Černobyl: Pravda, fikce, nebo seriálové přibarvení faktů?

Kristýna Michalčíková

Seriál, který má úspěch po celém světě, se stal na žebříčku ČSFD číslem jedna a vysoko se dostal také na stránce IMDb s hodnocením 9,7 z 10 možných. Televizní série umožnila divákům nahlédnout do děje událostí z roku 1986 a považuje se za jeden z nejlépe propracovaných seriálů vůbec. Ačkoli je ale pětidílná minisérie stanice HBO poučná a poměrně přesná, co se týče faktů i detailů, najde se zde pár momentů, které si scénáristé upravili nebo vymysleli.

Ulana Khomjuk je pouze fiktivní postavou, ve skutečnosti neexistuje

Podle tvůrců by bylo náročné ztělesnit v seriálu každého vědce, který v tu dobu pracoval na zabezpečení vybuchlého reaktoru. Ze Sovětského svazu jich bylo nespočet. A právě proto jsou všichni tihle vědci v jedné jediné postavě – Ulaně Khomjuk. Jde tedy o smyšlenou postavu, jež má jako celek reprezentovat všechny odvážné vědce a vědkyně, kteří bojovali po dobu celé situace jako seriálová Ulana.

Legasov ani Ščerbina se procesu nezúčastnili

Legasov v době procesu, kdy měl v seriálové verzi poučný proslov, ve skutečnosti ležel v moskevské nemocnici. Tam se pokusil o sebevraždu. Soud byl na rozdíl od seriálu několikatýdenní záležitostí, a kromě Legasova chyběl také Boris Ščerbina (a samozřejmě se neúčastnila ani fiktivní postava Ulany Kohmuj).  Soud tehdy probíhal přímo ve městě Černobyl. Podobný projev však předvedl na mezinárodní konferenci ve Vídni v roce 1986, kde o situaci mluvil celé čtyři hodiny.

Trojice odvážlivců vypouštěla vodu potmě

Valerij Bezpalov, Boris Baranov a Alexej Ananenko je trojice mužů, kteří se dobrovolně přihlásili k vypuštění vody z podzemních prostor elektrárny. V seriálu je ukázáno, že jdou s baterkami. Přestože s nimi měli v seriálu problém, v reálném životě neměli baterky vůbec. Tehdy byli dlouholetými zaměstnanci, a tak zhruba věděli, co se kde nachází, a proto se jim to v konečném důsledku podařilo zastavit. Během 80. a 90. let se věřilo, že trojice mužů zemřela, ale zprávy říkají, že Baranov zemřel teprve v roce 2005 a Bezpalov s Ananenkem dokonce stále žijí.

Ljudmila Ignatěnko svého manžela obejmout nemohla

Hasič Vasilij Ignatěnko byl skutečně jedním z prvních hasičů, kteří na místo dorazili. Příběh o něm a jeho ženě je do značné míry pravdivý, ale už na začátku si jej tvůrci trošku přibarvili. Hasiči, kteří přišli do styku s grafitem, měli do pár minut, ne-li sekund, rozežrané kousky kůže. Omyl. Takhle rychle se škodlivost projevit nemůže a na těle mohlo jít akorát o popáleniny, s nimiž byli hasiči ve skutečnosti do nemocnice dováženi. Ljudmila se přes zákaz dostala na půl hodiny ke svému manželovi, ale doktoři je k sobě nepustili, nemohli se tak ani dotknout, natož se obejmout.

Vasilij po několika dnech zemřel, ale musel být pohřben bez bot, protože měl příliš nateklé nohy. To je také důvod, proč na konci třetího dílu můžeme vidět Ljudmilu, která jeho boty.pevně svírá ve svých rukou. Navzdory zprávě od lékařů, že už nebude mít nikdy děti, porodila zdravého syna a žije společně s ním a novým přítelem. Její příběh mimo jiné mapuje i dokumentární film s názvem The Voice of Ljudmila z roku 2001.

I přes lehce upravené scény však seriál neztratil své hlavní poselství, a tím je přiblížení reality o události, která je součástí našich ne tak dávných dějin. Někteří z nás v roce 1986 ještě nebyli na světě, a tak se alespoň touto cestou můžeme nejen něco naučit, ale hlavně poučit – z chyb, které už někdo před námi jednou udělal. Některé chyby, a zejména pak takové, je totiž dobré neopakovat…

Foto: HBO, kulturologia.ru