Je očividné, že učení starověkých řeckých filosofů nemá v 21. století tak silnou pozici, jako tomu bylo kdysi. Od té doby vzniklo mnoho ideologií a myšlenek, které řeší vše od výchovy, až po smíření s životem. Člověk se může ptát, zda bychom byli tam, kde jsme teď, kdyby lidské myšlení fungovalo trochu jinak a upínalo se na jiné hodnoty. Třeba po vzoru řeckých stoiků, platoniků nebo zastánců epikureismu. Nad touto otázkou se zamyslel jeden z promítaných snímků na festivalu Jeden svět v Olomouci.
Filmy zabývající se dětským dospíváním a výchovou se v dnešní době stávají stále více oblíbenými. Uvědomujeme si důležitost a následky dospívání a upozorňuje na to stále větší množství lidí. Nemůžeme se tomu divit. Pokud se člověk zamyslí nad jakýmkoliv problémem, ať to jsou problémy se vztahy, komunikací nebo se sebedůvěrou a dopracuje se ke kořenům, často je původ nalezen právě v dětství a rodičovském vlivu. Film Platón z Belfastu se snaží přivést zpět starověké hodnoty a odpovědět na otázku, zda filosofie pomůže vyřešit problémy dnešní doby, pokud jí budeme vystavováni od mala.
Režisérská dvojice Declan McGrath a Neasa Ní Chianáin nás tímto snímkem dostává do Severního Irska, přesněji do Belfastu. Místa, kde je odraz nepokojů a nedávných náboženských konfliktů mezi katolíky a protestanty všudypřítomný. Ne všichni zastávali radikální etnocentrismus, ale i tak se agrese a strach vštěpují do každodenní mysli občanů a značně ovlivňují jejich chování.
„Násilí způsobuje jenom další násilí,“ zaznělo ve filmu. Tato fráze je více než pravdivá i v menším rozhraní. Když ji rozebereme, vznikne: „X způsobuje jenom další X.“ Do neznámé můžeme dosadit jak pozitivní věci, tak ty negativní. A je pravděpodobné, že v zemích, kde se ve společnosti dějí častěji špatné věci, se právě ty do jednání lidí propíší nejvíce. Tato reciprocita je nebezpečná především pro děti, jsou naší budoucností a naučený způsob, jak řešit konflikty mezi vrstevníky nebo problémy doma, jsou základem do jejich dospělého života.
S tímto se snaží vypořádat jeden ambiciózní a charismatický ředitel chlapecké Základní školy Svatého kříže, Kevin McArevey. Radikálně pozmění výuku a svoji lásku k filosofii se snaží přenést na desetileté chlapce. Učí je řešit konflikty například po vzoru řeckého filosofa Platóna nebo římského stoika Senecy, tedy spíše hlavou než pěstmi. Základní vyučovací metodou je diskuse a sebereflexe pomocí techniky kritického myšlení. McArvey si je jistý, že postoje, kterých výtržníci a agresoři minulých bouří nabyli, měly první zrna na dětském hřišti. Kvůli tomu se zde snaží zasadit něco nového.
Ostnaté dráty a vysoké zdi oddělující komunity jsou neustálou připomínkou strachu a nedávné minulosti rozervaného Severního Irska. Blízké záběry na chlapce, často plné slz a studu, ukazují jejich upřímný záměr zjistit, proč cítí nenávist a co se s ní dá dělat. Snímek je velice poutavý a v nejistém rozpoložení s vlastními otázkami typu „Proč?“, zanechá každého diváka. Bylo by zajímavé sledovat, jestli si chlapci filosofický přístup, který získali na křesťanské škole, ponesou životem i dál.
Autor: Jonáš Maixner
Pokud se i vám stýská po školních hodinách filosofie, přečtěte si naši čtvrthodinku, která se zamýšlí nad definicí a významem pravdy.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: IMDb
