Fotograf Tomáš Helísek se dnes primárně zaměřuje na reportáž a architekturu. Několik let působil jako fundraiser v neziskové sféře. Narodil se s dětskou mozkovou obrnou, prakticky celý život je na vozíku. To ho však nezastavilo v plnění si svých snů, kterými inspiruje. Letos získal Cenu Milana Langera, kterou uděluje Olomoucký kraj. S Tomášem jsme probrali jeho cestu s foťákem, sociální sítě, balanc i pohled na život.
Cítíte, že vám hendikep dává do focení nějakou perspektivu, kterou byste bez něj neměl?
Ano, určitě. Sedím na vozíku a jsem níž, focení z toho podhledu je v určitých směrech originální i třeba v rámci té architektury. Když ale fotíte portrét nebo rodinné fotografie a zaberete ženu zespoda, kde vynikne brada, tak to není dobré. Na to si musím dávat pozor. Já jsem to dřív nevnímal, ale lidi mi začali říkat, že jsem dokázal tu svou nevýhodu překopat do výhody. Na druhou stranu samozřejmě u focení svateb řešíte terén, schody, rychlé přesuny a nemáte druhý pokus. I proto svatby nechci moc dělat, je to pak stres pro všechny. Já jsem pracovně velmi svědomitý, a proto i z těchto důvodu vím, že svatby nejsou pro mě. Snažím se zkrátka v rámci svého hendikepu dostat své maximum, ať už je to reportáž nebo architektura.
Letos jste získal Cenu Milana Langera v sociální oblasti, kterou uděluje Olomoucký kraj. Ta se předává za celoživotní přínos v oblasti vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením nebo jiné práce ve prospěch hendikepovaných. Jaký je to pocit? 
Mám z toho velkou radost. Ono je to popsané jako celoživotní přínos. Já se snažím celý život šířit nějakou myšlenku, ale kdyby mi bylo o deset let více, tak bych si řekl, že je to dobré. Mám pocit, že v tomhle si tu cenu tolik nezasloužím, že jsem toho tolik neudělal. Ale to už museli posoudit jiní. Možná jsem jen hloupě skromný a náročný na vlastní požadavky.
Nemáte pocit, že svým přístupem k životu a práci lidem pomáháte?
Celý život a celou svou životní etapu, kdy pracuji a vytvářím nějaké hodnoty, doufám, že to bude motivovat někoho dalšího s hendikepem. Nemám rád, když lidé jenom sedí doma a kňučí, nadávají na systém a třeba politiku, ale nic s tím pak neudělají. Někdy jsem možná až moc akční, ale pak si říkám, že dělám něco pro sebe a své blízké a třeba to může nakopnout někoho dalšího v jeho životní cestě. Myslím si, že některé lidi můžete motivovat.
Jaký je váš příběh?
Pocházím ze severu Moravy. Narodil jsem se v sedmém měsíci a v době, kdy ještě nebyly rozsáhlé technologie či inkubátory v každé nemocnici. Při porodu došlo k nějakému porušení, na což doktoři přišli až později a diagnostikovali mi dětskou mozkovou obrnu, později se přidala ještě těžká skolióza páteře. Zažil jsem třináct operací a šílený sedmiletý nemocniční koloběh. Na vozíku jsem defacto od dětství. Dříve ale nebyli osobní asistenti, doma jsme neměli ani bezbariérový byt, takže jsem musel překonávat různé překážky. Nikdo to tenkrát moc neřešil. To samé ve škole. Menší úlevy skrze rychlost psaní jsem měl, ale ne moc. A já jsem to upřímně nikdy moc nechtěl. Na gymplu jsme cítil že to není fér vůči ostatním. Nedělalo mi to dobře. Snažil jsem se fungovat jako člověk bez hendikepu.
Přihlásil jsem se na speciální pedagogiku do Olomouce, akorát jsem pak kvůli rodinným a finančním problémům studium přerušil. Vrátil jsem se zpátky domů, ale Olomouc jsem si zamiloval. Věděl jsem, že se sem jednou vrátím. Postupně jsem se chtěl osamostatnit, mít vlastní bydlení, tak jsem se odstěhoval k Prostějovu, kde jsem začal úplně od nuly v mini garsonce. Bydlel jsem na vesnici, kde to bylo kvůli přístupnosti trošku utrpení. Po čtyřech letech jsem zjistil, že mám nárok na bezbariérový byt v Olomouci a neváhal jsem. Zabydlel jsem se tu a začal pracovat v neziskové organizaci Trend vozíčkářů Olomouc. Postupně jsem se propracoval na vyšší pozici v PR a fundraisingu, což mě strašně bavilo. Motivovalo mě to začít dělat něco víc. Pracoval jsem skoro osm let pro TyfloCentrum Olomouc. Letos jsem akorát skončil, protože jsem si potřeboval dát nějaký vnitřní i zdravotní restart. Bylo toho už moc. Já neumím dělat věci na půl a zdraví se ozvalo.
A kdy se vaše cesta stočila k focení?
Focení mě chytlo brzy, ale nějaký lepší foťák jsem měl tak od roku 2011. Fotil jsem si hlavně pro sebe a ne nijak pravidelně. V roce 2017 jsem začal fotit víc. Já jsem celkově takový technický typ, rád si různé foťáky porovnávám, baví mě si o tom napsat. To mě právě motivovalo fotit víc a víc, objevil jsem se i na Academia Film Olomouc, kde jsem byl nejdřív jako dobrovolník, ale moje fotky se jim líbily a oslovili mě na spolupráci. Tehdy jsem potkal i Jindru Štreita, slavného fotografa zaměřujícího se na sociální fotografii, který mi dal zpětnou vazbu a mentoring, protože jsem se zaměřoval nejvíce na reportáž. Řekl mi, že právě díky podhledu, který na vozíku mám, nabírají mé fotky úplně jiný a zajímavý pohled. Dal mi samozřejmě i nějakou kritiku, kterou já beru. Během covidu jsem nemohl fotit lidi. V té době jsem se začal více soustředit na město a architekturu a u toho jsem zůstal. Reportáže a architektura města mě baví nejvíc.
Všimla jsem si, že často využíváte černobílého efektu. Proč?
Černobílá fotka je pro mě srdcovka, čistá radost. V komerční fotce není tak žádaná. Když fotím na kšeft, protože mám focení i jako částečné OSVČ, 
nechtějí černobílé fotky, protože to pro ně není zajímavé. Ale hlavní důvod, proč mě baví černobílá fotka, je ten, že mě neruší. Sice jsem si už zvykl a umím s tím v hlavě pracovat, ale barevné fotky mě ruší. Ruší mě barvy nebo nějaké elementy a cítím, že na té černobílé fotce víc vynikne ten hlavní objekt. Mně se s tím lépe pracuje i při úpravách a je mi to celkově bližší. Když fotím něco barevného, musím se pak vyčistit a dát si sérii černobílých fotek.
Jak poznáte, že je výsledná fotografie dobrá? Hrají v tom roli technické parametry nebo dáváte spíš na vnitřní pocit?
Pokud jí neupravím do minuty, tak jí mažu. Mě úpravy nebaví. Buď to tam hned vidím a udělám rychlý edit, se kterým jsem spokojený, a nebo to prostě smažu. Takže určitě dávám na to, co cítím. Samozřejmě řeším i technické věci, jako kompozici a podobně, ale do minuty, jinak mažu.
Na svém webu píšete: „Odlišit se je pro mne mnohem cennější než použitá technika či technické nedostatky (…)”. V čem vy osobně vnímáte tu odlišnost, jak byste ji popsal?
Zní to jako klišé a snad každý fotograf říká, že focení není o foťáku. A není. Jsou věci, které mi v rámci techniky a hendikepu pomáhají – mám foťák, který rychle ostří a ze kterého můžu dostat maximum. Neudržím těžké objektivy, takže vím, kde sehnat lehčí a moct bez problému pracovat. V tomhle konkrétně na technice záleží. Ale je to myšleno tak, že je vlastně úplně jedno, jestli používáte foťák nebo telefon. Důležité je, co máte u sebe. Ta fotka nějak vznikne. Když máte hezké světlo a vy to dobře vyfotíte, tak je úplně jedno čím. I telefonem můžete zachytit krásný okamžik do krásné fotky. Není to o tom mít tu nejlepší techniku, ale spíš mít čím fotit a vidět to tam a dokázat si říct, že to bude dobrá fotka. To občas tak mám. Jdeme třeba na procházku se ženou, která se mě ptá, proč to fotím, že je to ošklivé. A já říkám: „Ne, já to vyfotím a uvidíme.” A pak se na to podíváme a ona nevěří, že je to ta stejná věc.
Takže se dá objektivem na svět dívat jiným úhlem pohledu?
Občas jde i o to, mít oko a cit. V tom smyslu, že poznáte, že z toho bude dobrá fotka. Není to tak vždycky, ale někdy se to povede.
Jste aktivní na sociálních sítích?
Hrozně moc. Mám fotografické profily na instagramu a facebooku, tam
sdílím fotky nebo spolupráce. Spolupracuji s Leo Express, protože, bez ohledu na tu spolupráci, je to pro mě nejlepší vlakový přepravce z hlediska hendikepu. Jednou za čas si udělám výlet, udělám z toho posty a označím je.
Takže jste influencer?
No… mikro influencer. Mně se to hrozně líbí, protože já si to nafotím, celé vymyslím a napíšu a oni jsou spokojení. A ještě navíc je to pravda. Já bych nedělal nic, o čem bych nebyl plně přesvědčený. Jednu dobu jsem dělal influencera drinkům pro sportovce, kdy šly peníze z prodeje na hendikepované sportovce. Na osobních profilech občas zmíním nějakou dobrou myšlenku, sdílím zajímavé projekty nebo napíšu článek na blog o hudbě, sluchátkách, technice, hodinkách nebo report z nějaké akce. Asi největší komunikační kanál jde skrze fotky.
Jakým způsobem děláte rodinné fotografie? V ateliéru s kulisy? V období Vánoc se často objevují ty fotografie, které spoustě lidem připadají vyumělkované a kýčovité. Víte, co myslím?
To, co říkáte, je věc, která mně hrozně vadí. Nemám zatím ateliér, možná časem. Ale mám rád tu přirozenost a hlavně reportáž. Když se něco děje a vy jste lovec, tichý pozorovatel a fotíte okamžiky, ze kterých pak vyberete ty nejlepší. Víte, že se to opravdu stalo a je to reálné. Tohle právě aplikuji i do té rodinné fotky. Většinou právě ženy řeší, že se manžel či přítel nerad fotí a bojí se výsledku. Já jim vždy slibuji, že výsledek bude dobrý. Jdu se s těmi lidmi někam projít, udělám pár klasických portrétů, ale pak je nechám přirozeně fungovat, jak jsou zvyklí. Ti lidé se uvolní a nakonec jsou z výsledných fotek převážně nadšení. A to mě právě baví. Beru to jako takovou rodinnou reportáž. Občas mě lidé pozvou k sobě domů a můžu zaznamenat jejich klasický den, běžnou činnost. Vznikne třeba úplně obyčejná fotka, a aniž by mě to kolikrát předem napadlo, vyjde z toho něco výjimečného.
Cítíte nějakou deformaci z povolání, že byste se jen tak pohyboval po městě a ve všem viděl možnost dobré fotky?
No jasně. Pořád buzeruju manželku, jak má věci fotit. Když jdeme třeba na procházku nebo na výlet a já mám u sebe foťák – dřív jsem ho tahal pořád. Někam jsme šli a já se zasekl a začal si tam fotit a z rodinné procházky bylo najednou čekání na mě, až si dofotím. Takováhle deformace tam určitě je. Pak je hrozně jednoduché do toho sklouznout. Nemáte tam hranice v časové době ani v přemýšlení. Je těžké to uchopit.
Jak vy hledáte svůj balanc?
Upřímně nevím. Já jsem zrovna blázen. Když přijdu z focení, tak je kolikrát jdu hned dodělat, dokud jsem toho všeho plný. Nejlíp se mi to pak upravuje. Někdy třeba ne, někdy je už toho moc, tak si od toho dám odstup. Já se
hlavně hrozně rychle umím nadchnout u nějakého nového nápadu, co mi dává smysl, dokáže mě to úplně vystřelit. Jsem pak hodně nabuzený, pořádně ani nespím a pak mě to zase přejde, když to moc přepálím. Musím se v těch vášních krotit.
Působíte jako člověk, co žije na maximum. Co vám dobíjí baterky?
Rodina, která mě pak i usměrňuje, protože kdyby nebylo mé ženy, tak bych občas skončil v nějakém kolapsu. Letos jsem si stanovil životní změny, odešel jsem z práce, dělám více na volné noze, takže i to focení letos chci brát více pro sebe, než pro ostatní. Dělá mi to teď zase větší radost. Dále hudba, sběratelství, desky a focení. U hudby mě právě zajímá i ta technika jako sluchátka, přehrávače, občas si na blog napíšu nějakou recenzi. Hudba je velký relax. Mám to vlastně dost rozfázované. Od jara do léta fotím, a když se ochladí, najede hudba. Zvířata jsou také mou velkou vášní. Dříve jsem hodně řešil předsudky ohledně hendikepu v rámci toho, že jsem si chtěl pořídit nějaké plemeno bull a okolí mě od toho odrazovalo. Ale já se zakousl, řekl, že to zvládnu a pořídil si štěně. A nikdy nebyl žádný problém.
Jaké jsou vaše plány do budoucna? Chystáte v nejbližší době nějakou výstavu či akci, na které Vás naši čtenář můžou vidět a prohlédnout si vaše umění?
Dva, možná tři roky zpátky mě oslovila ředitelka českého zastoupení CzechTourism na Slovensku. Pořád si dělala legraci, že spolu někdy uděláme výstavu, já se tomu smál a ono to pak vyšlo. Výstava se konala v Bratislavě. Já jsem pro ně pak dělal projekt Česko bez bariér, kdy jsem fotil a mapoval turistické destinace v Česku jako takový průzkum pro lidi na vozíku, kam se můžou bez problému podívat. Fotky z té Bratislavy se nikdy nedostaly sem k nám a spoustě lidem to bylo líto. Příští rok bych chtěl po šesti letech udělat svou vlastní výstavu autorských fotek v Olomouci.
Takže na to se můžeme těšit?
Možná ano. Je to docela složité, je s tím hodně práce, starostí i peněz. Ale lidi by zájem měli, tak doufám, že to vyjde a bude se jim to líbit a třeba si něco koupí. A jinak mé plány do budoucna – to se teď odráží hlavně od mého zdraví. V lednu jsem měl nepěknou příhodu se zády, odešel jsem z práce a začal jsem hodně bilancovat. Řekl jsem si, že teď potřebuju pauzu, abych se dal dohromady. A že si všechno letos víc užiju, protože poslední tři roky byly hrozně hektické. Chci to mít volnější, abych se fyzicky dal dohromady. A možná i vnitřně, protože když deset let děláte práci na sto deset procent, tak to ve vás něco zanechá. Do budoucna bych chtěl tu výstavu. A dělat věci víc pro radost. Ukázat lidem, co všechno s hendikepem člověk může dělat.
Autor: Andrea Mašíčková
Zaujal vás rozhovor s Tomášem Helískem? Zde si můžete přečíst další rozhovor, tentokrát s Markétou Pechovou, první hendikepovanou Češkou, která dokázala přeplavat lamanšský průliv.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: tomashelisek.cz,, facebook: Tomáš Helísek, instagram: tomashelisek_photographer
