Zápasník Petr Bartoněk patří mezi bojovníky, kteří si cestu na profesionální scénu tvrdě odpracovali. Kombinace tří zaměstnání, roky zápasu v řeckořímském stylu a pozdější přechod do MMA z něj udělaly zápasníka, který spoléhá na intuici, fyzičku i silnou hlavu. V rozhovoru Bartoněk otevřeně mluví o přípravách, psychice nebo o tom, kam ho posunul podpis nové smlouvy a co to pro něj v jeho kariéře znamená.
Jak jste se k MMA dostal?
V sedmi letech jsem dva měsíce hrál fotbal, než mě vyhodili. Pobil jsem se tam totiž s klukem, co mi vzal balón. Když mě můj táta vozil na tréninky, viděl, že to není úplně sport pro mě, a protože znal otce Karlose Vémoly, přihlásil mě na řeckořímský zápas. Ukázali mi, že je to všechno tak trošku jinak, že nejsem ten nejsilnější. Zápasil jsem asi do svých 23 let.
Přestal vás řeckořímský zápas bavit?
Postupně odcházeli všichni kamarádi, sparring partneři. A nakonec jsem z těch původních zůstal sám. Také mi přišlo, že už mě to nikam neposouvalo. No a navíc mě chytlo i MMA, kvůli kterému jsem pak se zápasením skončil. Úplně jsem ale neodešel. Dal jsem se na dráhu trenéra a trénuju teď děcka.
Vznikl u vás dlouhodobý sen stát se MMA zápasníkem?
Já jsem na tréninky chodil rád, ale zároveň tam byli ti silnější, kteří mě celkem řezali. Takže někdy se mi chtělo, někdy nechtělo. Ale nikdy tam žádný sen nebyl. Jako děcko určitě ne. Každý turnaj jsem chtěl vyhrát. Někdy se to podařilo, někdy ne.
Co je pro vás osobně v kleci nejtěžší?
Dlouhý roky to byla hlava. Bojoval jsem s tím, jestli vůbec chci zápasit, proč tam jsem a proč si to dělám. Hodně trenérů říkalo, že jsem dobrý sparring bot, ale nemám hlavu na zápasení. Teď za poslední tři roky se to hodně změnilo a je u mě viditelný posun. Třeba když jdu do zápasu, nejsem vůbec nervózní. Dřív jsem byl taková ustrašená holka a teď vůbec. Necítím nervozitu, tepovka úplně v klidu, jak kdybych šel hrát PlayStation nebo šel spát.
Kromě trenérů na postoj, zem a kondici máte i mentálního kouče. Cítíte, že vám to výrazně pomáhá?
Není to vyloženě mentální kouč do sportu, je to i normální psycholog. Nevyhledal jsem ho kvůli sportu. Vídáme se teď jednou za tři týdny. Je to už rok, co jsme společně začali spolupracovat, a to nejen v období, kdy se připravuju na zápas. Dalo by se říct, že s ním konzultuju svůj život – rodinný, kamarádský, profesní i sportovní. V Americe je standardní, že každý má svého psychologa, stejně jako u nás má každý svého praktického lékaře. Je důležité pečovat jak o svoje fyzické zdraví, tak i o to duševní, které se často opomíjí. 100% mi to pomohlo i v zápasení. Probíráme, co mě nějakým způsobem tíží / netíží, jakým způsobem povedeme zápas, co udělat, pokud soupeř dělá trash-talk. Připravujeme moji mentalitu přímo pro ten určitý zápas.
U vašeho zápasu s Komuenhou byl trash-talk dost medializovaná podívaná. Jak k trash-talku přistupujete?
Začalo to celkem nevinně. Přišel jsem domů utahanej z tréninku a organizace mi poslala otázky, na který jsem měl odpovědět, aby je mohli prezentovat. A já jsem nějak bezmyšlenkovitě napsal, že soupeře rozeberu na atomy. Oni to sdíleli. No a už to bylo. Komuenha si to vzal strašně osobně, až zbytečně. Začal přidávat příspěvky na Instagram, jak za nic nestojím, jak jsem špatnej a tak dále. Já jsem se k tomu vyjádřil po 14 dnech. Řekl jsem, že si to vyřídíme toho 8. 11. Osobně trash-talk nemusím. Mám rád ten sport, ne omáčku okolo.
Může být někdy trash-talk i prospěšný?
Ze začátku mi to přišlo jako takové bububu. Sám pro sebe jsem si řekl, že bych ho porazil i bez tréninku, ale potom začal trash-talk a mě to vyhecovalo. Začal jsem trénovat jako psychopat. Ráno jsem vstával ve 4:30, šel jsem běhat, měl jsem jeden trénink, odpoledne druhý, večer třetí, až hrozilo zranění. Takže jsem musel trošku zvolnit. Ale trénink se určitě vyplatil. K něčemu může být tedy i trash-talk dobrý. Občas může soupeře zlomit. Tohle právě taky řešíme s psychologem, jak vydržet hlavou a být přítomný v zápase.
Jaký průběh zápasu vás nejvíc baví? 
Když jsem ten, kdo vede zápas, a soupeř je slabší, samozřejmě mě to baví víc, než když jsem ten, který dostává. Ale měl jsem i vyrovnaný zápas, který jsem vyhrál na body, a i když to bylo nahoru dolů, že jsem rány rozdal a nějaké zas dostal, bavilo mě to. Skončilo kolo a já jsem si říkal: „Už? Vždyť to strašně rychle uteklo.“ Všechno je o připravenosti. Čím víc budu dostávat na tréninku, tím může být zápas lehčí. Takže nejvíc mě asi baví, když to cinkne na účet. Ale řekl bych, že mě baví ta dřina. Bez toho to nejde. To je jak elektroauto, chybí tomu to brm brm prostě.
Jak byste popsal průběh zápasu, který je pro vás divácky atraktivní?
Jako divák mám rád, když jsou zápasy nahoru a dolů. Aktivní boj na kleci nebo grappling, to je atraktivní. Nejlepší zápasy má podle mě Jirka Procházka. Ten v posledním zápase prohrál dvě kola a ve třetím to otočil a vyhrál. To bylo neskutečný. A když zápasím já, je nejlepší, když to skončí rychle. Ale zas takový zápasy zápasníka úplně nikam neposunou. Právě dlouhý zápasy hodně posouvají. Takže ono záleží, někdy ten zápas chcete mít strašně rychle za sebou a jít do šatny a slavit, ale někdy je to nevyhnutelný bít se tam na body celých 15 minut. Někdy je potřeba přemýšlet hlavou a radši to dotáhnout na body než tam zbytečně riskovat a třeba prohrát zápas.
Když se díváte na zápas jako divák, analyzujete průběh, jako byste tam byl vy?
Ne, vůbec. Užívám si tu chvilku zápasení, že se dívám na svoje idoly nebo třeba zápasníky, kterým fandím. Ale u svých sparring partnerů nebo u svých kamarádů u nás v gymu si občas říkám: „Tak tohle bych udělal, tohle bych nedělal. Takhle bych mu poradil jako trenér.“ Ale když se to týká třeba Oktagonu nebo UFC, tak vůbec.
Jaký je váš bojový styl?
Já jsem pocitový člověk. Mně sedne třeba, co se týče grapplingu, jedna z deseti technik a tu jsem schopný pořád opakovat, dokud mi nejde úplně perfektně. Ale pokud cítím, že mi ta technika nejde, nebo mi to absolutně nic neříká, tak nemám ani ambici se to nějak učit. Nejsem ten typ, co jde do zápasu s gameplanem. Já prostě jdu, zápasím a čekám, jak to vyjde. Mám svěřence Karlose Bendu v Clashi (MMA organizace), ten potřebuje striktně vědět minimálně tři až čtyři plány, který pojede. Když jeden selže, pojede druhej, když nevyjde druhej, pojede třetí. Já jsem takovej, že uvidím, jak to vyjde. Mám naučené samozřejmě techniky, některé oblíbené, některé méně oblíbené, ale nezahlcuju se v zápase tím, co když to nevyjde. Bere to zbytečně pozornost v zápase. Samozřejmě volíme dopředu nějakou strategii. Jestli je soupeř lepší v postoji, tak s ním nebudu boxovat. Pokud je lepší v zápasení, nebudu s ním zápasit a tak dále.
Máte nově podepsanou smlouvu s Oktagonem, co to pro vás znamená?
Velká výhoda bude v tom, že je to obrovské jméno, velké renomé, prestiž a váženost. Řekněme, že Oktagon patří už mezi druhou, třetí nejlepší ligu na světě. A jsou tam profíci. Je to prostě velký MMA gigant v Evropě, takže pro mě je to čest tam zápasit. Tím, že je mi 31, tak to byla dost možná i poslední šance něčeho takového dosáhnout. Ale moc se tím nezatěžuju. Prostě je to můj další zápas a každej další zápas je můj další cíl. Ta smlouva pro mě znamená to, že musím ještě víc makat a musím vyhrávat. Nejsem bláhovej, že bych třeba řekl: „Hele, útočím na titul.“ To vůbec. Když tam vidím ty žiletky, tak se mi tam ani nechce jít. Ale je to tady, vybojoval jsem si to, tak se o to jdeme porvat.
Jak funguje vybírání zápasů v takové organizaci, jako je Oktagon?
Já bych šel rád do velterové váhy (do 77,1 kg). Můj hlavní trenér Tomáš Musil už kontaktoval Ondru Novotného s tím, že bychom měli představu o soupeři i datu. Jsem realista a nemůžu si úplně diktovat, s kým budu zápasit a s kým ne, ale aspoň nahodit takovou udičku můžeme. Kdybych vymrčoval, tak bych skončil ještě dřív, než jsem začal. Já bych sice chtěl do veltru, ale i Ondra sám řekl, že mi to nemůže slíbit.
Vaše váha je standardně kolem 90 kg, není lepší jít do střední váhy (do 83,9 kg)?
Běžně shazuju 12 kg na zápas. Je to těžké, ale tu váhu udělám. Ve vyšší váhovce jsou borci, kteří shazují třeba ze 105 kg. A pokud já s 90 kg chytnu 105kg nadupaného Poláka, tak mě vyhodí do 15. sektoru do čtvrté řady. V obou těch váhovkách jsou stejný žiletky, ale nejsou stejně váhově těžcí. Záleží soupeř od soupeře. První musím zhodnotit svůj skill, zhodnotit jeho skill a udělat z toho matematický příklad. Vypočítat si, kde jsme kdo lepší nebo kde na tom jsme stejně a všechno musíme dát dohromady.
Berete smlouvu s Oktagonem jako váš peak kariéry?
Podle mě to není můj vrchol. Vrchol by pro mě třeba byl, kdybych se dostal do top desítky veltru, protože na titul určitě nemám. Ale beru to teď jako mise splněna, jsme v Oktagonu a musíme makat dál. Je to, jak když dostanete povýšení v práci. Taky si nikdo neřekne: „To je můj peak a už nemusím nic.“ Taky musíte dál pracovat a tak to funguje i ve sportu.
Pamatujete si nejtěžší moment vaší sportovní kariéry?
Sportovně každá prohra v kleci je taková malá tragédie. Když tenista prohraje zápas, tak ho to nemusí štvát, protože příští týden přeletí z Miami do Dubaje a hraje znova. Ale já se po porážce dávám ještě nějak zdravotně dohromady, protože ten zápas vždycky bolí. Ať už vyhrajete, nebo prohrajete, vždycky si z toho odnese nějaký rány, který se hojí. Samozřejmě se líp odchází z klece, když vyhrávám, ale i porážka patří k životu a každý by se měl naučit prohrávat.
Co znamená vaše smlouva pro kluby, kde trénujete?
Jméno, renomé, prestiž, takhle bych to řekl. Pro ty lidi samotné to znamená pocit, že to, co děláme, má smysl. Moji trenéři jsou velmi oddaní sportu a i mně, bych řekl. Trénují mě takřka, nebo úplně zadarmo. Nic za to nikdy nechtěli, žádná procenta. Mohli by mě zkásnout a z výplaty by mi zůstalo tak akorát na rohlík. Ale neudělaj to, protože máme mezi sebou, dalo by se říct, až rodinný vztahy. Dva roky zpátky jsem začal chodit k Radku Vyskočilovi, kondičnímu trenérovi, a slíbil jsem mu, že ho jednou do Oktagonu dostanu. A teď když se to podařilo, tak mu to až vehnalo slzy do očí. Vidíme, že všechno, co děláme, má smysl a význam a není to promarněný čas a úsilí.
Máte na MMA něco, co vás vyloženě nebaví?
Silová část. Nesnáším zvedání činek. Přijdu si jak opice. Vím ale, že je to důležité, a právě proto mám silovo-kondičního kouče Radka Vyskočila. On je takový podobný psychopat jako já. Je s ním sranda a ten trénink je pak lepší. Já sám bych se v životě nedonutil jít pro činky. Úplně bych je vymazal ze života. Kardio je v pohodě. Nenávidím teda běh, protože to zabere hodně času a je to nuda, ale víc sparringů nebo lap mi nevadí.
Je v Olomouci silná základna sparringů, kteří vám pomáhají v přípravě?
V thaiboxu máme spoustu kvalitních bojovníků. V boxu máme asi pět, šest výborných reprezentantů. Ti, kdyby chtěli, mě vymažou za půl minuty, ani to nepoznám. A co se týče Snapdown Academy, kam chodím na grappling, tak tam pod fialovej pásek ani nejde dohlédnout, tam je taky kvalitní obsazení. Hodně dělá i domácí přístup trenérů. Mamuťák, Tomáš Musil, je velký srdcař, většího jsem snad nepoznal. Peťa Zapletal ze Snapu, ten mě naučil grappling úplně od začátku. Bez něho bych nikdy nesesmolil žádnou páku, nic. Takže ten do mě vložil taky spoustu úsilí. Peťa Řezníček, trenér boxu, je takový mozek celé operace. Ten vidí všechny skulinky. Zápasení je za mě 100% týmová práce. Sám bych si mohl jít pinkat na pytel, ale bez trenérů se nikam nedá posunout. Vždycky potřebujete někoho lepšího, kdo vás posune dál.
Kdybyste nedělal MMA, co byste dělal?
Asi bych seděl. Sport mě hodně zkrotil a nasměroval mě. Celý můj život tvrdím, že mi sport zachránil život. Já jsem byl celkem grázl a pud sebezáchovy nula. Rvačky na diskotékách, rajtování autem, když už někoho zrakvit, tak sebe. Ale koho to neminulo, každej se někdy pobil venku. Sport mě naučil disciplíně a řádu. A nikdy mě nezklame, protože nejlepší investice je sám do sebe.
Jeden z vašich svěřenců je dost na očích. Jak jste se spojili s Carlosem Bendou, který trénuje pod organizací Clash MMA?
Dal na Instagram příspěvek: „Hele, hledám trenéra.“ A hodně lidí mu napsalo o mně. On je z Mohelnice, takže to má blízko. Ale ty začátky byly dost divný. Napsal mi: „Čau.“ A to bylo všechno. Pak ani nepřišel na první trénink. Tak se mi s ním ani moc nechtělo spolupracovat, ale nakonec z toho vznikla dobrá spolupráce, bych řekl. Z osmi zápasů osm výher. Baví mě předávat znalosti, který jsem si vybudoval. Na některý jsem si přišel sám, některý jsem pochytil od trenéra. A já to teď předávám jako kompletní balíček. Je to vlastně něco jako volání, SMSky a internet zdarma. Na grappling ho ale ještě trénuje Peťa Zapletal, tam mu to rád předám.
Jak vnímáte organizaci Clash MMA jako profesionální zápasník?
Já to beru jako super zábavu na odreagování. Je to super v tom, že se to nedá brát vážně. Je to jak kdybychom hejtovali divadlo za to, že se nehraje furt jenom drama. Vždyť tam patří i komedie. Komedie, vtip a humor jsou tady od pradávna. Jsou blbý komedie, jsou chytrý komedie a tohle je taková MMA komedie. A proč to nemít? Lidi si tam našli svoje hrdiny, svoje postavičky, svoje entity. Podle toho, jak se to vyvíjí, to vypadá, že je to dobrej nápad, dobrej koncept. Na odreagování super, ale nedá se to brát jako sportovní událost.
Vedle zápasení máte i civilní povolání, jak se to dá zvládat?
Mám tři práce. Dělám profesně řidiče a rozvážím průmyslové utěrky, ale to dělám jen, když mi to vychází. Mám to jako takový poloviční úvazek. Potom jsem sportovní masér a ještě dělám soukromé tréninky, takže mám pořád co dělat. Když se připravuju na zápas, tak je příprava často dost těžká, ale můžu si s prací hýbat a korigovat, jak potřebuji. Takže by se dalo říct, že pracovní život přizpůsobuju závodění.
Nedávno se vám narodila dcera, jaké je být tátou?
Boží. Nikdy jsem si to nepředstavoval, neřešil jsem rodinu ani dítě a najednou ho mám a z toho nezodpovědnýho grázla Bartoňka se stal otec. Hodně lidí si to nedokázalo představit a najednou je to tady. Myslím si, že jsem dobrej otec. Dobře je za tři. Nejsem vynikající, ale myslím si, že ta trojka by tomu slušela. Snažím se teď o ně postarat hlavně finančně. Přítelkyně je na mateřské, takže to všechno stojí na mně.
Zkusíte s dcerou stejnou cestu jako kdysi váš otec s vámi?
Já bych ten fotbal hned přeskočil a nebyl zas tak naivní. Ona je vzhledově celá matka, ale uvnitř je to celej fotr. Je takový trošku nerváček. Jinak je zlatíčko. Řve jenom, když má hlad, anebo chce spát. A takový vlastnosti mám já. Chtěl bych aby zápasila řeckořímskej zápas, a když ji to nebude bavit, tak bych chtěl, aby dělala nějakej mix. Třeba aby zkusila i thaibox, grappling nebo cokoliv. Vyšívat nebo stavět LEGO určitě nebude, to si myslím, že nebude její cílovka. Jak říkal Karlos Vémola: „Každej by měl být v životě v něčem dobrej. Každej by měl v něčem vynikat.“ A takhle si myslím, že by měli rodiče vést svoje děti buď ke sportu, nebo k něčemu, v čem budou dobří.
Chci být pro dceru víc než jenom otec. Chci být oporou i vzorem. Aby jednou třeba řekla: „Hele, můj táta je, nebo byl, fakt dobrej. Je frajer za to, co ve sportu dokázal.“ Nejhorším obdobím pro mě bylo, když umřel můj táta. Každá nástupovka, kterou mám, byla jeho nejoblíbenější písnička, takže s každým nástupem jdu jakoby se svým otcem. To byl zlomovej moment, kdy jsem měl za koho bojovat třeba v kleci. A teď mám tu malou dceru a mám zas pro koho bojovat. Do klece beru část svýho jména, mé rodiny.
Autorka: Kateřina Halenková
Editorka: Barbora Lahučká
Sportovní svět je fascinující, přečtěte si také recenzi sportovního dramatu, které nabízí psychologický pohled do nitra sportovce posedlého úspěchem, egem a potřebou být viděn.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: archiv Petr Bartoněk
