Karanténou ke změně

Gabriela Kokešová

Karanténa. Dlouhé týdny, které můžeme využít ke změně našeho života. Nebo životního stylu. Nebo nás samotných. Taky jste na tyhle motivační srandy narazili všude, kam jste se podívali? Nebojte, to asi my všichni. Ale víte co? To, že u vás vlastně k žádné změně nedošlo, je naprosto v pořádku. Protože v tom určitě nejste sami. 

Když vláda vyhlásila nouzový stav a s ním i karanténu na celé území České republiky, řekla jsem si, že je tohle skvělá příležitost. Že začnu cvičit, udělám všechno, na co jsem doteď neměla čas, nebo jsem si aspoň myslela, že na to čas nemám. Plánovala jsem, jak začnu běhat, budu číst hodně knížek, budu sledovat seriály, podívám se na všechny filmy, které jsem vždycky chtěla vidět. Že budu hodně spát a zdravě jíst, že se zdokonalím ve vaření, ušetřím peníze, budu se pořádně starat o svoji pleť. Budu se věnovat sama sobě a svému psovi. A všechny tyhle ušlechtilé věci jsem plánovala jen z jednoho důvodu. Vlastně ze dvou. Jedním z nich byl tlak okolí a sociálních sítí zejména. Druhým důvodem bylo to, že jsem byla naivní a ve chvílích plánování asi zapomněla, kdo a jaká jsem. Haha.

To, že jste nepřispěli, je v pořádku

Jednou na mě na Instagramu vyskočil příspěvek, že je v pořádku nic nedělat a nijak se nepodílet na zlepšení situace ohledně pandemie. Nešila jsem roušky, nepomáhala seniorům, ale i tak jsem přispěla. Přispěli jsme my všichni. Tím, že jsme byli doma a taky tím, že pokud jsme někam šli, měli jsme roušky. A to prostě tak nějak stačilo. A stačí. Někdy se prostě vyplatí myslet jen sami na sebe a svoje blízké, i když to zní vážně sobecky.

Buďte v klidu, nejste v tom sami

A jak dopadla všechna moje karanténní předsevzetí? Katastroficky. Asi jako vždycky, když si dám nějaká předsevzetí, proto to taky z principu nedělám. Ale tentokrát jsem na to asi zapomněla. 

Cvičit jsem sice začala, ale po třech dnech zase přestala. První pokus tedy nevyšel. Za to na procházky jsem ze začátku chodila opravdu každý den, čímž jsem plnila i svůj druhý plán, tedy věnovat se víc svému psovi. Byla šťastná. A moje tělo taky. Peníze jsem ze začátku taky šetřila, nic jsem neobjednávala, ale časem to prostě chtělo něco málo utratit. A tak jsem si objednala boty, vodní dýmku, trička. Knížek jsem pár přečetla, na začátku jsem zvládala jednu za týden, teď jsem ráda, když před spaním přečtu jednu kapitolu. Ke svému vaření bych se raději nevyjadřovala, po měsíci mi prakticky došla fantazie, takže o zdokonalení se vážně mluvit nedá. Ale jídlo mám teď mnohem radši než před tím. Mojí novou závislosti je jednoznačně žitný chléb. Asi po měsíci karantény jsem přestala chodit na pravidelné procházky, ale za to začala opět cvičit a vydrželo mi to krásných 15 dní. Momentálně jsem ve fázi, kdy mi praskají kalhoty a cvičení úspěšně odkládám a každou výčitku, že bych měla něco dělat, jdu radši zajíst. 

Ale co svým přiznáním chci říct? Všechno tohle je v pořádku. Já sama jsem v karanténě nedokázala prakticky nic, ale taková už já asi jsem. Spokojím se s malým úspěchem. Že jsem odpočatá jako snad ještě nikdy v životě a vůbec mi nevadí, že místo sledování seriálů do noci radši chodím o půlnoci spát. Takže vážně nevadí, pokud není nic, v čem jste udělali progres. Protože pravda je taková, že těch věcí je vlastně hodně. Dva měsíce jsme byli zavření doma se svými rodinami a přežít to byla velká výzva. A my všichni jsme to zvládli. A to je dost velká věc. A věřte tomu nebo ne, stačí to. Všichni chodíme víc ven a vážíme si toho. Vážíme si toho, že můžeme vidět svoje kamarády a nejsme na ně protivní, i když máme špatný den. Máme se všichni tak nějak víc rádi. Každý z nás jsme strávili hodně času s rodinou a sami se sebou především.

Věřím tomu, že hodně z nás si uvědomilo hodně věcí. Naučili jsem se víc poslouchat. A přemýšlet nad věcmi. Nad smyslem věcí. A to je mnohem víc než to, že z karantény nevyjdeme se sexy vypracovaným tělem. Umět být je mnohem víc sexy. Já jsem přečetla pár knih, díky kterým jsem si uvědomila, jak jsem vděčná za to, v jaké době žiju. Začala jsem poslouchat trochu jinou hudbu a vážně se v tom našla. Nemám vypracované tělo a je mi to vlastně tak nějak jedno. Jezdila jsem na výlety do svého okolí a bylo to krásné. Našla jsem víc sama sebe a upevnila vztahy se svými kamarády. A to stačí. 

Žádná velká změna je v pořádku

Je v pořádku, že z vás po karanténě pořád nejsou kuchaři hodni titulu MasterChef. Že ani nevíte, jak byste se k tomu měli dopracovat. Je v pořádku, že nemáte tělo jako Francesca z Too hot to handle. Je v pořádku, že neběháte tak dobře jako Usain Bolt. Je v pořádku, že ještě stále se k tomu začít běhat odhodláváte. Je v pořádku, že pořád neumíte zpívat. Je v pořádku, že usínáte unavení, i když přes den nic moc neděláte. Je v pořádku, že necvičíte. Je v pořádku, že jste s partnerem/partnerkou/rodiči/sourozenci hádali. Je v pořádku, že jste neumyli okna. Je v pořádku, že jste neudělali nic světoborného. Je v pořádku, že jste si nenašli žádnou novou zálibu. Je v pořádku, že místo toho, abyste byli produktivní prokrastinujete prohlížením starých fotek od moře. Je v pořádku, že jste smutní, že se tenhle rok k moři dost možná nepodíváte. Nic se neděje, pokud pořád posloucháte stejnou hudbu a nezačali jste sledovat nový seriál od Netflixu. Je v pořádku, že jste nedělali nic.

Závěrem 

Karanténa a samotná pandemie koronaviru je pro nás všechny pořád velkou výzvou. Nikdo z nás tuto situaci neočekával a nikdo z nás nemohl vědět, jaké budou vládní postupy. Skromně si troufnu říct, že jste to zvládli opravdu dobře. Byli jsme trpěliví, nápomocní, zodpovědní a velkorysí. Pandemie nás stmelila a ukázala nám kouzlo pouta rodiny, pouta přátel. Ukázala nám, co všechno jsme schopní zvládnout. Zvládli jsme zákaz vycházení, který trval přes dva měsíce, a proto zvládneme ustát i to, že jsme si nevzali k srdci motivační příspěvky a přes karanténu vlastně nic moc nezměnili. Protože na konci dne jsme stejně jen sami se sebou, a to nejdůležitější je mít se rád. Protože milovat sám sebe je v pořádku.

Foto: amazon.com, phoenixfeatherscalligraphy.com, quotes-lover.com, k-sobe.cz, pinterest.com