Člověka potěší, když má kolem sebe uklizeno, říká organizátor projektu Vajglobraní Jan Šmíd

Šárka Mazurková 11. 4. 2021

Sedíme v jednom z ostravských parků nedaleko řeky a povídáme si o tom, jak se parta studentů rozhodla, že uklidí Ostravu. Tvůrce celého projektu Vajglobraní Jan Šmíd mi spolu s účastníky akce Klárou Juřeníkovou a Jakubem Krolem s nadšením vyprávějí, jak si vezmou pytle, rukavice a jdou sbírat vajgly a odpadky. Jde vidět, že jim záleží na městě, ve kterém žijí a že jim není jedno, co se kolem nich válí na ulici.

Jedno z míst, kudy vede trasa Vajglobraní, je Masarykovo náměstí v Ostravě

Jaký byl první impulz pro vytvoření Vajglobraní?

Honza: To jsme takhle jednou seděli s partou pod Sýkorákem (Most Miloše Sýkory v Ostravě, pozn. redakce), pili jsme pivo a kouřili cigára. No a koukáme, jak je kolem nás hromada vajglů, rozbitého skla, a v tu chvíli jsme si řekli, že to uklidíme, že takhle to přece nemusí být. Domluvili jsme se, že se sejdeme za týden v deset ráno, vezmeme si rukavice a pytle na odpad a uklidíme to.

Kolik vás bylo na první akci?

Honza: Tehdy nás tam bylo deset. Za tři měsíce se to zopakovalo znovu a bylo nás tam sedmdesát. Najednou se stal obrovský boom, kdy všichni lidé do toho chtěli jít, a to bylo super. To jsem měl opravdu dobrý pocit z celé akce, protože ti lidé si o to řekli. Začali mi sami psát, ať to uděláme znovu. A tak jsem to začal více řešit přes školu, ať nám dají nějaké prostředky. Psal jsem dokonce i na radnici, kde jsme od nich dostali naprosté finanční pokrytí na rukavice a pytle. A rozjelo se to.

Vzrostl ještě počet lidí na dalších srazech?

Honza: Sedmdesát nás bylo nejvíc, teď to pomalu slábne. Na úplně posledním Vajglobraní nás bylo zhruba padesát, šedesát.

Jak vnímáte celou akci Vajglobraní?

Honza: Chtěl bych hlavně říct, že většina lidí, kteří se Vajglobraní zúčastní, jsou kuřáci. Na to jsem velmi pyšný, protože právě ti, kteří město znečišťují nejvíc, zároveň cítí i povinnost o něj nejvíc pečovat. Za to jsem velmi rád. Hlavní úkol ale není pouze uklízení, jde i o sociální interakci. Je to tak, že třeba pět hodin uklízíme, ale pak si jdeme všichni sednout k řece nebo do hospody.

Klára: Víte, že si teď odbudete dřinu a pak si půjdete sednout s přáteli. Je to vlastně taková oddychová akce.

Honza: Já bych řekl, že pivo po práci chutná nejlépe. A to je určitě i motivace pro ty lidi, protože nás čeká zábavná část, kdy si společně někam sedneme, povídáme si a někdo hraje na kytaru. Je to strašně pěkné, protože máme něco společného. Udělali jsme spolu kus dobré práce a celkově nás to hodně spojuje. Na Vajglobraní se mohou setkat i lidé, co se nemají příliš rádi, ale najednou si jsou o něco blíž.

Klára: Taky se tady potkají lidé, kteří se neznají, a stanou se z nich přátelé. Takže Vajglobraní určitě spojuje.

„Je to super hlavně v tom, že si to celé děláme sami. Není v tom žádná zaplacená práce. Je to všechno dobrovolné a o tom, že se někomu chce nám v tom pomoct,“ sdělil organizátor Vajglobraní Jan Šmíd.

Dobrovolníky tvoří převážně ostravští studenti

Přesuňme se k průběhu akce. Jak probíhá takový začátek Vajglobraní?

Honza: Scházíme se vždycky kolem deváté, desáté, jak to vyjde.

Jakub: Ráno.

Honza: Ano, ráno (smích). A je tam chvilka organizace, kdy se rozdělují rukavice, pytle na odpadky a plánuje se trasa, kterou půjdeme. Chtěl bych poděkovat Cooltouru Ostrava (kulturní centrum, pozn. redakce), který už bohužel zanikl, ale když ještě fungoval, tak byli velmi ochotní. Poskytli nám prostor, takže srazy na začátek akce byly u nich.

Jak vypadá vaše trasa?

Honza: Začínáme vždycky na Černé louce, jdeme přes Masarykovo náměstí na Husův sad, potom k baru Ikarus, přes konzervatoř, na důl Jindřich a potom kolem řeky zpátky ke Cooltouru. Je v tom tedy určitý systém, ale ne vždycky se to splní podle plánu, protože vždycky je tam nějaká změna.

Máte každé Vajglobraní vždy stejnou trasu?

Honza: Já bych strašně rád dělal různé trasy, ale ono to moc nejde. Ta místa, která my uklidíme, jsou potom další týden ve stejném stavu, v jakém jsme je našli, což je trochu mrzuté.

Jakub: Snažíme se zkrátka uklidit nejhorší a nejznečištěnější části.

Honza: My třeba cíleně chodíme tam, kde víme, že najdeme například injekční stříkačky. Každý Ostravák, který tady žije alespoň rok, zná minimálně šest takových míst, kam může zajít a vždycky tam najde nějaké feťácké pomůcky. A to je ten problém. Myslím si, že právě tohle by nás mělo štvát, protože tyhlety místa jsou černé zóny, kam nechcete jít v noci, ať už je to kolem výstaviště (Černá louka), nebo Stodolní. Právě tam je potřeba, aby se město trochu více snažilo v technických službách i v bezpečnosti.

Klára: Když něco takového najdeme, tak voláme policii.

Honza: Jednou jsme je volali šestkrát za jeden den. Ti už pak byli docela naštvaní.

Nemrzí vás to, když se tam opět objeví nepořádek, který jste před týdnem uklidili?

Jakub: Já si říkám, že pořád toho bude méně než předtím.

Klára: Přesně tak. Má to prostě smysl. I když uděláš jenom kousíček, tak pořád děláš něco lepšího. A navíc nás vidí lidé. Vidí, že se něco děje, a má to na ně určitý vliv.

Jakub: Je to přirozené, že se udělá znovu nový bordel.

Honza: Mě to chvíli štvalo, ale pak jsem se s tím smířil. Nejvíc mě potěšila kritika mého otce, který se vracel v neděli ráno z práce a šel přes centrum. Bylo to zrovna po akci Vajglobraní. A tehdy mi řekl: „Jde to fakt vidět.“ Z toho jsem měl fakt radost. Člověka to velmi potěší, když má kolem sebe uklizeno. Aspoň já to tak vnímám.

Během jedné akce se posbírá až dvacet stolitrových pytlů

Chodíte všichni společně jako jedna velká skupina?

Honza: Většinou se půlíme. To je právě ten problém. My se nikdy neplánujeme rozdělit, ale v průběhu to vždycky nějak vyplyne a utvoří se skupinky lidí. Máme potom naplánovaný sraz na určitém místě, kde se chceme všichni vyfotit nebo tam společně uklidit, například Husův sad, kde je fajn, když nás je hodně. A pak se stane to, že dvacet minut obvolávám lidi, a je to spíše takové shánění. Takže organizované rozdělování neprobíhá.

Tvoří účastníky Vajglobraní výhradně studenti?

Honza: Samozřejmě nic nikomu nezakazujeme, takže se může přidat kdokoli. Klidně i děda, který bude mít osmdesát a bude mít chuť jít s námi. Ale je pravda, že mladí mají čas, mají energii a hlavně víru v to, že něco dokážou změnit.

Jakub: A mají chuť jít do toho.

Klára: A takhle se rozšiřuje i naše účast. Prostě vezmeš svoje kamarády.

Honza:  Ano, to je jediný způsob. Náš marketing vlastně není marketing. Je to prostě o tom: „Hele, kámo, co děláš v sobotu?“ „Nic.“ „Dobře, zvedni prdel a jdeš s námi sbírat bordel.“ A buď ten člověk jde, anebo nejde. Je to jednoduché a přirozené. Jinak chodí studenti z Matičního gymnázia, z Gymnázia Hladnov, z konzervatoře, z Gymnázia Olgy Havlové, z AHOLu. A nejsou to lidé jenom z Ostravy. Minule dojel někdo i z Frýdku-Místku.

Co musíš, Honzo, zařídit z organizačního hlediska?

Honza: Já se to vždycky snažím naplánovat aspoň čtrnáct dní až měsíc dopředu. Je to vlastně velmi jednoduché. I kdybych nespolupracoval se školou a radnicí, tak bych napsal lidem, ať si vezmou svačinu. Rukavice a pytle bych koupil a měl bych všechno důležité. A to je právě to. Nikoho nic nestojí takovou akci udělat, a přesto takové akce musí organizovat nějaké spolky, a ještě k tomu mají takové akce mizernou účast.

Jakub: Hodně lidí v tom vidí asi něco velkého, co by se mělo nějak šíleně zorganizovat, ale v podstatě je to jen maličkost.

Honza: My máme všechno poskytnuté od města a musí se udělat jen ta práce.

Překvapuje mě, že jsi právě lidem zařídil zdarma pytle a rukavice. Že si je nemusí donést sami.

Honza: To je slušnost. Přijde tam člověk, který v sobotu mohl dělat cokoli jiného, a najednou ti sbírá bordel ze země.

Jak na vás reagují kolemjdoucí?

Klára: Lidé se na nás dívají, protože jsme vždycky hodně vidět. Máme pytle a rukavice a najednou se takhle všichni objevíme třeba na náměstí.

Jakub: Jsou tam lidé, kteří nám za to děkují a zajímají se, co děláme. Ale utkvělo mi v paměti, když jsme u úřadu práce vybírali opravdu velkou vrstvu vajglů z květináčů a poblíž seděla jedna paní, která nám pak řekla: „Hele, děcka, to nemá smysl, vždyť to tam bude za chvíli znova,“ a Honza jí na to krásně zareagoval, že takhle to přece vůbec nefunguje, že přece tohle není ten postup, ve který by měla věřit.

Honza: Ta paní byla totiž zaměstnankyně toho úřadu práce, před kterým jsme uklízeli. A to mě na tom naštvalo nejvíc. Ona je ta, která tam dělá ten nepořádek, která si jde šestkrát za den zakouřit. A i když tam mají lidé koše a popelníky, tak to hodí mimo. Nevím, jestli jsou líní, ale je to velká škoda.

Nepřijde vám to tak, jako by si člověk řekl, že když ostatní lidé odhodí vajgl na chodník, tak už nemá cenu, aby on ten svůj hodil do koše? Že je to zbytečné, když to ostatní taky nedělají?

Honza: Právě u těch odpadků mi to přijde strašně vzájemné. Jakmile my lidem ukážeme, že i student, kterému je třeba šestnáct, jde se svojí partou kamarádů něco dělat, tak si třeba lidé uvědomí, že je to fakt o nich. Člověk nepřemýšlí nad tím, jestli vyhodí žvýkačku do koše nebo na zem, prostě to udělá. A to si myslím, že je jednoduché změnit. Jakási davová psychóza by mohla lidem předat větší morálku.

Klára: Když si člověk uvědomí, že takhle potkává skupinu studentů, co sbírají vajgly a další odpadky, tak třeba ten svůj vajgl už příště hodí do koše a ne na zem.

Vajglobraní na mě působí jako super nápad, setkali jste se ještě někdy s negativní reakcí?

Honza: Je docela fajn, že nejde příliš nadávat na koncept Vajglobraní. Ale pamatuju si, když jsme byli na druhé akci a někdo nás vyfotil a dal to na facebook do nějaké ostravské skupiny. Pod fotkou se pak rozjela diskuze, kdy mezi sebou bojovaly dvě skupiny. Jedna za námi stála a druhá na nás naopak nadávala. A pak se tam objevila třetí skupina, která si myslela, že jsme z Fridays for future (celosvětová akce – stávka za klima, pozn. redakce) a že když jsme měli v pátek demonstraci, tak si to po sobě jdeme v sobotu uklidit. Je zvláštní, že celkově tam převládaly negativní komentáře, kdy se objevovalo, že jsme flákači a že to nemá cenu, že to není vůbec důležité. A já si právě myslím, že veřejný prostor je to nejdůležitější. Jdete do práce, do školy, jdete po ulici a koukáte na to, co je kolem vás.

Jan Šmíd: „Minimálně týden po Vajglobraní mám nemoc, kdy vidím nějaký bordel a cítím vnitřní bolest. Trvá mi nějakou dobu se vzpamatovat z režimu čištění.“

Kolik pytlů odpadu takhle nasbíráte během jedné akce?

Honza: Dvacet plných stolitrových pytlů.

To je poměrně dost. Co si řeknete, když naplníte tolik pytlů?

Honza: Na zdraví.

Klára: Člověk se cítí uchozený a zmožený, ale ví, že udělal něco důležitého. Je to dobrý pocit.

Srazy Vajglobraní se pořádají nejčastěji od března do srpna

Motivuje vás to ještě k větší aktivitě, když posbíráte dvacet stolitrových pytlů?

Honza: Víc než ten objem nás ženou reakce lidí. Lidi, které potkáváme na ulici, jsou super.

Jakub: Lidé nám říkají, že odvádíme dobrou práci a že jsou rádi za to, co děláme.

Klára: Často se ptají, jestli jsme nějaká organizace. Zajímají se.

Ty jsi, Honzo, kromě Vajglobraní uspořádal i Žně. Co přesně to bylo za akci?

Honza: Já jsem chtěl udělat nekomerční akci, která by byla fajn. Mám docela dost uměleckých kamarádů, kteří jsou šikovní a kteří mají chuť vystupovat. Je to o tom, že nabídnete prostor lidem, kteří ho nedostanou tak lehce. Třeba studentské skupiny, které nejsou tolik rozjeté. A tak jsme uspořádali Žně v prosinci 2019. Byl to koncert pěti studentských skupin z Matičního a Hladnovského gymnázia a také tam vystupovala amatérská seskupení jako třeba Nudla v bandasce. Na Žně přišlo asi dvě stě padesát lidí. Povedlo se nám sehnat peníze na to, aby bylo pivo a jídlo zdarma, takže se nám podařilo co nejvíce eliminovat komerční úmysl a byl to zkrátka fajn večer, kde jsme poslouchali super hudbu.

Také ses dostal do Prahy na DAMU. Chystáš se uspořádat Vajglobraní i v Praze?

Honza: Až tam budu mít tolik kontaktů jako tady, tak určitě ano.

Klára: My přijedeme i do Prahy.

Kolikrát jste už Vajglobraní uspořádali od vašeho vzniku?

Honza: Celkem pětkrát, a to během roku 2018 a 2019.

Jakub: To je celkem dobré skóre.

Honza: Taky si myslím

Sešli jste se i během koronavirové pandemie?

Honza: Ne, covid je totiž největší překážka. Je fakt blbé, když nacpete sedmdesát lidí na jedno místo, přestože mají roušky. Prostě to bude vypadat blbě. Když lákáš lidi spolu do města, tak je to v téhle době špatná vizitka. Ale uvažuji nad tím, že bychom to udělali trochu komorněji. Nebyli bychom taková velká skupina. Bylo by to menší a mohlo by se chodit třeba po dvojicích. Akorát stále čekám, až bude povoleno například sedět ve více lidech venku.

Honza: Klárko, Kubo, co vy? Šli byste v rouškách?

Klára, Jakub: Určitě. Šli bychom.

Klára: Neberu Vajglobraní jako povinnost, ale už je to pro mě něco, čeho se pravidelně účastním. Takže bych šla i s rouškou na puse.

Honza: Tak to uděláme.

Jakub: Jdeme do toho.

Autor: Šárka Mazurková


Víte o tom, že naše slovenská sousedka Lenka Petráková přišla s nápadem na ekologický vizionářský projekt? Vymyslela plovoucí kontinent, který by v budoucnu mohl čistit moře a oceány.


Foto: facebook.com (Vajglobraní, bo brajgl), instagram.com/vajglobrani/