Festival dokumentárních filmů Jeden svět se zaměřuje na témata lidských práv a upozorňuje na aktuální problémy. Letos mezi své kategorie zařadil téma Stáří vpřed!, které nahlíží do života seniorů a snaží se vyvrátit zažité stereotypy o lidech vyššího věku. Snímek Pořád mě bereš ukazuje seniory jako aktivní účastníky vlastních životů a stal se vlajkovou lodí této kategorie.
Mozaika šesti finských příběhů v rukou režisérky Anu Kuivalainen zobrazuje každodenní strasti i radosti seniorských párů. Námětem k natočení filmu byly Aniny vlastní myšlenky na to, jak vlastně bude vypadat její intimní život poté, co zestárne.
Intimita je hlavním tématem dokumentu. Setkáváme se s párem gayů, který se seznámil před třiceti lety a v registrovaném partnerství je od roku 2002. Pětasedmdesátiletý Paavo se s o pět let mladším Ahtim poznal díky inzerátu. Ahti se každý den modlí, aby Paavo netrpěl bolestmi kvůli své vážné nemoci a z příběhu je vidět jejich obrovská láska.
Osmdesátníci Sirrka a Yli se poznali teprve před šesti lety, svoji jsou tři roky a divák díky nim poznává, že láska opravdu kvete v každém věku. V jejich ložnici přibližuje režisérka pohled na stařeckou intimitu a když Yli řekl své ženě „Jsi moje kráska,“ zahřála mě osobně jejich láska u srdce. Stejně dojemně film zachycuje vzpomínání vdovy Raijy na zesnulého muže a její myšlenky na to, zda by ještě mohla někoho milovat více než Jorma.
Kromě zmiňované intimity se dokument dotýká i méně šťastných témat, jako je zapomínání. Ač jsou spolu téměř šedesát let, Pirjo se někdy probudí s nevědomím, že mluví se svým manželem Ristem a ztrácí se mu před očima. I přesto, že se Pirjo kvůli svému stavu přestěhuje do domova důchodců, její muž se nevzdává a vzájemně se podporují.
„Nemyslím na věk, prostě žiju. Necítím na sobě stáří.“
Tvůrkyně chtěla ve snímku také ukázat, že i ženy bez vztahů mohou mít naplněný život. Osmdesátiletá umělkyně Ritva se cítí mladá a užívá si života i bez lásky k druhému člověku. Poslední protagonistka filmu Maricca doplňuje ostatní příběhy svým pohledem na vztah a doslova si užívá s o dvacet let mladším partnerem.
Film je proložen písněmi zpěvačky Ritvy a příjemnou atmosférou. I přes některé nešťastné události a smutné konce zanechá v divákovi příjemný pocit z toho, že i stařecká láska může být krásná a plnohodnotná. Při čtení milostných dopisů ukápne nejedna slza a zachycení běžných činností, jako je například společné sprchování je kvalitním zdůrazněním intimní lásky. Jak říká sama režisérka, Finsko je saunovou zemí a účastníci se tak nebáli nahoty před kamerami.
Dokument by měl vidět každý, koho zajímá téma milostných vztahů, stařecké romantiky nebo také kultura severních zemí. Zajímavý by mohl být zejména pro generaci narozenou v šedesátých letech, která stejně jako autorka pomýšlí na stáří asi nejvíce. Příběhy o vděčnosti, naději a oddanosti jsou příjemným pohlazením na duši.
Autor: Tereza Vaňková
Festival Jeden svět poukazuje na aktuální témata z mnoha odvětví. Snímek Jak se staví hora například bourá předsudky o spalovnách odpadu.
Foto: Archiv festivalu Jeden svět
