Dnes slavíme jeden z nejvýznamnějších dnů světové historie. Na 8. května roku 1945 připadá ukončení 2. světové války. Stalo se tak díky kapitulaci Německa. Až do téhle chvíle jsem psal čistě populárně-naučné články o významných historických událostech nebo velkých osobnostech. Rozhodl jsem se to v dnešní sváteční den změnit a napsat něco o boji, naději, vítězství a solidaritě.
Často jsme v posledních dnech slyšeli z úst vysokých politických činitelů v souvislosti s virem slova o válce. Považuju to za velmi nadnesené a vůči naším válečným hrdinům i do jisté míry nevkusné, není však pochyb o tom, že koronavirus jistým druhem nepřítele je. Neptá se, kdo jste, neptá se, jaké máte plány, nezajímá ho, jak jste nemocní. Systematicky a bez slitování pracuje na tom, aby se dostal do organismu a pak si s ním dělal co chtěl. V okamžiku kdy píšu tyhle řádky, máme to nejhorší za sebou. Zvládli jsme to jako občané, pomohli jsme i tam, kde stát selhal. Normálně bych považoval slova o solidaritě a pomoci za klišé, valí se na nás koneckonců ze všech stran, ale tady jsou zcela na místě. A nikdy jich nebude dost. Roušky šité po nocích, lékaři bez nároků na odpočinek, sestřičky, co neviděly svoje děti kvůli péči o pacienty, kuchaři vařící zadarmo těm pomáhajícím… tisíce lidských příběhů v boji proti nepříteli. Před 75 lety v boji s krutým nepřítelem to nebylo jiné, a proto dnes slavíme Den vítězství.
V období karantény jsem si často volal s mou babičkou, je to pro mě morální etalon, ale hlavně člověk, který váží svá slova a umí je ve vhodný okamžik použít. V jednom našem rozhovoru mi řekla: „Víš Vašíku, situace není lehká, sama jsem si nemyslela, že něco takového ještě zažiju, pořád se ale řídím tím, jak jednala za války má máma. Při tom nejhorším bombardování vzala do ruky hadr a začala umývat schody. My jsme se na ni nejdřív dívali jako na blázna, ale tehdy jsem pochopila, že v kritických chvílích pomáhá nejvíce zdání normálnosti.“
Od té doby jsem měl ta slova pořád v hlavě a snažil se tak jednat. Jistě, máte roušku když jdete do obchodu. Nemůžete se stýkat s lidmi, co máte rád. Chybí vám vaše koníčky. Pořád svým blízkým ale můžete zavolat. Můžete podpořit toho, kdo vám dělá radost – finančně či morálně. Můžete se smát očima. To všechno není málo, to všechno dělá koronavirus menším a menším, až se stane úplně nejmenším. A ne jinak tomu bylo před 75 lety. Nepřítel neměl slitování, zabíjel, co mu přišlo pod ruku. Ale i na pozadí těchto hrůz byly velké lidské příběhy o lásce, přátelství, solidaritě a pomoci. Při jakýchkoliv strastech má totiž člověk jedno velké přání: chovat se jako normálně, chovat se jako by se nic nestalo. Přesně, jak mi má babička řekla.
Dwight David Eisenhower, americký voják, který před 75 lety výraznou měrou přispěl k osvobození Evropy od nacismu a později se také stal americkým prezidentem, řekl: „Uspět můžeme pouze v případě, že si najdeme v životě, ve válce či v čemkoliv jiném jediný, prvořadý cíl a všechna ostatní rozhodnutí tomuto cíli podřídíme.“
Před 75 lety jsme uspěli, porazili jsme nepřítele zdánlivě neporazitelného. Pandemii jsme ještě zcela nepřemohli, ale jsme na dobré cestě. Nezapomínejme však na to, že skuteční vítězové budeme až tehdy, když budeme umývat schody bez roušky a bombardovacích letadel nad hlavou. Do té doby je nejlepší žít co nejvíce normálně to jde.
Autor: Václav Ágh
Foto: cs.wikipedia.org, dienstbier.cz
