Psát poezii mě nikdy nebralo, v hodinách matematiky jsem si k ní však vypěstovala jistý vztah. Malování přišlo v zeměpise. Baví mě ta možnost vyjádření fascinace světem, kterou mnozí ztrácí ve svém uspěchaném čase, kdy musí stihnout vše, nezapomenout nic a hlavně to udělat co nejlépe. Každý dospělý mezi ně občas patří, protože čelí všem tlakům povinností, které na ně padají. Naštěstí existují okamžiky, mající moc nám připomenout, že život je krásný. Asi není úplně spravedlivý v údělu četnosti prožitků spokojenosti na osobu, ale není tak těžké jich dosáhnout.
Někdy stačí zavřít oči proti slunci a usmát se. Nechat rozpustit všechny starosti ve vteřině klidu. Uvolnit se při rozhovoru s přáteli, vychutnat si snídani, jen tak se rozběhnout, pískat si oblíbenu melodii. Pro tyhle chvíle píšu a tvořím, jen tak pro radost z pocitu, že můžu a nic mi v tom nebrání. Barvy, tóny, slova, symboly, tvary a fantazijní světy, které nás obklopují v každodenní realitě, aniž bychom jim věnovali pozornost, se tak derou na povrch a dostávají prostor se vyjádřit. Tohle je malá ukázka.
Zlato v modři
Prorůstá světlem do temnoty ten,
kdo padne ti do noty,
barvami protkané zářivé šepoty
tiše ví, že jsi Ty
a světy,
co se tkaly pohledem
do vět mimo řádky,
Svět mimořádně vratký,
chvíle dlouhá a čas krátký,
jak sny se vrací zpátky
s lednovým klidem
po ledových paprscích
Sluncem rozlitých
do živé pohádky.
Pro dění myšlenek
Na dlani nesu si ručičky hodinek,
kolik mi ještě přinesou vzpomínek?
Potichu tikají, někdy se potkají
a večer do ucha o Světě zpívají
v molové tónině s durovou nadějí,
kolébkou času ve sny se promění.
Možná se usměju nad písní zahranou,
probděné noci s múzou a marjánou
ve hvězdách bloudím,
ztrácím se za branou,
s melodií prchavou
co smyslům uniká,
až budík zazvoní,
pomalu utichá.
Autor: Iveta Zdařilová
Další příspěvky z pera poetických redaktorů najdete zde.
