Děti potřebují, aby si s nimi rodiče hráli. Díky tomu budou cítit pochopení a vědět, že je o ně zájem, říká psycholog

Barbora Černošková 15. 5. 2021

Iurii Pakhtusov dokončuje magisterské studium jednooborové Psychologie na pedagogické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Zároveň se však již věnuje praxi a působí jako školní psycholog na základní škole Věda. Společně jsme si povídali například o bilingvismu u dětí, o důležitosti imaginace v terapeutickém procesu či o tom, jak nejlépe mohou rodiče pečovat o psychické zdraví svých potomků.

Proč sis jako své zaměření vybral právě práci s dětmi?

Ona to není čistě jen práce s dětmi, je to půl na půl – dítě a rodič. Pracovat pouze s dítětem nejde, vždy je tam potřeba alespoň minimální komunikace i s jejich zákonným zástupcem. Nicméně k práci s dětmi mě přivedla moje bakalářská práce, kterou jsem psal na téma Strategie výchovy bilingvních dětí v česko-rusky mluvících rodinách. Zajímala mě otázka, jak se utváří jazyk v dvojjazyčných podmínkách, na kolik jeden jazyk oslabuje druhý, jak se u dítěte vyvíjí jazyková strategie a jak používá jednotlivé složky jazyka. Vždycky mě fascinovalo, že člověk dokáže mít v podstatě vícero osobností založených na mateřských jazycích. Může být Čech, Rus a ještě někdo jenom díky tomu, že umí ty jazyky přirozeně od malička. To je vlastně otázka bikulturismu. Je zajímavý, jak potom člověk dokáže být otevřenější vůči jiným národnostem, společnostem a obecně změnám.

Díky výzkumu pro svou práci jsem se dostal do školy, kde teď pracuju, protože jsem potřeboval určitý počet dětí, které by spadaly do mých kritérií a ta škola mi jich byla schopná zajistit dostatek. Rovnou jsem si tam domluvil i stáž, na jejímž konci mi paní ředitelka nabídla i práci, nejprve jako asistenta pedagogů, později jako školního psychologa.

Jaký je rozdíl v práci s dětmi a dospělými?

No, jak už jsem říkal, práce s dítětem probíhá na dvou frontách, vždycky pracuješ nejen s ním, ale i s jeho zákonným zástupcem. Kolikrát zjistím, že problém není s dítětem jako takovým, ale že se mu například rozvádějí rodiče, otec je agresivní, a to je potom práce především pro manželskou poradnu. Tady je důležité, aby rodiče hlavně vyřešili sebe a svoje záležitosti.

Další věc je ta, že dospělí se sami mohou rozhodnout, zda budou na terapii vůbec chodit a vybrat si konkrétní metodu či přístup. Dítě naopak nemá nikdy samo zájem chodit k psychologovi, nechápe abstraktní pojem psycholog. Každou schůzku je pak třeba uzpůsobit tak, aby vypadala jako školní hodina, anebo nějaká hra. Já mám na starost mimo jiné celý kolektiv dětí, kde s nimi dělám různé skupinové aktivity, například na stmelování a všechno je to založeno na hře.

Děti do cca sedmi let žijí v jakémsi magickém světě, tvoří si svůj příběh a postavy. Jakákoliv pohádka či hračka se pak může stát součástí toho světa. Proto při vyšetření používám plyšové kuřátko, které vyšetřuje za mě. Mně děti věřit nemusí, ale kuřátku věřit lze, protože zapadá do jejich magického světa. Pokud se do té hry ponořím skrze něco, čemu ty děti rozumí, stanu se pro ně důvěryhodný. Ta forma je tady hrozně důležitá. Pak s sebou nosím i hry na vytváření základního kontaktu, třeba pexeso, to potom hrajeme ve čtyřech, já, kuřátko, dítě a jeho hračka. Důležitá je i pozitivní zpětná vazba, aby dítě vědělo, že to dělá dobře.

Stává se ti někdy, že rodiče brání terapii, protože mají třeba strach, že by pak jejich dítě bylo zaškatulkováno jako blázen?

Určitě. Naštěstí už to ale není tak běžné, všímám si, že se to lepší, především tady v Praze. Nicméně vždycky se najde někdo, kdo považuje psychologa buď za jakéhosi šamana, anebo za někoho, kdo pracuje s člověkem až ve chvíli, kdy je úplně odepsaný, nemá šanci na život, potřebuje prášky a přikurtovat k posteli, ne-li rovnou dostávat elektrošoky. Nebo jsem pracoval s jednou maminkou, která terapii pro své dítě zcela odmítala, protože měla pocit, že jsou to všechno jen prázdné řeči. A takového člověka pak nelze moc přesvědčit.

Někdy se také stává, že rodiče nemají důvěru ke státním institucím a terapiím, které jsou jim nabízeny zdarma. Myslí si, že když si zaplatí nějakou soukromou kliniku, dostanou lepší péči, což samozřejmě není pravidlo.

Dá se obecně určit nějaký bod, ve kterém by měl rodič terapii pro své dítě zvažovat?

Asi dá. Řekl bych, že to je ve chvíli, kdy se dítě chová úplně jinak doma a mimo domov. Nebo když velmi různorodě zvládá aktivity. Pokud nekomunikuje stejně jako ostatní děti nebo je třeba nadprůměrné v jedné činnosti, zatímco v ostatních pokulhává. To mají třeba děti na autistickém spektru, nějaký specifický zájem. V tu chvíli bych tomu začal přiklánět pozornost. Není třeba hned myslet na psychoterapii, ale je dobré to probrat s partnerem. Přijde mi, že co v rodinách opravdu chybí, je komunikace. Z toho se může vyklubat problém hlavně tehdy, pokud se pohledy rodičů na výchovu zásadně liší. Dítě potom kolikrát neví, jak se má v jejich přítomnosti chovat.

Existují nějaké často se opakující chyby, kterých by se rodiče měli vyvarovat?

Myslím, že by bylo pro rodiče velmi prospěšné, kdyby si určili třeba dva dny v měsíci a probrali během nich veškeré rodinné záležitosti – jak fungujeme, kam směřujeme. Proběhla by vždycky nějaká základní reflexe. Často se totiž stává, že rodiče dlouhodobě nemluví o nějakém vážnějším problému a ventilují to na dítěti. Například když se otci trvale nedaří v práci a chybí mu výkon, tak to projektuje na své dítě, které pak nutí podávat třeba sportovní výkony. Nebo když matka trpí tím, že jí nevyšla vysněná kariéra pianistky, tak pošle dceru dělat konzervatoř, čímž si to kompenzuje.

Přijde mi, že děti jsou dneska přehlcené všelijakými kroužky. V podstatě to je, jako by pracovaly už od pěti let. Mají týdenní rozpis aktivit, které musí splnit a skoro tam není čas na volnou hru. Myslím, že na ni by mělo mít každé dítě denně vyhrazeny alespoň dvě hodiny. Skrze hru totiž objevuje role, strukturalizuje si svět a zkouší si, jaké to je být dospělý.

Jak mohou rodiče nejlépe pečovat o psychické zdraví svého dítěte?

Tady bych zmínil tři důležité věci. První z nich je chodit ven. Denně, alespoň na 15 minut. Jsem si jistej, že kdyby všichni chodili denně ven, nikdo nepotřebuje psychoterapii. Čerstvý vzduch, slunce a pravidelný pohyb dokáže udělat s člověkem občas víc než sezení. Je to pro nás totiž mnohem přirozenější, pohybem se vyloučí dopamin a je nám obecně líp. Jasně, trochu tady přeháním, jsou i případy, kde je zásah psychologa opravdu potřeba. Ale tohle je výborná první pomoc. Chodit ven co nejčastěji a za každého počasí.

Druhá věc je hrát si. Rodič kolikrát nerozumí hře, což je pochopitelné, protože dítě někdy povídá něco, čemu lze těžce porozumět. Především ale, my dospělí jsme ztratili schopnost se na něco vytrvale soustředit. Třeba vzít do ruky kamínek a zkoumat ho. Máme pocit, že to je ztráta času, protože nás čeká milion úkolů, musíme vařit, prát, uklízet a chodit do práce. Dítě tohle neřeší, má vše obstaráno, a navíc asi do nějakých jedenácti let, kdy se to láme, žije v okamžiku teď a tady. A myslím, že rodič by se měl snažit ponořit do té hry, do toho dětského světa. Proto matky žvatlají na batolata, potřebují s nimi navázat společnou řeč. A tohle probíhá později skrze hru, nachází se ta společná řeč. Dítě vidí, že má rodič zájem, nezesměšňuje to ani nekritizuje a to je ohromně důležité.

Třetí věcí by pak byla nějaká reflexe požadavků, které mají rodiče na děti. To už jsem říkal, pokud mají rodiče vysoké požadavky sami na sebe, může se snadno stát, že to budou přenášet i na své dítě, aniž by reflektovali jeho potřeby. Moc si přejí, aby bylo šťastné, ale snaží se toho dosáhnout skrze to, co dělá šťastné je, ne to dítě. Jenže svět štěstí je pro každého úplně jiný.

S čím nejčastěji chodí rodiče s dětmi za psychologem?

Podle mě chodí většinou s poruchou pozornosti a chování. To se může projevit buď jako ADHD nebo jako nějaká forma agrese či vzdoru, kdy dítě neuznává autority a nechce spolupracovat nejen s učiteli, ale ani s ostatními dětmi a někdy ani s rodiči.

Máš nějaký hezký zážitek z terapie, který bys mohl se čtenáři anonymně sdílet?

S jedním klukem ze čtvrté třídy, kterému bylo diagnostikováno ADHD, se nám dlouhodobě nedařilo. Rodiče byli často pryč a o něj se starala chůva. Nicméně po roce pravidelných setkání se nám podařilo zmírnit agresi a hlavně změnit strachy, ze kterých plynula. To dítě mělo totiž dlouhodobě přístup k telefonu nebo tabletu a nikdo nekontroloval, na co se tam dívá. Zjistil jsem, že sleduje youtube kanály s úplně šílenýma věcma, kreslené příběhy, kde se ale odehrávaly vraždy, vždy spousta krve, vnitřnosti, odříznuté hlavy… Vůbec jsem nevěřil tomu, že to někdo dokáže natočit. Ten kluk se pak v noci budil často vyděšený, měl noční můry, někdy se i počůral. V noci nebyl schopný dojít si sám na záchod. Vlastně ani nedokázal být sám v místnosti za bílého dne. A to se nám postupně podařilo mírnit.

Hodně se mi tady osvědčilo používat humor, vymýšleli jsme, jak by se ta monstra představovala civilizacím třeba na jiné planetě. Vytvořili jsme spolu úplně nový příběh a on si to přestal spojovat se strachem, ale měl to v úplně novém kontextu. Já jsem tam přidával právě ty humoristické prvky. Pak jsme to začali kreslit, přidávali jsme jim různé vtipné nosy, uši…Na konci z toho vzniklo tak něco srandovního a vůbec ne strašidelného. V jednom bodě jsme to pak rituálně roztrhali, spálili a zakopali do země, aby bylo jasné, že už to nemá žádnou sílu. Imaginace je při práci s dětmi hrozně důležitá, můžeme tak změnit děsivý příběh, kterým dítě žije, na úplně nový, s dobrým koncem. Díky tady tomu nově vytvořenému světu se nakonec podařilo to, že kluk vydrží v místnosti sám a dojde si v pohodě na záchod. Přestal mít noční můry, je samostatný a víc si věří. Ví, že svět je různorodý, nejen plný nepřátel, ale občas taky i přátel.

Barbora Černošková


Jak s dětmi lépe komunikovat a vybudovat si vztah založený na „parťáctví“ ukazuje například koncept Nevýchovy. Rodiče v něm najdou spoustu rad, které pomohou vzájemnému pochopení a harmonii.


Foto: vecteezy, pixabay