Jeden (Dobrý) Svět: reportáž z výstavy Proč jsme to nenahlásili

Blížím se k obchodnímu centru Šantovka za krutého deště spojeného s mokrým sněhem. Vlasy mám celé rozházené a obávám se o zdraví svého deštníku. Cíl je ale na dosah, a tak se nevzdávám. Ignoruji silný vichr a dumám, co mě na výstavě čeká. Díky tomu, že profil Proč jsme to nenahlásili znám, tuším, v jakém duchu se výstava ponese. Přesto si nechávám prostor pro překvapení a přicházím s velkým očekáváním.

Práci profilu oceňuji a obdivuji způsob, jakým se snaží k detabuizování sexuálního násilí přistupovat. Společnost často nechápe, proč oběti prožité sexuální násilí ihned nenahlašují autoritám. Internet je plný kritik a dohadů, zda si oběti všechno nevymýšlí. Nezisková organizace Proč jsme to nenahlásili sdílí anonymní příběhy s vysvětlením právě proto, aby si společnost problematiku uvědomila. Oběti nejčastěji píší, že se bály, nebo si až později dokázaly uvědomit, co se jim stalo. Mnohdy to nenahlásily, protože z valné většiny bývá pachatelem rodinný příslušník nebo jiná blízká osoba.

Nad tím přemýšlím, zatímco mě od Obchodního centra Šantovka dělí posledních pár metrů a ten pohled se jeví jako spása před nevlídným počasím. Opakuji si, že výstava je u Raiffeisenbank a přemýšlím, kde ji najdu. Vidina tápání v nákupním bludišti s nekonečnem eskalátorů mě děsí, ale naštěstí jsem se k domu dostala přes most, a tak je výstava hned to první, co vidím.

Můj pohled upoutá deset stojanů na malování, na kterých visí plakáty s designem pomuchlaného papíru s texty. Každý je jiný, některé věty klouzají po papíře v elegantním psacím písmě, jiné jsou vyvedené tiskacím. Všechny mají jedinečný vzhled, který upoutá mou pozornost.

Schovávám promočený deštník, otírám si mokré brýle, udělám několik prvních fotografií a přistupuji ke stojanům. Po bližším prozkoumání zjišťuji, že jsou to jen věty, úryvky příběhů, o kterých už v první moment vím, že se mi vryjí pod kůži. Každý plakát obsahuje i QR kód, který mě dostane na instagramový profil Proč jsme to nenahlásili a tam čtu anonymní příběhy obětí.

Už po prvním mám chuť přestat číst a proklínám svět, ve kterém žiji. Cítím zármutek a vztek, že se tak ošklivé věci v naší společnosti dějí. Pročítám příběhy obsahující všechny formy sexuálního násilí, které se mi rozehrávají před očima. Vidím malou dívku, kterou od dětství zneužíval nevlastní otec, dospívající slečny, kterým ublížil blízký kamarád, i muže – jediný příběh mužské oběti – který se stydí, že se neubránil, „když je to přeci chlap”.

A nakonec mě nejvíce zasahuje jedno souvětí: „Myslela jsem si, že si za to můžu sama. Že je to moje vina.”

Ne, není, bleskne mi hlavou, nikdy není. Do žaludku mě udeří pěst lítosti a chvíli jen stojím a se staženým obočím přemýšlím. Zbývají mi poslední tři, možná čtyři stojany, ale nohy mám přikované k zemi a přemlouvám se, abych si je přečetla. Není mi dobře, trápí mě představy o lidech, kteří si tím museli projít. Každý stojan představuje jeden životní příběh a rány, které se dost možná nikdy nezahojí. A možná právě tahle myšlenka mě nutí udělat krok vpravo a přečíst si další. Protože každý si zaslouží být slyšen.

Po své prohlídce se ještě na několik minut zdržím poblíž a pozoruji, kdo a jakým způsobem se u stojanů zastavuje. Většinou jsou to náhodní kolemjdoucí, které plakáty zarazí nebo určitá věta přiková na místě. Letmo pročítají texty, prohlídnou pár dalších, ale QR kódy nikdo nenačítá. Nejspíš pospíchají. Pár z nich dokonce obejde celou výstavu a pak pokračuje ve své cestě dál. To mě přivádí na myšlenku, jakým způsobem navštívení výstavy funguje. Sbírám věci a přicházím ke stánku Black Coffee. Tentokrát si neobjednávám jejich skvělý punč, ale rovnou oslovuji slečnu za pultem a ptám se na svou otázku.

„Každý, kdo přijde nebo jde okolo, se minimálně zastaví, aby zjistil, co to je. Možná tak dvacet procent z nich si projde všechny stojany. Ale víceméně každý si něco přečte nebo alespoň prohlédne stranu, po které zrovna jde,” říká Rebeka Trefová.

Její slova mě utvrzují ve vlastních předpokladech, loučím se a pomalu odcházím. Zvažuji, jestli obchodní centrum není příliš rušné a frekventované místo pro tak intimní výstavu, ale nakonec mi to dává smysl. Jediná věta dokáže pospíchajícího kolemjdoucího zastavit. Je to úderné a rezonující. Věřím, že i jeden plakát někoho zarazí. Věřím, že má výstava smysl. Věřím, že se v lidech snaží vzbudit to, aby nám příběhy cizích a problematika sexuálního násilí nebyly lhostejné.

Autor: Andrea Mašíčková


Festival Jeden svět je v plném proudu a naši redaktoři vám přinášejí poznatky z těch nejzajímavějších akcí. Přečíst si tak můžete i článek o dokumentárním filmu s názvem Kuciak: Vražda novináře, který tento lidskoprávní festival zahajoval.


Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.


Foto: Andrea Mašíčková 

Příspěvek vytvořen 19

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek
Dobrý Zprávy