O tom, jak začala má narychlo naplánovaná cesta do západní Evropy, jsem vyprávěla už minule. Teď se mi za zády míhají skleněné budovy Berlína a já mám namířeno vlakem do trochu kontroverznější, ale neméně fascinující destinace – hlavního města Nizozemska. Právě zde strávím následující tři dny, které budou plné zážitků, poznatků a dobrodružství.
Vzhůru do Amsterdamu
Cesta z Berlína do Amsterdamu trvá asi šest hodin a já mám opět spoustu času na plánování toho, co vidět a kam zajít. Nemohu ale odolat krásné přírodě, která se míhá za okny vlaku, a tak stejně většinu času strávím se zrakem upřeným na míjející se lesy a louky. Moment, kdy překročíme hranice Nizozemska, bohužel prošvihnu, ale změn v architektuře si zanedlouho všímám a je mi jasné, že jsem svému cíli blíž a blíž.
Když konečně vystoupím v Amsterdamu, je už odpoledne, ale já jsem odhodlaná co nejdříve dorazit na hostel, nechat krosnu na pokoji a vydat se prozkoumávat uličky města. Abych tak mohla učinit, musím se ovšem nejdříve dostat přes turniket, u kterého je třeba něco naskenovat. Začíná se ve mně zvedat panický pocit, že jsem si zapomněla vyřídit nějakou návštěvní kartu a že zůstanu uvězněná na nádraží celé tři dny. Když ale chvíli sleduji cestující kolem, vidím, že skenují něco na telefonu. Přiblížím se tedy k turniketu, přiložím telefon a on mne propustí bez problému dál. V duchu se plácám po rameni, to ale ještě nevím, že zanedlouho se budu chtít spíš profackovat…
První dojmy
Konečně vycházím z nádražní budovy a mám možnost poprvé spatřit Amsterdam. Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že zažívám lásku na první pohled. Všude kolem spousta jedinečných lidí, překrásná architektura, umění téměř na každém kroku, a celá řada dalších vjemů, které ani nestíhám zaznamenat. Ihned zamířím směrem k vodnímu kanálu lemovanému rozkošnými cihlovými domy a vyfotím jednu z prvních amsterdamských fotek. Už teď vím, že se mi tu bude líbit.
Můj hostel je na druhé straně vodní plochy, v části zvané Amsterdam-Noord, a tak se musím přeplavit na mini trajektu. Ten jezdí, každých pár minut a převážet se na něm dají i kola nebo skútry. Hostel je pak dalších pět minut chůze, což mi dává prostor, abych se pokusila o online check-in. Ten sice provázely mírné technické problémy, ale nakonec jsem kód ke dveřím svého pokoje úspěšně získala.
Za chvíli tedy opět přeplouvám přes kanál a jdu brouzdat velkoměstem. První zastávkou jsou pro mě vyhlášené holandské hranolky, na které se táhne aspoň půlhodinová fronta. Ta se mi už nelíbí tak moc jako představa hranolků, rozhodnu se tedy raději pro jiný podnik se stejnou nabídkou, který se nachází jen o pár bloků vedle. S horkým kornoutem v ruce pak pokračuji v prozkoumávání tajemných ulic Amsterdamu. Nemám konkrétní plán, prostě se nechávám vést davem až na náměstí s památníkem druhé světové války a rezidencí Koninklijk Paleis (Královský palác, pozn. aut.).
Pomalu začíná stmívat, a tak mé kroky zamíří přímo do legendárního Red Light Districtu (Čtvrti červených luceren, pozn. aut.). Tato městská část se proslavila díky specifickému servisu, který je zde nabízen, a tím je prostituce. Krom divadel a sex klubů zde najdete i muzeum a obchody s různým sexuálním zbožím. Platí zde pravidla, mezi které patří například zákaz focení prostitutů/prostitutek nebo zákaz pití alkoholu na veřejnosti. Musím uznat, že to je velmi zajímavé a unikátní místo, které rozhodně stojí za prozkoumání.
Plavba
Další den začíná snídaní v rozkošném a v ranních hodinách liduprázdném podniku poblíž mého ubytování. Výběr padne na bagel s lososem, smetanovým sýrem a koprem, a volba to je více než skvělá.
Mé kroky dále míří do překrásné baziliky svatého Mikuláše, kde se momentálně rozezpívává sbor pro nedělní dopolední mši. Jelikož je otevřeno, na pár minut se tu zdržím a s úctou tajím dech, zatímco se hlasy zpěváků rozléhají v prostorném kostele se skvělou akustikou. S pocitem duševního naplnění se pak přesouvám k dokům, kde by měla začínat plavba s průvodcem po amsterdamském kanále. Na místě jsem o půl hodiny dříve a seznamuji se se svými průvodci, Jimem a Sofíou. Jsou to dva sympatičtí mileniálové, o něco starší než já. Dáme se do řeči a hned od začátku se neseme na veselé vlně konverzace plné smíchu.
Před vstupem na palubu lodičky s nízkým ponorem dostávám na ruku náramek, který mě pozvedl do VIP kroužku lidí, kteří mohou v průběhu plavby konzumovat místní sýry a víno. Potutelným úsměvem děkuji své nové kamarádce, díky které jsem získala tento status. Po mírném zhoupnutí plavidla si sedám na okraj loďky a trpělivě vyčkávám na začátek objevné plavby.
Na hladině se nejen ládujeme sýry, ale také posloucháme výklad o historii Amsterdamu a tajemstvích, které město ukrývá. Jim nám vypráví o tom, jak byly do zavedení daně za loď kanály plné plavidel, protože bylo levnější vlastnit loď než dům. Další novinkou je pro mě fakt, že je město postaveno na bažinatém močálovém podkladu, do kterého byly zabodány dřevěné kůly, a na nich vybudovány cihlové domečky. Nevýhodou tohoto řešení je fakt, že se domy kvůli nedostatečně stabilní půdě naklánějí a tlačí na sebe.
Po vystoupení na pevninu se mi trochu motá hlava, a není to dáno jen suchozemskou nemocí. Vydávám se tedy vydýchat na krátkou procházku, jejímž cílem je anglický antikvariát. Tento magický obchod se nachází ve sklepě jednoho z roztomilých domečků a přenáší mě do světa příběhů, znalostí, a inkoustu. Knihy na mě dýchají a prosí, ať si je adoptuji, a proto neodolám a odnáším si plátěnou tašku plnou výtisků, čehož v době balení budu mírně litovat.
Občas se to nepovede
Má návštěva Amsterdamu bude zítra u konce, a já stále nenavštívila legendární holandský trh s tulipány. Rozhodnu se to tedy změnit a navštěvuji část známou jako Bloemenmarkt, ve které si můžete obstarat všemožné druhy květin, a to jak těch už vykvetlých, tak i jejich semínek či cibulek. Kdyby nebyl únor, pravděpodobně bych si nějaké odvezla také, mám ale obavu, že by nepřežily cestu. S těžkým srdcem tedy nechávám Bloemenmarkt za zády a vydávám se prozkoumat část Amsterdamu, ve které se nacházejí rozličná muzea, včetně toho van Goghova.
To bohužel aktuálně prochází rozsáhlou rekonstrukcí a pro veřejnost je uzavřeno. Sedám si tedy na lavičku vedle něj a jen tak vnímám atmosféru kolem sebe. Opodál stojí pouliční umělec a hraje na saxofon; po cestě zpět do centra mu házím pár mincí, které mám v peněžence. Když už jsem u tématu peněz, rozhodnu se prozkoumat stav svého konta, abych si promyslela, kam zajít na večeři. Na obrazovce mého telefonu na mě svítí neznámá platba ve výši 20 eur. Zmateně ji sleduji a přemýšlím, kde jsem mohla utratit tolik peněz. Po zjištění, že byla poslána amsterdamskému dopravními podniku, ho mířím ihned navštívit. Pán na přepážce mi poněkud lámanou angličtinou vysvětluje, že jsem při procházení turniketem naskenovala svou platební kartu namísto QR kódu jízdenky. Peníze jsou tedy nenávratně pryč a mně nezbývá než nad tím pokrčit rameny.
Obchody
Dávám si rychlou večeři v jedné z místních vietnamských restaurací a vydávám se na toulky po obchodech. Nejvíce se mi zalíbí dva; první z nich prodává různé fantasy předměty, včetně šperků, korunek, tiár, oblečení, kostýmů a spoustou dalšího. Mým druhým oblíbencem je pak obchod, ve kterém mají neskutečný výběr gumových kachniček. Ano, správně, veškerý sortiment zde tvoří různé verze, velikosti a provedení kachniček. Můžete tu najít káčátka převlečená za policisty, dinosaury, zpěváky… Zkrátka za všechno možné.
Procházím také kolem spousty second handů a obchodů zaměřených na vintage módu. Není tedy divu, že se tady lidé oblékají tak vkusně a podle mého gusta. Kdybych nejela „nalehko“ s krosnou, určitě neodolám a odvezu si sebou pytle plné oblečení.
Cestou zpět na ubytování se stavím ještě na kávu, po které skrytě toužím celý den, a začínám číst svou staro-novou Orwellovku 1984. Další úspěšný den je u konce. Když si pak večer zalezu do postele, okamžitě usínám únavou.
Poslední den
Další ráno je to poslední, které v Amsterdamu strávím. Než se utápět ve smutku z odjezdu, vydávám se raději vstříc slunečnímu svitu a plně nabitému programu. Podařilo se mi zarezervovat si návštěvu muzea Anny Frankové, statečné dívky, která se společně se svojí rodinou skrývala za války před nacisty kvůli svému židovskému původu. O letech v úkrytu si psala deník, který po její smrti v koncentračním táboře vydal její otec, jediný přeživší rodiny Frankových.
Návštěva a atmosféra v samotném muzeu se popisuje velmi těžce. Vzniklo ve skutečném domě, kde se rodina ukrývala, a nachází se v něm původní nábytek a pozůstalost. Pokud vás zajímá historie a příběhy z války, tak prohlídku vysoce doporučuji. Díky průvodci ve sluchátku, který je nahrán hned v několika jazycích, je to nejen edukativní zážitek.
Pak se již pomalu přesouvám směrem k vlakovému nádraží. Cestou na něj se ještě zastavuji v místní továrně na čokoládu, kde mají i obchod s kouzelně vypadajícími tabulkami kakaové drogy. Jelikož jsem velmi nerozhodný člověk, tak si kupuji tu, která v sobě obsahuje mix několika příchutí. Ano, je to trochu překombinované, ale rozhodně šetrnější k mé peněžence než si kupovat od každé příchutě jednu.
Ve vlaku směrem do Bruselu si pak projíždím všechny fotky, které jsem pořídila, a spokojeně přemýšlím nad tím, co pro mě chystá další den.
Autor: Vendy Rojčíková
První část „Cesty západní Evropou“ si můžete připomenout zde. Pokud byste se s námi chtěli toulat dál, můžete se přečíst třeba postřehy z Valencie, Gdaňsku nebo Kanady (1. část, 2. část).
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Vendy Rojčíková
Katedrála svatého Mikuláše 
Bloemenmarkt 
Koninklijk Paleis 
Vintage second-hand 
Dveře od bytu Frankových 
Čokoládovna
