Český hokej má za sebou bohatou historii plnou úspěchů, na které se skvěle vzpomíná. Součástí zlaté generace byl i legendární obránce Jaroslav Špaček, který se podílel na zlatém úspěchu na olympijských hrách v Naganu, k tomu si připsal i tři zlaté medaile z mistrovství světa. Jak se tento zarputilý bojovník dostal v hokeji, jaké jsou jeho nejsilnější vzpomínky a jak oslavil nedávné padesátiny? Vše a mnohem více se dočtete v rozhovoru.
Jak jste se dostal k hokeji jako takovému?
U nás v rodině všichni hráli ping-pong, takže jsem ho taky musel hrát. Pak na konci školního roku, v první třídě, přišli do školy trenéři z hokejové klubu v Rokycanech a dělali nábor. Já jsem tenkrát neuměl moc bruslit, učil jsem se na rybníku a nebylo to nic moc. Díky náboru jsem to, ale chtěl vyzkoušet, takže jsem rodiče pořád otravoval a nakonec se šli podívat na zimák. Trenéři tam strašně křičeli na děti a maminka říkala tatínkovi: „Ty sem chceš dát našeho Járu?“ Já jsem pořád chtěl, tak mě tak nakonec dali. A nakonec to docela klaplo. (smích)
Kdy jste si začal věřit, že můžete hrát hokej i mezi dospělými?
Až do maturity jsem hrál v Rokycanech, pak jsem úspěšně odmaturoval a šel jsem na vysokou školu studovat zeměpis a tělocvik. Pak mě na podzim vytáhli do juniorky Plzně, takže jsem stihl jen první semestr školy a potom jsem už jenom hrál hokej. Podepsal jsem smlouvu na pět let a od té doby nedělám už nic jiného.
K vaší hráčské kariéře neodmyslitelně patří i reprezentace, v roce 1994 jste reprezentoval Českou republiku na mistrovství světa juniorů. Říkal jste si už tehdy, že můžete hrát v reprezentaci i na seniorské úrovni?
Úplně ne, byl jsem spokojený tam, kde jsem byl. Mně to vyšlo docela dobře, protože když jsem začínal hrát, tehdy ještě československou extraligu, tak žádný tým nemohl spadnout, jelikož se dělila republika. Většina týmů tedy šla cestou, že zkoušely mladé hráče. V Plzni tak hrálo šest hráčů z juniorky. Trenéři si tím zjišťovali, čeho jsme schopní do dalšího roku. V Plzni jsem nakonec vydržel pět let a po poslední sezóně, kdy jsem vyhrál bodování obránců v extralize, jsem dostal nabídku do Švédska, na kterou jsem kývl.
Jak jste reagoval na nominaci na olympiádu v Naganu v roce 1998?
Trenér Ivan Hlinka mě nominoval už na mistrovství světa v roce 1997, jenže jsem byl zraněný, v posledním zápase mi zlomili nohu. Takže jsem tenkrát do Finska nejel, Češi pak vyhráli bronzovou medaili, takže mě to velmi mrzelo. Každopádně jsem tušil, že pod ním jsme s Františkem Kučerou nejvytěžovanější obranný pár. Zároveň Ivan Hlinka měl myšlenku, že tým poskládá z hráčů z Ameriky a z Evropy. Ale říkal jsem si, že jsou lepší hráči než já, protože jsem byl maximálně na Euro Hockey Tour (průběžné reprezentační turnaje během sezóny, pozn. redakce). Před samotnou nominací jsem byl tedy velmi napjatý. Pak jsem byl nakonec nominovaný a dopadlo to docela dobře. (smích) S Frantou jsme hráli jako třetí obranný pár a odehráli jsme skoro všechno.
Jak jste si sedl s hráči, kteří byli nominovaní společně s vámi?
Byli tam hráči, které jsem v životě neviděl, protože přijeli z NHL. Potkali jsme se všichni první den, oni koukali na mě, protože mě nikdy neviděli, já 
koukal na ně, protože jsem je znal jen z televize. Ivan Hlinka to dal dohromady a moc dobře věděl, jaké hráče tady má. Hráče z NHL držel v sestavě pohromadě, což platilo také u hráčů z Evropy. Tam to bylo jen o tom pobavit se s těmi hráči a nebýt z nich pos*aný, protože nejlepší hráči světa byli všude kolem vás, i v ostatních týmech. Ve skupině jsme měli nějaký čas na sehrání, protože opravdový turnaj začal až v play off.
Ještě bylo důležité, že Češi na Světovém poháru v roce 1966 vyhořeli, byl to obrovský propadák. Všichni hráči tedy nechtěli dopustit, aby se to stalo znovu. Navíc jsme měli nejlepšího gólmana světa, o tom se nebudeme bavit, takže to nám taky trochu pomohlo. (smích)
Jaký moment byl pro vás osobně na celém turnaji nejtěžší?
Nejhorší byla první třetina ve čtvrtfinále s USA. Tam jsme byli rozbláznění, klidně jsme mohli dostat čtyři góly a žádné Nagano by nebylo. Dominik Hašek to tam úplně zavřel, a hlavně díky němu jsme to ustáli. Od té doby, co jsme přežili tu první třetinu, jsme byli mnohem lepším mančaftem.
Jaké to bylo hrát v jednom týmu s Dominikem Haškem, jedním z nejlepších hokejových brankářů všech dob?
Hlavně potřeboval vidět. Když viděl, tak jsem věděl, že všechno chytí. Byl naštvaný i na tréninku, když jsme mu dali gól. Já jsem si říkal, že už teda fakt nevím, kdy mám dát gól. (smích) Byl to obrovský bojovník, úplně to z něj zářilo.
Od úspěchu v Naganu už uběhlo 26 let, jakou máte největší vzpomínku na tento zázračný turnaj?
Cestu zpátky domů bych nejvíce vyzdvihnul, ale to bych úplně nerozebíral. (smích) Nejvíce se mi vryl do paměti ten pocit, když už zbývalo deset sekund do konce finále a my jsme věděli, že už to Rusko neotočí. Pak jsme naskákali na led, to bylo skvělé. Doufám, že se to ještě někdy bude opakovat.
O slavném úspěchu v Naganu už vyšel také dokument Nagano Tapes, jaký na něj máte názor? Mohl jste v něm sám vystupovat?
Mně nebylo nabídnuto, abych se toho zúčastnil. Byly tam samozřejmě důležitější osobnosti, než jsem byl já. Navíc nejsem takový, že bych se musel pořád někde prezentovat. Já jsem v klidu schovaný, dám si svoje pivo, a to mi úplně stačí. (smích) Jinak se mi dokument líbil. Odezvy na to jsou docela hezké, moc rád jsem si to zhlédnul.
Velkou měrou jste se podílel také na zlatém hattricku, která česká reprezentace získala v letech 1999 až 2001. Jak na to vzpomínáte?
Já mám pouze dvě zlata z těch tří. V roce 2000 jsem to minul kvůli tomu, že jsem s Floridou postoupil do play off. Stihl bych přijet jen na dva zápasy, navíc do Ruska, takže jsem si říkal, že než tam doletím, tak už bude konec. (smích) Pak mě to mrzelo, ale říkal jsem si, že tým šlape, takže by byla hloupost do něj zasahovat.
Tato generace byla vítězná, všichni byli v nejlepším věku a myslím si, že se nás bál celý svět. Všichni chtěli reprezentovat, což bylo neskutečné. Všichni věděli, že když nebudou hrát play off v NHL, tak prostě přijedou. Pak se to odrazilo i na tom, kolik hráčů bylo draftovaných a kolik nás hrálo v NHL. Až do roku 2010 nás tam bylo opravdu hodně, v jednu chvíli i kolem devadesáti. To bylo skvělé, Češi hráli hlavní role ve svých týmech, ať to byli útočníci, obránci či brankáři. Myslím si, že to byla zlatá generace.
Pojďme se vrátit ke klubové kariéře, hned po Naganu jste byl draftovaný Floridou Panthers do NHL, očekával jste to, navíc ve věku 24 let? To už je dnešní dobu hodně neobvyklé…
Snem každého hokejisty je zahrát si v NHL. Já jsem si myslel, že jsem malý a že to kvůli tomu neudělám, takže jsem byl spokojený ve Švédsku. Tenkrát to bylo ještě nastavené tak, že se každý hráč musel draftovat, to už dneska neplatí a starším hráčům se rovnou nabídne smlouva. Nakonec mě draftovala Florida a hned na další sezónu jsem odletěl za moře.
Chtěl jste to jít rovnou zkusit do NHL nebo byste raději ještě zůstal ve Švédsku, kde jste měl platnou smlouvu?
Tehdy tam byl Hakan Loob, jeden z nejlepších hokejistů v historii Calgary Flames, vyhrál tam Stanley Cup. Řekl mi, že jestli mám šanci, tak to musím jít zkusit. Taky řekl, že se můžu kdykoliv vrátit, že mě vždycky přivítají. V NHL jsem pak zůstal třináct let a byl jsem všude možně. Kdyby se hrálo na Aljašce, určitě skončím i tam. (smích)
Jaké byly začátky v NHL?
Já jsem šel hrát rovnou za hlavní tým Floridy. Také jsem měl ve smlouvě klauzuli, že do 15. ledna se ještě můžu vrátit do Evropy, kdybych třeba nechtěl hrát na farmě (partnerský tým v nižší soutěži, kam týmy z NHL posílají méně vytížené hráče, pozn. redakce). 15. prosince mě pak skutečně poslali na farmu, takže první Vánoce jsem strávil v New Havenu, to byla teda parádička. Spal jsem na hotelu, kde zastřelili dva lidi, to bylo opravdu výborné. Pak jsem si řekl, že tam vydržím aspoň do konce sezóny, protože jsem si předtím dokázal, že na to mám. 16. ledna mě pak poslali zpátky do hlavního týmu. Následně vyšel článek, ve kterém psali, že si mě tým zkoušel, jestli jsem tam kvůli penězům nebo kvůli hokeji. Takže jsem udělal správně a od té doby už jsem na farmě nikdy nebyl.
Jak jste zvládal přechod do úplně jiné kultury?
Hlavně to bylo těžké s angličtinou, na gymplu v Rokycanech to teda bylo pořádné vystoupení. (smích) Tehdy jsem mluvil lépe rusky než česky, protože jsem měl osm let ruštinu, takže jsem byl rád, že mě nechali odmaturovat z angličtiny. První rok ve Švédsku jsem chodil všude se slovníčkem. Když pak slyšíte v Americe angličtinu všude kolem sebe, naučíte se toho nejvíce. Za tři až čtyři měsíce už jsem mluvil víceméně normálně. Dokázal jsem si objednal jídlo, pití, zvládl jsem si natankovat. Pak už to časem bylo jenom lepší.
Ze všech velkých hokejových trofejí vám chybí jenom Stanley Cup, s Edmontonem jste k němu byl neskutečně blízko, označil byste to za největší zklamání kariéry?
To je moje největší noční můra. Já vždycky říkám, že poslední zápas sezóny byste měl vyhrát. Ne nadarmo platí tvrzení, že Stanley Cup je nejtěžší trofej, kterou můžete získat. Kdybychom tehdy s Carolinou prohráli 0:4 na zápasy, tak mě to nemrzí tolik, jako když jsme prohráli v sedmém rozhodujícím zápase. Nikdy jsem si na pohár nesáhl, do Plzně ho dovezl třeba Petr Sýkora, a celou dobu jsem si říkal, že ho vyhraji sám. Tak teď už to bohužel neklapne. Uvidíme, jestli mě v tomto ohledu překoná syn David.
V únoru jste oslavil padesátiny, jak probíhaly oslavy?
Já mám to slavení na půl roku a zatím to zvládám, i když je to náročné. Dopředu jsem moc nevěděl, jak to pojmout, ale po první akci už to jede. Mám spoustu kamarádů, takže jsem to radši rozfázoval, abych si mohl se všemi popovídat. Prázdninami bych to chtěl ukončit, tak uvidíme, jestli se to povede. (smích)
Jaký dárek vám udělal největší radost?
Hraju golf a měl jsem oslavu s lidmi z klubu v Plzni na zimáku. A dostal jsem špačka. To je plyšák, do kterého se pak dávají golfové hole. Sice se mi skoro nevejde do auta (smích), ale je to hezký dárek, který mě moc potěšil.
Autor: Lukáš Mihal a Patrik Hlaváč
Líbil se vám článek? Doporučujeme i ten jak junioři získali další medaili nebo ten o českých hokejistech na Švédských hokejových hrách.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: ČTK, Marek Švamberg, Profimedia, AP, Michal Růžička/MAFRA
