Dnes si připomínáme Den vzdělanosti, který je významným dnem České republiky. Dne 7. dubna roku 1348 totiž založil český a římský král Karel IV. pražskou univerzitu jako první z vysokých učení ve střední Evropě. Existence univerzity byla velmi důležitá pro české školství. Založení Karlovy Univerzity je symbolem rozkvětu vzdělanosti, a právě tu má dnešní den připomínat.
Studium v okolních klášterech začalo již v roce 1347, ale oficiální posvěcení dostala Karlova univerzita až schválením na zemském sněmu koncem března 1348 a následně podepsáním Karlovy listiny 7. dubna 1348. Právě tento den je zároveň od 19. století považován za rozhodné datum jejího založení.
Vzorem pro uspořádání Karlovy univerzity byly univerzity v Paříži, Bologni a Neapoli. Byla tedy rozdělena na fakultu artistickou, teologickou, právnickou a lékařskou. Pro rozhodování o celouniverzitních záležitostech byli studenti i učitelé rozděleni do 4 „národů“: českého, bavorského, polského a saského. Císařským diplomem ze dne 14. ledna 1349 následně dostala univerzita důležitá privilegia. Zejména právo vydávat vlastní status o osvobození od daní. Z této doby také pochází stříbrné pečetidlo se svatým Václavem, na kterém byl nápis: “Sigillum universitatis scholarium studii Pragensis,” což v překladu znamená: “Pečeť studentské obce pražského učení”.
V současné době Univerzita Karlova patří mezi 1,5 % nejlepších světových univerzit. Je hodnocena jako nejlepší univerzita České republiky a jedna z nejlepších univerzit ve střední a východní Evropě. V celosvětovém měřítku se umístila v roce 2013 jako 201.-300. mezi 500 univerzitami celého světa hodnocenými dle Academic Ranking of World Universities. Mezi nejznámější absolventy patří např. Karel Čapek, Milada Horáková, Antonín Holý a také Jan Hus.
Dnešní den ale není pouze o Karlově univerzitě, výkladní skříní našeho školství. Je to především vhodná příležitost zamyslet se, jak je na tom naše školství celkově a kam kráčí. Zpráva OECD o stavu vzdělávacího systému v České republice v tomhle smyslu není příliš optimistická. Upozorňuje se v ní na nízkou vzdělanostní a sociální mobilitu. Překlad téhle poměrně složité věty je v zásadě velmi jednoduchý. Pokud vaši rodiče vysokou nebo střední školu nemají, je vysoká pravděpodobnost, že ji nebudete mít ani vy. V důsledku to tedy znamená, že skutečnost, jaké budete mít vzdělaní, je silně ovlivněna tím, komu se narodíte. OECD dále upozorňuje na nízké investice do školství. V předškolním vzdělávání jsou útraty státu na hlavu jednoho žáčka velmi malé. To se promítá do palčivého tématu nedostatku učitelů, tedy nízké atraktivity pedagogické profese. Její platové ohodnocení vůči ostatním zaměstnancům s vysokoškolským vzděláním je velmi nízké, v praxi to znamená to, že např. muži jsou ve školství silně nedostatkovým zbožím, protože si raději vyberou profesi, která více zajistí rodinu a na pedagogické fakulty se hlásí buď studenti, kteří mají velmi silnou touhu učit, nebo ti, kteří nemají možnost, což kvalitě našeho školství neprospívá.
Každá politická strana u nás má školství jako jeden z hlavních bodů svého
programu. Průběh předvolební kampaně je pak už několik let stejný, sliby o tom, že vzdělání je prioritou a dobré učitele je potřeba zaplatit a povolební realita, kdy se přidává všem, jen na ty učitele se vždycky „náhodou“ zapomene. Není se proto co divit, že vídáme v televizi ankety o důležitých dějinných událostech naší země a žáky, kteří o nich buď neslyšeli vůbec nebo slyšeli, ale v úplně špatné konotaci. Slavný americký filosof George Santayana v jednom ze svých děl napsal, že: „Ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít.“ Tak daleko doufám ještě nejsme, ale nepochybně k zapomínání minulosti směřujeme, a to by nás mohlo bolet.
Situaci změníme (krom toho, že do školství dáme více peněz) pouze tak, že budeme odvážní a inovativní. V základním vzdělávání je důležité, abychom měli velmi kvalitní třídní učitele. Na středních školách jsou ale potřeba odborníci z praxe, kteří ovládají práci z oboru. Právě propojení teorie a praxe u nás kulhá vůbec nejvíce. Často tedy máme mnoho znalostí, které však buď nevyužijeme, nebo je neumíme vzájemně propojit. Konceptem, který se osvědčil u našich západních sousedů jsou také např. takzvané otevřené třídy, kde je víc učitelů na větší počet dětí. Takové třídy jsou hlavně flexibilní, což je důležité, aby byl prostor pro soustředění, prezentace, spolupráci i tichou práci, zkrátka, aby každý mohl dělat, co zrovna potřebuje. Naše třídy jsou pořád koncipovány jako kostel a založeny na myšlence, že vepředu stojí kněz (učitel) a lidé (žáci) ho poslouchají a bezmezně adorují, což je stovky let stará představa. Tuto starou myšlenku se musíme snažit přenést do 21. století. I teď potřebujeme prostor, ve kterém učitel uvede hodinu, rozdá úkoly a všichni ho budou poslouchat, zároveň je však potřeba mít prostor pro různorodé potřeby. Někdo si chce třeba číst v knihovně, někdo jiný zase diskutovat, jít ven nebo porovnat výsledky výzkumu s jinými žáky. Ne všichni musí dělat tu stejnou věc ve stejný čas. To jsou jen nástiny věcí, které by se v našem školství daly změnit, pokud k tomu však bude vůle.
Jestliže chceme být prosperující zemí, která je schopna zajistit lepší život svým občanům, bez kvalitního vzdělání občanů se bohužel neobejdeme. Byl bych proto rád, abychom si právě v tento sváteční den věnovaný vzdělanosti, uvědomili, že naše školství nevzkvétá. A pokud nechceme dostát nadsazeným slovům spisovatele Fulghuma, že všechno, co opravdu potřebujeme znát, jsme se naučili v mateřské školce, je nejvyšší čas s tím něco dělat.
Autor: Václav Ágh
Na Dobrých zprávách si významné dny připomínáme poměrně často, minulý měsíc to byl například den narození muže, se kterým se hojně setkáme právě ve škole. Zajímá vás, o koho jde? Přečtěte si článek o muži, který dal světu slovo robot.
Obrázky: svornost.com, knihovnakv.cz
