Jeden (Dobrý) svět: Generace Z se zajímá o svět okolo sebe, říká Karolína Presová

Tereza Bečvářová 25. 5. 2021

Po dokumentu a následné debatě o snímku Naše generace Z následoval můj rozhovor s Karolínou Presovou. Karolína je socioložka a jako první se v Česku začala věnovat dopadům digitálních médií na děti a rodiny. Je zakladatelkou neziskové organizace Replug me, kde s týmem psychologů pomáhá lidem v budování zdravých digitálních návyků a současně i téma vlivu digitálního světa na nejmladší generace mapují. Workshopy jim prošlo pod rukama přes deset tisíc dětí, rodičů, učitelů a ředitelů škol.

Jaký jste vy osobně měla z dokumentu pocit?

Dokument dobře popsal mechanismus, jakým funguje nová digitální ekonomika a business s pozorností. Přišlo mi to hodně zajímavé i z pohledu generace Z, se kterou s kolegy nejvíce pracujeme. Všechny ty věci, které tam zazněly, vidíme už několik let v terénu s dětmi. Popisují nám, co se jim v online světě děje, co prožívají a cítí. Pocity osamělosti, úzkosti a nízké sebevědomí vedoucí k sebeizolaci. To jsou příklady, které jsou pro nás v praxi ve třídách běžně. Bylo pro mě cenné vidět všechny ty dopady digitálního prostředí na generaci Z i v teoretickém rámci takhle dohromady.

Bylo v dokumentu něco, na co byste ráda upozornila?

Rozhodně mě zaujaly citáty Aldouse Huxleyho, člověka, který žil před osmdesáti lety a dokázal velmi dobře teoreticky zachytit naši dobu, i když nemohl vědět, jak vývoj technologií bude pokračovat. Některé z nich byly tak přesné. Například jeho citát o tom, že člověk má nekonečnou touhu po informacích a distraktorech. Dnešní notifikace nástrojem, který tuto nekonečnou touho naplňuje.

Jaký máte názor na to, že se nyní k tématu vyjadřují lidé, kteří byli strůjci tohoto problému?

Já se v praxi setkávám s programátory a designéry různých aplikací nebo her a nejde říct, že když aplikaci vyvíjí, tak zamýšlí, že na tom budou lidé závislí a způsobí jim nějaké problémy. Troufám si říct, že to mohl být příklad i těch, kteří v dokumentu vystupují. Ale pokud člověk vědomě designuje technologii tak, aby na ní byli lidé závislí a on z toho měl zisk, je to samozřejmě eticky za hranou. Pokud tito vývojáři zpětně vidí, že vytvořili něco problematického, tak je dobře, že tu sebereflexi mají a mluví o tom. Ještě lepší by ale bylo, kdyby s tím něco konkrétního dokázali udělat.

Lidé nechápali, proč nadměrný čas v digitálním světě může být problém. Snažíme se pomáhat mladým odpočinout si od technologií

Jste zakladatelkou Replug me, kdy tato organizace vznikla a co vás vedlo k tomu založit právě tento typ projektu?

Tuto neziskovku jsem založila v roce 2016 v Indonésii, kde jsem skoro dva roky žila. Bylo to v období, kdy do společnosti rapidně nastoupily smartphony a pro většinu populace se dost zlevnil internet. Měla jsem možnost pozorovat, jaký vliv má čas strávený na internetu a hraním her následné dopady na rodiny a jejich životy. Celkem mě znepokojilo, co jsem viděla. Proto jsem založila už tam tento projekt. Pořádala jsem různé workshopy, zkoumala jsem toto téma, zjišťovala, proč vlastně lidí scrolují, i když je to vlastně ani nebaví, co jim to dává a jak se u toho cítí. Když jsem se vrátila do Česka, předpokládala jsem, že ten trend tady bude za několik let velmi podobný. Přizvala jsem do týmu další sociology a psychology a projekt se rozrostl hlavně do škol a do rodin.

V Česku jste se tomu začala věnovat jako první, jaké byly reakce lidí?

Ze začátku nikdo moc nerozuměl tomu, proč je to problém, že celý den strávím v online prostoru. Když jsme s tím šli do škol, pedagogové moc nechápali, že nadměrný čas online může mít vliv na lidskou psychiku. Téma zdravého přístupu k technologiím v Česku vůbec nerezonovalo. Chvilkami to bylo jak narážet do cihlové zdi, ale s kolegy jsme se nenechali odbýt.

Co všechno Replug me dělá a pro koho je určen?

Nejvíce pracujeme se základními a středními školami. Děláme workshopy pro děti a dospívající na téma vlivů digitálních technologií na psychiku, seberozvoj, vnímání sebe sama, empatii a sociální vazby. Zabýváme se těmi „jemnými vlivy“ na naše životy a interakce. Pracujeme nejen s dětmi, ale i s celým pedagogickým sborem a s rodiči. Hlavně u mladších dětí na prvním stupni základní školy je role rodiče klíčová, protože digitální návyky dětí vychází z rodičů.

S jakou věkovou skupinou pracujete asi nejvíce?

Nejvíce je to s dětmi od devíti do šestnácti let a jejich rodiči.

Co vás u dětí a dospívajících velmi překvapuje?

Pokaždé když jsme s kolegy v nějaké třídě, hodně mě překvapuje, jak děti o spoustě věcí už ví. Mladí lidé chápou dost výrazně vlivy digitálního prostoru, jak sociální sítě fungují a jaké používají mechanismy. My jsme spíš parťáci, nepotřebujeme jim moc vysvětlovat, spíš jim to zarámovat a dát do nějakého kontextu, pobavit se o tom a dát jim tipy, jak si najít odstup, protože to je to, co jim chybí. Je skvělé vidět, že se děti zajímají, ale potřebují to trochu více prohloubit a mít na to kritický náhled.

Potom mě dost překvapují samozřejmě ty negativní dopady na psychiku. Kolik dětí a dospívajících se cítí osaměle, zahlceně, méněcenně a často úplně zbytečně. Jsem vždy vděčná, že nám to sdílí a řeknou, co prožívají, i když to pro ně není úplně jednoduché. Problémy, které byly v dokumentu, jsou reálně tady a my je vidíme.

Čím dál méně času věnujeme sami sobě. Vytvoření bariéry mezi mnou a zařízením je první krok

Co vnímáte jako největší problém a dopad moderních technologií na mladé?

Největší problém, z mojí subjektivní perspektivy, je to, že ty technologie a sítě nám berou čas a pozornost se věnovat sami sobě, hloubání v sobě, vlastnímu seberozvoji a sebereflexi. Protože každá chvilka našeho času, od doby, kdy vstaneme, dokud nejdeme spát, je naplněná digitálním prostorem a my nemáme vůbec možnost se zastavit a prostě existovat. Pro náš rozvoj je důležité nudit se, lelkovat, nic nedělat, nezaplňovat mozek neustálými informacemi. Zahlcenost mladší generace vede k tomu, že oni sami se od sebe oddalují, sami sebe míň a míň znají. Když se často ve třídě zeptáme, jak se opravu mají, tak je to velká otázka, protože oni nad tím nepřemýšlejí. To je jedno z největších rizik.

Co dětem radíte, aby zlepšily, a jakým způsobem jim pomáháte, aby se zbavily úzkostí, depresí a třeba i závislosti?

Úplně jako první věc se snažíme jim pomoci si nastavit bariéru k zařízení, aby ho neměli pořád při ruce, aby nebyly neustále na dosah každé notifikaci, která jim přijde. Jednu dvě hodiny je dobré nemít telefon u sebe, soustředit se na školu, koníčky a sebe. Vytvoření bariéry mezi mnou a zařízením je první krok. Pak jim pomáháme hledat vlastní hodnoty. Když strávím na TikToku denně hodinu a půl, co mi to přináší za hodnotu? Porovnáme si čas online s tím, kolik ho reálně potřebujeme, abychom byli v obraze. Zamýšlíme se i nad pocity, které v nás sítě nebo hry vyvolávají. Se staršími se pídíme po spouštěčích toho, proč beru do ruky telefon, když mi nezvoní, ani nevibruje. Proč tam jdu bezmyšlenkovitě? Chodím tam, když se nudím, je mi špatně, cítím se osaměle nebo mám hodně domácích úkolů a už vážně nevím, co mám dělat první? Snažíme se jim pomáhat s mechanismy, jak se vyrovnávat s emocemi, které nás dostávají na sociální sítě.

Jak probíhá vaše komunikace s dětmi a dospívajícími?

Je to hlavně v rámci workshopů ve třídách, ale hodně se nám ozývají na náš instagramový profil. Dost nám píší dotazy nebo reagují na obsah, co sdílíme, s tím, že to taky zažívají, takže se nás doptávají na nějaké věci. Sloužíme na instagramu jako poradna a pomocná ruka, když si někdo neví rady nebo se cítí zvláštně.

Ozývají se vám i rodiče?

Ano, s rodiči pracujeme stejně často jako s dětmi. Spousta rodičů řeší to, kde je zdravá míra u dítěte být online. Jak poznám, co je škodlivá hra a sociální síť? Jaká mají nastavit smysluplná pravidla pro děti? Jak mám dítěti digitální svět nastavit, abych ho z toho nevyloučil, protože to bude jeho budoucnost, ale aby to na něho nemělo negativní vliv.

Obdivujeme, jak mladí dokáží ustát tlak online světa. Generace Z se bojí o svou budoucnost, ale nedokáže ji vyřešit

Čím přesně se snažíte být blíž dětem, abyste jim pomohli?

Všichni v týmu hrajeme hry, máme všechny sociální sítě a snažíme se těm věcem rozumět zevnitř. Ptáme se dětí na jejich názor, co teď frčí, to si projedeme a zahrajeme. Jsme v obraze. Podle mě je to stěžejní. Jsme pro děti spíš parťáci, kteří je chtějí v první řadě chápat a podpořit. Pro nás to nejsou závisláci nebo ztracená generace. Často mají náš respekt, že ten tlak z onlinu zvládají a ustojí to. Z pozice sobě rovného se jim pak snažíme pomoci pochopit jejich problémy a nabídnout jim pomocnou ruku.

Jak vnímáte z praxe generaci Z?

V dokumentu to bylo vykreslené dobře. Zajímají se o svět okolo sebe, o životní prostředí, sociální problémy. Sledujeme, že dospívající mají obavy, že nebude voda, bude sucho. Strachují se, jestli budeme mít co dýchat, jestli budou nějaké pralesy. Na druhé straně jsou chyceni do světa digitálních médií, kde získávají spoustu informací, ale často vnímáme, že ty informace si nedokážou dobře propojit v souvislostech. Pro spoustu z nich je převažující to, že ano, je tady sucho a kácí se pralesy, ale já s tím nic neudělám a jediné, co mi dává jistotu, je TikTok nebo Instagram. Zahlcenost strachy o budoucnost je tak velká, že jsou často paralyzovaní vůbec něco dělat. Generace Z to má těžké, žijí v době, kdy je každý sleduje, musí si na sociálních sítích budovat nějakou identitu. Současně neví, co bude s jejich budoucností, a dost často jim rodiče nerozumí, protože už je tam tak velká generační bariéra.

Pandemie zabránila přirozenému vzniku sociálních vazeb. Je škoda, že na světě není moc projektů, které by tuto problematiku řešily

Dokážete posoudit, jak se pandemie promítla v problematice závislosti mladých na technologiích?

Určitě vidíme, že ten čas u obrazovek rapidně narostl, nejen kvůli tomu, že děti a dospívající byli na online výuce. Když máte matiku ve třídě a musíte počítat příklad na papíře, tak je těžší si vzít mobil a scrolovat, než když máte matiku na počítači, nerozumíte tomu, jste z toho frustrovaní a rychlý únik, který se nabízí, je mobil. Výrazně narostl čas strávený na sociálních sítích a hraním her. Současně pozorujeme, že se dospívající dokáží míň soustředit, protože digitální prostor výrazně ovlivňuje soustředění. Narostl pocit samoty a osamocení. Neměli, jak sdílet své problémy, a zůstávali izolovaní v pokojíčcích. Během dospívání, ale i v dětství potřebujeme sociální vazby pro svůj život a rozvoj, a pokud je nemáme v offline prostředí, tak online prostředí nám to plnohodnotně nenahradí.

Nyní je dobrá příležitost si nastavit lepší a zdravější digitální návyky. Co byste doporučila?

Tři základní věci: nespat s mobilem v pokojíku nebo v ložnici, každý den si vyčlenit třeba dvě hodiny, ze začátku stačí i půl hodiny, kdy ten telefon budu mít na jednom místě v jednom pokoji, dávat si distanc a udělat si z něho jen „pevnou linku“. Další zdravý návyk je například nejíst u Netflixu nebo YouTube a vědomě se věnovat tomu jídlu. Konzumovat ho a přemýšlet, jak chutná, a nedávat mozku žádné další informace.

Jakou společnost či projekt ve světe vnímáte jako inspiraci pro svou práci?

Těch projektů není ve světě moc, což je celkem překvapující, když to téma celosvětově rezonuje. Asi by to byl americký Human Center For Technology. Máme s nimi pravidelná setkávání na specifická témata. Umí dobře otevřít témata digitálního vlivu na společnost z různých úhlů pohledu.

Jaká témata například řešíte?

V poslední době jsme se bavili o vlivu pornografie na dospívající. Potom hodně o demokracii, šíření dezinformací, ohledně koronaviru na sociálních sítích. O tom, jaké mechanismy se používají, pokud šíříte nějakou dezinformaci nebo kampaň, která polarizuje společnost. Témata jsou různá, nejen psychologická a sociální, ale i politická.

Autor: Tereza Bečvářová


Pokud jste film nestihli, přeštěte si obsáhlou recenzi, kterou redaktorka Tereza napsala.


Foto: archiv Karolíny Presové