Již od základní školy, kdy se poprvé postavila na „prkna, co znamenají svět“ v divadle Karla Čapka v Chomutově, se Juliana zajímá o divadlo, a stalo se tak jejím životním koníčkem. Nyní vede spolek Blud v Tyátru čítající nad desítku členů, nadšených ochotníků, s nimiž nazkoušela spoustu divadelních her. V rozhovoru nám prozradila, jaký má vztah k profesionálnímu divadlu i kde bere inspiraci na svá mnohá představení.
Vedete ochotnický spolek Blud v Tyátru, kdo vám svěřil tuto funkci režisérky?
Právě když se zakládal tento divadelní spolek v Bludově, tak mě k jeho zrodu pozvaly mé dvě kamarádky. Já jsem již dlouhé roky předtím hrála divadlo, a nabídka přidat se k nim mi opravdu lichotila. Ovšem po třech měsících fungování tohoto spolku se ukázalo, že vlastně Alexandra, jedna ze zakladatelek, musí jít studovat a není nikdo, kdo by ten spolek vedl. Já tím pádem, že jsem tedy už kdysi dávno divadlo dělala, tak jsem byla takzvaně mezi slepými jednookým králem, a tak jsem získala funkci režisérky.
Kolik let už uběhlo od doby, kdy jste poprvé režírovala divadelní hru?
Tuto funkci mám od roku 2000 až doteď. Tedy 22 let už režíruji ochotníky, jak děti, tak i dospělé. Jak komedie, tak i pohádky.
Kde berete inspiraci na inscenace za takovou dobu?
Mou inspirací jsou především lidi, kteří mi chodí do divadla. Můj takzvaně ansámbl. Podle toho v jakém jsme složení, pak hledám vždycky takové představení a takové role, které by opravdu ten daný člověk zvládl. Vždy je to opravdu založeno na lidech, aby svou roli přijali, vžili se do ní, a hlavně, aby je to bavilo. Aby tam nebyly příliš těžké kusy, pokud to vyloženě nejsou vyučení herci. Nejdůležitější je opravdu, aby to divadlo, jak jsem již říkala, bavilo herce, a tím pádem pak bavilo i diváky při představení.
Když se zamyslíte, je režie divadelních her právě pro ochotnický spolek mnohem náročnější?
Myslím si, že ano. A mám k tomu takovou historku. Když jsme jednou hráli na festivalu v Otrokovicích, tak mi tam jeden z porotců řekl, že po takových hercích by on házel židle, a já jsem mu na to tehdy s úsměvem odpověděla: „Vy můžete, vám se do práce vrátí, ale já je musím potom každého uprosit, aby na tu scénu vylezl znova a aby teda zahrál to, co zahrát má.“ Takže i když je to skvělý koníček, tak někdy je to také náročně. Herci si musí udržet svou motivaci a já zase tu svou. Bez toho by se to neobešlo. Avšak myslím si, že v našem spolku máme skvělý kolektiv, který stále utužujeme a jsme skoro jako rodina. Takže v tomto ohledu to pro mě není práce, ale opravdu čirá zábava.
Navštěvujete pak i profesionální scény při tak častém kontaktu s ochotníky?
Já tedy osobně profesionální divadla moc nenavštěvuji, a to z jednoho prostého důvodu. Já se bojím, že bych potom už nevymýšlela sama svoje postupy na scéně. Když třeba stavíme nějakou hru, tak bych si ulevila tím, kdybych něco například opsala. Já se naopak vždy snažím přicházet s vlastními nápady, které pak doplňujeme a společně vymýšlíme i s herci. A i když jsem do divadla chodívala hojně, měla jsem i abonentky, ale od doby, co dělám to divadlo tady, tak se snažím pracovat převážně sama, i když inspiraci samozřejmě čerpám stále.
Navštívil váš spolek za dobu jeho působení nějaký profesionální herec?
Kdo nás tady navštívil, byl například Zdeněk Stýskal ze šumperského divadla, nebo pan Petr Král, taktéž šumperský herec. A ten dokonce na jednom našem vystoupení, konkrétně to bylo na festivalu ochotnických divadel Zlom vaz v České Třebové, tak on dokonce řekl, že chodí do Bludova často na procházky, ale že je tady takové divadlo, to nevěděl. To byla pro nás taková příjemná poklona a nakoplo nás to dál hrát, rozvíjet se a také navštěvovat divadelní festivaly již s obměněným repertoárem.
Zmínila jste, že jste se zúčastnili několika divadelních soutěží. Jaké jste z nich načerpali zkušenosti?
Veliké. Opravdu veliké a nedokážu vyjmenovat konkrétní věci, o které jsme se díky tomu obohatili. Ale můžu říct, že doporučuji, i když lidé třeba nemají ambice k divadlu, aby se jezdili dívat na festivaly. Protože tam potkají často spoustu podobných lidských osudů a názorů na to, jak se divadlo má nebo nemá dělat, a někdy tam najdou i doslova poklad v tom, jak se například dá scéna jednoduše vymyslet, když vy na ni za boha nemůžete přijít. To mluvím ze své zkušenosti.
Máte za sebou řadu divadelních sezón, na kterou uvedenou hru jste nejvíce pyšná?
Já jsem pyšná úplně na všechny a vůbec to nemám tak, že tu, co jsme nastudovali jako poslední, tak ta je ta nejlepší, protože je to to nejmladší dítě. To ne. Já mám opravdu radost ze všech. Začínala jsem pohádkou Jak s Julinkou čerti šili, to byla moje první zrežírovaná hra. Dál co stojí za zmínku je politická satira At žije Pušón, která se dá hrát pořád, ta je stále tematicky aktuální. A máme na kontě spoustu her, převážně tedy komedie, které nejvíce táhnou diváky z okolí a nejvícekrát jsme je opakovali.
Chystáte na příští divadelní sezónu nějaké představení, nebo na co byste ráda pozvala diváky do divadla?
V současné době se potýkáme po covidové době s takovým marasmem. Ovšem nabíráme nový dech a nabíráme také nové členy. Jsme jim plně otevřeni a každý, kdo by si chtěl zkusit přestrojit se za někoho a zahrát si na jevišti, tak je u nás vřele vítán. Snažíme se mít zkoušky opravdu pravidelné, jelikož se chystáme na obnovenou premiéru komediální hry, která měla dříve velký úspěch. Více však neprozradím, to je ještě překvapení, ale určitě se mají diváci na co těšit.
Autor: Veronika Turková
Po celé České republice najdeme spoustu výjimečných divadelních scén. Slyšeli jste například o Polské scéně v Českém Těšíně? Dva roky zpátky tato scéna oslavila 70 let! Více se můžete dočíst v našem článku.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: archiv spolku Blud v Tyátru, Veronika Turková
