Knihy pro mě byly vždy něčím výjimečným. Už v útlém dětství jsem do nich ráda bořila nos, vymýšlela si vlastní příběhy… a proto jsem se, navzdory svým zdravotním problémům, rozhodla, že se jim tak nějak chci věnovat i po zbytek života. Mé kroky proto zamířily na katedru bohemistiky. A pak, po letech strávených mezi mými nejmilejšími přáteli (knihami a slovy), přišlo něco, co má dlouholetá kamarádka před pár dny elegantně nazvala syndromem vyhoření čtenáře.
Zeptáte-li se běžného čtenáře, proč vlastně čte, nejspíše vám odpoví, že je to pro něj forma odpočinku, únik od všední reality, že čte, aby se dále vzdělával. A někdo odpoví, že ho to prostě baví a činí mu to radost. Kdybyste se zeptali mě ještě před pár lety, má odpověď by byla totožná. Dnes si nejsem vůbec jistá, co bych vám odpověděla. Pravděpodobně něco ve smyslu: „Je to má práce, moje zaměření.“
Co se změnilo? Hodně.
Především to, že mě škola donutila číst více, než jsem byla zvyklá (a to neříkám, že je špatně). Naučila mě číst i knihy, které jsem číst nechtěla, záměrně se jim vyhýbala (to je do jisté míry také přínosné). Naučila mě brát do rukou knihu s jakýmsi kritickým odstupem. A to se mi stalo osudným.
Víte, když jste několik let po sobě nuceni přečíst ročně zhruba osmdesát až sto knih, poznamená vás to. A mnozí si teď nejspíše pomyslí, že jsem to měla předpokládat, šla jsem přece studovat bohemistiku. No, já to nepředpokládala. Nepředpokládala jsem, že ze mě mé studium udělá čtenáře, který začne být slepý vůči estetické hodnotě knih.
Stává se tedy (a je to na denním pořádku), že po dočtení knihy jen sedím, přemýšlím o smyslu existence a daný titul (ať už špatný, nebo dobrý) ve mně nezanechá vůbec nic. Ticho a prázdno. Žádný dojem. Žádné pohlazení po duši, které jsem před lety ještě cítila. A často jsem do týdne schopná zapomenout, o čem vlastně kniha pojednávala.
Mrzí mě to. Ani si neumíte představit jak. Když jsem se před pár dny s tímto problémem svěřila kamarádce (studentce naprosto odlišného oboru), pronesla, že to vypadá na jakousi formu syndromu vyhoření. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím více jsem jí dávala za pravdu. Čtení mě nedokáže potěšit, naopak mě občas spíše naštve. Skoro žádná kniha mi v poslední době není dobrá. Ze čtení se stala automatizovaná rutina, do které se často nutím, protože přece musím mít přehled, když se tomuhle oboru chci věnovat.
Stop! Tohle už nechci!
Chci brát knihy do ruky s láskou. Chci cítit chvění v konečcích prstů, když budu listovat stránkami. Chci, aby mne omamovala jejich vůně. Chci zase vidět to estetické, to světlé, na konci knihami vydlážděného tunelu.
Bude to dlouhá a trnitá cesta plná překážek. Ztratila jsem své přátele, ztratila jsem schopnost plout s nimi mezi řádky a objevovat skryté významy, protože vysoká škola po mně chtěla, abych ke všemu přistupovala kriticky. Otupěla jsem.
A proto mám i pro vás, mí drazí čtenáři, pár rad a tipů, jak se z podobného stavu dostat, nebo do něj ideálně nespadnout vůbec.
Čtěte jen to, co vás opravdu zajímá. Věřte mi, že tohle je rada nad zlato. Já jsem ten typ čtenáře (opět kvůli své profesní deformaci), který si musí i na špatné dílo vytvořit svůj názor, protože nerada přebírám názory druhých. A proto se často nořím do knih, které jdou absolutně mimo oblast mého zájmu, nebo dokonce na jejich témata nejsem v dané chvíli připravená. A to mě po těch letech otupilo.
Nikam nespěchejte. Je úplně jedno, zda přečtete knihu za týden, za měsíc, za rok. Dejte si čas! Čtěte svým vlastním tempem, pokuste se skutečně vnímat slova, jež vám autor předkládá. Vžijte se mezi řádky, nechte je, aby vás jako vlnky na moři odnesly někam daleko a pomohly vám relaxovat.
Nebojte se knihu odložit nebo nedočíst. Další z mých velkých prohřešků. Nedokážu knihu nedočíst. Odložit ano, ale jen na pár dní. Nicméně je naprosto v pořádku rozhodnout se, že se vám dané dílo nelíbí, a proto mu již nechcete věnovat svůj drahocenný čas. Je to vaše rozhodnutí, váš pocit.
Vytvořte si příjemnou čtecí atmosféru. Zalezte si do postele, uvelebte se do svého oblíbeného křesla, navštivte oblíbenou kavárnu (až to zase bude jednoho dne možné). Ideálním společníkem je také čaj, káva nebo cokoli, co máte rádi, ať už k jídlu, nebo k pití. Některým dokonce pomáhá soustředit se jemná hudba na pozadí. Zkrátka a dobře vám musí být příjemně. Je to vaše chvilka a nikdo nemá právo vám říkat, jak by měla vypadat. Existují dokonce lidé, kteří se na svou čtecí chvilku chodí schovat do auta. Je to úplně jedno.
Distancujte se od okolního světa. Osobně si docela často vypínám telefon, nebo alespoň přecházím do režimu nerušit. Nenechte se ničím vyrušovat, protože vám zbytečně utíkají myšlenky, jste zbytečně nepozorní. Buďte jen vy a postavy, v jejich fikčním světě. Věnujte ten čas pouze této jediné činnosti. Věřte mi, že to pak získá úplně jiný rozměr.
Přemýšlejte o tom, co čtěte. Nemusí to být hlubokomyslné a filozofické debaty na úrovni antických rétorů. Zkuste se však zamyslet nad chováním postav, nad vývojem situace. Představte si, co byste dělali v dané situaci vy, jak byste se zachovali. Otevřete svou mysl potenciálnímu možnému konci, jak byste chtěli, aby to celé skončilo.
Nebuďte hráči pokeru. Jsme lidé, slova v nás vzbuzují emoce. Dovolte autorovi, aby ve vás vyvolal emoce, a nebraňte se jim. Buďte smutní, veselí, klidně uroňte slzičku, když umře vaše oblíbená postava. Nebojte se vyjádřit to, co ve vás daná kniha vyvolala.
A především – hlavně na čtení nezanevřete! Čtení je v mnoha ohledem neskutečně obohacující činnost a byla by škoda, kdybyste jej ze svého života odřízli. Dejte mu prostor, dejte mu čas a postupujte po malinkých krůčcích. Vyplatí se to.
Pevně věřím, že jednoho dne budu zase vnímat to, co jsem naposledy zažila v období po maturitě. V budoucnu bych se ráda věnovala (alespoň do jisté míry) literární kritice a recenzování. Ráda se zamýšlím nad různými literárními tématy a snažím se své myšlenky kloubit do vět. Všeho je ale zapotřebí s mírou. A to platí pro všechno, nejen pro čtení.
Autor: Nikola Sedmáková
Pokud byste si rádi přečetli další zamyšlení nad literaturou a knihu, ale v tak trošku jiné formě, zkuste třeba náš článek Ve víru literárním.
Foto: pexels.com
