Co mi dal měsíc pravidelné chůze

Barbora Černošková 9. 7. 2021

Jestli nás pandemie něco naučila, tak především sedět. Práce z domova, kdy největší vzdálenost, kterou jsme překonali, byla z kuchyně do obýváku, se podepsala na fyzické kondici mnohých z nás. Existují samozřejmě i výjimky, které to naopak motivovalo ke zvýšené popracovní aktivitě, ale mnoho lidí v mém okolí, včetně mě, zaznamenalo zvýšenou lenivost. V jistém bodě, kdy mi i cesta do nedalekého obchodu začala připadat náročná, jsem si řekla dost a zapojila se hned do několika chodících výzev.

Celé to začalo paradoxně cyklovýzvou Do práce na kole, kde byla i letos přidaná možnost chůze. Poněvadž jsem po bolestivém zákroku extrakce zubu neměla zrovna povolené přespolní jízdy, rozhodla jsem se podpořit kolegy alespoň chůzí. Abych nenechala svůj tým, jak se říká, ve štychu, snažila jsem se alespoň třikrát týdně absolvovat cestu z práce pěšky, což je přibližně sedm kilometrů i s pořádným kopečkem. Po skončení výzvy se ale ukázalo, že jakmile mě nemotivují naskakující čísílka a jakýsi cíl v dálce, odhodlání se zmenšuje jako město při stoupání letadlem. Tehdy jsem však náhodou (nebo osudem) narazila na funkce aplikace Strava, o kterých jsem předtím neměla tušení. Každý měsíc vypisují různé výzvy, ať už cyklistické, chodecké, běžecké či jinak definované (například třicet hodin jakékoliv aktivity za měsíc). Protože jsem nechtěla zapadnou zpátky do hlubin svého křesla, přidala jsem se do dvou z nich:

  • Po čtyři týdny chodit čtyřikrát týdně alespoň dvacet minut
  • Ujít padesát kilometrů za měsíc

Měsíc (respektive skoro dva, počítáme-li i výzvu Do práce na kole) je za mnou a výstupy z výšlapů jsou následující:

Svalová paměť je báječná

Říká se, že jízdu na kole nezapomeneme, stejně tak jízdu na lyžích, (u které jsem měla velké pochybnosti, když jsem po čtyřech letech lyžařského „sucha“ stála zděšená na vrcholu kopce). Je fascinující, jak si naše paměť, ať už svalová anebo jakákoliv jiná, začne poměrně rychle vybavovat danou činnost, drnkáme-li na strunky toho, co v ní jednou bylo uloženo. Stejně tak to platí o chůzi. Měla jsem vážné pochybnosti, že po roce sezení doma neujdu bez námahy více než kilometr, ale už při třetí cestě domů se mi šlo s lehkostí. Dokonce i ten poměrně strmý kopec, jehož zdolání je pro mě vždy odměnou před cílovou rovinkou, nebyl najednou taková potíž. Nejen tedy, že si svaly rychle vzpomněly, jak pracovat při delší chůzi, ale zároveň si navykly i na stoupání.

Ať je chůze tvůj lék

…a každý z nás, ať jde v rytmu muziky svý (ano, jedná se o aluzi na Lunetic, tímto zdravím děti devadesátek). Ačkoliv může být zvýšená aktivita ze začátku náročná, po několika dnech zjistíte, že se cítíte lépe. Svěží, méně zatuhlí, máte víc energie a večer se vám usíná jako uondanému batoleti. Po cestě do schodů se budete zadýchávat stále méně a nekonečné čekání na výtah proměníte dobrovolně v další typ aktivity. S každou cestou se dostaví lepší a lepší pocit ze sebe i z vlastního těla, které je najednou schopnější, pružnější a výkonnější.

Kromě zdraví fyzického má chůze (ale i jakýkoliv jiný pohyb) mnohdy terapeutický vliv i na naši psychiku. Odpozorovala jsem, že kratší chůze (okolo čtyř kilometrů) dokážou pěkně vyčistit hlavu po náročném pracovním dni a ty delší (o sedmi kilometrech a více), ideálně s kopcem, kde se člověk i zapotí, zvládnou zmírnit i horší psychické stavy. Říká se, že když člověka popadne panická ataka, jednou z možných „terapií“ je zalézt pod ledovou vodu. Mozek totiž nemá kapacitu vyrovnat se zároveň s šokem ledovým i psychickým, a proto volí ten, který nás bezprostředně ohrožuje, což je vždycky ten fyzický. Osobně si myslím, že při fyzických aktivitách to funguje podobně. Je-li fyzická zátěž taková, že jí mozek musí věnovat zvýšenou pozornost, přestává se zaobírat zátěží psychickou. Doplňkem k této „terapii“ je pro mě hudba. Pozitivní, letní, někdo by možná mohl říct sluníčkářská. (Případně můžete dohnat „četbu“ poslechem audioknih či rozšířit obzory podcasty.) Pohyb se správně zvoleným playlistem se tak může stát nejen první pomocí, ale i prevencí opravdu nepříjemných psychických stavů. A ano, dokopat se k jakémukoliv pohybu ve chvíli, kdybyste nejraději zalezli pod peřinu, je někdy náročnější než samotná aktivita. Ale věřte, že to kolikrát může zvrátit i hodně nepříjemný stav.

Ženy, hormony a „ty naše bolesti“

Pánové jistě prominou, že tento bod věnuji výhradně ženám. Obzvláště těm, které mají jednou za měsíc pocit, že někoho určitě brzo zabijí, a taky těm, které se pár dní choulí v koutku s termolahví na břiše. Nejprve k tomu premenstruačnímu syndromu (PMS). Pokud u vás den dva v měsíci také lítají blesky, rozčílí vás i neumytý hrneček anebo fronta v obchodě, mám pro vás dobrou zprávu: dá se z toho vychodit. Já měla v červnu jeden obzvláště špatný den, kdy jsem byla přesnou kopií Jenny z IT Crowd (díl o tetě Irmě). Té pekelné. Inu rozhodla jsem se přehršel energie investovat do chůze s vidinou, že alespoň nasadím řádné tempo. K mému velkému překvapení stačilo pár „nasraných kilometrů“ a svět byl zase klidným místem. Alespoň ten můj vnitřní. Co se bolestivých dní týče, pravidelný pohyb jim pomáhá předcházet. Sezení naopak, aspoň dle mé zkušenosti, celou situaci jen zhoršuje. Chůzi tak doporučuji jako prevenci a pomalé procházky jako druhou pomoc, pokud zrovna nefandíte ibalginu (na prvním místě zůstává stále termoláhev).

Výhody výzvy, sbohem propoceným autobusům

V posledním bodě bych se chtěla pozastavit nad tím, proč je dobré se účastnit výzev. Krom toho, že vám po skončení přibude na profilu odznak, (po kterém přece všichni ve skrytu duše toužíme), vás to fakt donutí k pohybu i ve dnech, kdy byste si možná řekli: „Ále, dneska na to kašlu“. Na mě to vážně zabírá. Hlavně výzva, kde člověk musí splnit aktivitu čtyřikrát týdně. Naučila jsem se tak chodit domů minimálně poslední úsek cesty z práce, který normálně jezdím autobusem. Jsou to přibližně tři kilometry do mírného kopce, které skvěle poslouží k vyčištění hlavy od pracovních starostí, a navíc se nemusím mačkat s dalšími třiceti lidmi na malém, většinou neklimatizovaném prostoru. Také se můžu na chvíli zastavit na kopci a užít si výhled na město. Tím chci říct, že i když se vám do toho zpočátku třeba nechce, možná nakonec objevíte výhody, místa, zážitky, díky kterým se vyplatí vykročit vpřed.

Na úplný závěr bych ráda zdůraznila, že po každé chůzi je dobré se protáhnout. Stehna, lýtka, achilovky především a ani záda se nebudou zlobit. Na youtube toho najdete spoustu, například tady. Teď už zbývá jen obout pohodlné boty a vyrazit. Nezbývá mi než popřát, ať je váš krok lehký a mysl čistá!

Autor: Barbora Černošková


Pandemie zamávala s psychickým zdravím všech. Kromě terapie chůzí můžete zkusit pohledat další tipy skrz různé organizace a projekty, menší rozcestník jsme pro vás sestavili tady.


Foto: photopin.com, osobní galerie fotek autorky