilo. Ale druhá věc je, že to ne vždycky znělo skvěle. Zpěv jsem začala studovat až v 18 letech, po gymnáziu. A to jsem ještě studovala operu, takže jsem se nikdy oficiálně nenaučila ten styl, kterým zpívám teď. Tréma pro mě vždycky přišla spíš až po tom, co jsem slyšela nahrávky, a zjistila jsem, že to vlastně není tak dobré, jak se zdálo. Ale samozřejmě jsem věděla, že musí jít stranou, protože jinak člověk neudělá dobrou show.
Říkáš, že jsi zpěv začala studovat až v osmnácti. Ty jsi předtím nechtěla být zpěvačkou?
Já jsem nad tím tehdy asi ani moc nepřemýšlela. Na ZUŠ jsem hrála na violoncello. A z finančních důvodů jsem toho nemohla dělat milion. Takže jsem dokončila hru na violoncello a až potom jsem si vydupala, že chci zpívat. První náznak nějakého snění, že bych chtěla být zpěvačkou, přišel někdy ve 12, kdy jsem poprvé slyšela kombinaci metalu a ženské zpěvačky – Nightwish. Ale neměla jsem tehdy vůbec tušení, co to obnáší. Snění je jedna věc, ale všechno, co k tomu člověk potřebuje, je věc druhá. Aktivně jsem si za tím začala jít asi až ve 14, když jsem měla první kapelu.
A pak jsi cítila, že je to pro tebe ta správná cesta?
Věřila jsem tomu, co mě baví. A říkala jsem si, že když mě to tolik baví a natolik mě to naplňuje, tak to přece musí jít. A vlastně si myslím, že bych nemohla dělat nic jiného. Nic jiného jsem neuměla. Jako malá jsem chtěla být třeba patoložka, to mě fascinovalo. Ale uvědomila jsem si, že vůbec nejsem studijní typ a to umění pro mě bude asi lepší.
A odrazovalo tě od toho okolí? Rodiče? Chtěli, aby z tebe byla doktorka?
Jo, můj táta je vystudovaný veterinář, takže tam viděli tu možnost zářné budoucnosti. Ale hlavně mě odrazovali z toho důvodu, že věděli, jak to v hudební branži chodí. Můj dědeček hrál profesionálně na housle. Mamka věděla, že muzikantský život není jednoduchý. Člověk si to musí vydupat, musí dřít, konkurence je velká, a často člověk ani nedostane zaplaceno. Ale když tě něco baví a něco chceš, tak je fajn si za tím jít. A ani rodiče s tím pak nic moc nezmůžou.
Ale měla jsi i ty sama někdy pocit, že ti to za to nestojí?
Přiznám se, že ten pocit mívám. Hodně jsem nad tím přemýšlela před pár měsíci, kdy jsem si procházela změnou partnera, kvůli které se mi rozpadla kapela. Nerozešli jsme se úplně v dobrém, takže došlo z jeho strany k nějakému profesnímu podkopávání nohou. A najednou to všechno bylo na mně. Sesunulo mě to. A pochybovala jsem, jestli se té hudby mám opravdu držet. Přemýšlela jsem, kam jsem se za těch 10 let, co se snažím tvořit hudbu, dostala. Říkala jsem si, že se neposouvám tak rychle, jak bych chtěla. Všechno stojí peníze… Takže ano, takové myšlenky mívám.
Ale když se na to podíváme zase z druhé strany, na co jsi za celou tu dobu nejvíc pyšná? Byl nějaký moment, kdy jsi si řekla: „To je ono, tohle jsem chtěla dokázat!”?
Těch momentů bylo několik. Nejvýznamnější pro mě bylo, když jsme se Surmou vydali album a vyjeli jsme na evropské turné. To bylo úplně nejvíc. Pak jsem viděla odezvu od lidí. Začaly rozhovory. Lidi to zajímalo, chodili na koncerty. Ne cíleně na nás, protože my jsme byli předkapela. Ale stávalo se, že po koncertě přišli lidi, co nás třeba vůbec neznali, a říkali nám, jak jsme byli super, že přišli na hlavní kapelu, ale odchází s námi. A to jsou momenty, které jsou k nezaplacení.
Cílíte se Surmou spíše na zahraniční publikum?
Naše hudba moc nezapadá do toho, co se hraje tady v Čechách. Když hraješ, co tě baví, ale víš, že lidi v Čechách svým stylem neoslovíš, tak vlastně musíš cílit na zahraniční publikum. Tady často narážím třeba na to, že pro organizátory festivalů je překážka, že zpíváme anglicky. Žijeme v době, kdy tady všichni poslouchají zahraniční kapely, u kterých angličtina nikomu nevadí, ale u české kapely je to problém. To mě trošku mrzí.
Kdyby tohle četl někdo, kdo by se chtěl věnovat hudbě. Jak bys řekla, že je dobré začít ten sen měnit ve skutečnost?
Hlavní je chtít. Když člověk opravdu chce, tak si myslím, že překoná veškeré překážky. Ačkoliv je pravda, že jich bývá dost. Pomáhá obklopit se správnými lidmi. Tím nemyslím, že by člověk měl třeba postávat před domem Leoše Mareše, to úplně nefunguje. Ale je dobré jít do komunity muzikantů, umělců. Aktivně se tomu věnovat. Důležité je pracovat na sobě samém, na seberozvoji. I když si člověk myslí, že se dostal do bodu, kdy je dobrý, tak není. Je důležité si uvědomit, že člověk se učí celý život a pořád je na čem pracovat. To bych doporučovala všem.
Autor: Vendula Berčková
Zaujal vás rozhovor s Viktorií? Tady si můžete přečíst další rozhovor, tentokrát s fotografem Tomášem Helískem. Nabízíme také rozhovor se spisovatelem Lukášem Bočkem nebo interview s tvůrkyní značky Adolphinata Natálií.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Viktorie Surma
