Běloruský deníček #2

Jakub Jílek

Už podruhé od příletu jsem v Minsku. Tentokrát už mám ale v plánu si na něj udělat čas a pořádně si běloruské hlavní město projít. A taky mám v plánu výlet na sever, k ruským hranicím do města Vitebsk. Nejdřív ale podzimní Minsk. 

Náměstí nezávislosti, Minsk

To, že je podzimní, zmiňuji hlavně proto, že je docela zima a fouká studený vítr. Na počasí nejsem vybíravý, ale čtyři stupně po ránu nejsou zrovna největší lákadlo. Mraky se ale trochu protrhávají a ukazuje se sluníčko, takže je aspoň o něco tepleji. Nikam nespěchám, protože nemám v plánu navštívit zrovna moc míst. Minsk není památkami nejnabitější. Za války bylo 80 % města srovnáno se zemí při bojích a Sověti se poté rozhodli město přebudovat. Historické centrum tak poznalo tvrdou pěst stalinismu a všechny památky, které vydržely válku, zmizely tak jako tak.

Krásnými příklady je třeba náměstí Nezávislosti nebo budovy před vlakovým nádražím. Ulice se stále jmenují Leninova, Sovětů nebo třeba Moskevská. Nutno říct, že pro Bělorusy byla za války sovětská armáda opravdu spásou. Německá vojska zemi plundrovala a neustálé posuny fronty tam a zpět situaci ještě zhoršovaly. Když ale nad Muzeem Velké vlastenecké války vlaje sovětský prapor, začnete přemýšlet, jestli toho vděku není až příliš.

Muzeum Velké vlastenecké války je docela fajn místo, na kterém se zastavit. Expozice ukazuje historii druhé světové války ve vztahu k Bělorusku a odhaluje důležitou roli partyzánů, kteří v zemi bojovali. Navíc je hned u muzea rozlehlý park Vítězství, který stojí za procházku. Nejen park, ale i ulice, nádraží nebo podchody září čistotou. Zásluhu na tom mají určitě všudypřítomné uklízecí čety, zároveň jsem si ale všiml vzornosti Bělorusů. Nikdo nejezdí jako blázen, na přechodu jsem nikdy nemusel čekat, protože všichni vzorně chodcům zastavují. A co se těch odpadků týče, tak ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, za celou dobu jsem neviděl snad nikoho, kdo by zahodil nedopalek nebo cokoliv jiného jen tak na zem. Máme se rozhodně co učit!

Typická běloruská scenérie, Vitebsk

V pátek jsem si udělal výlet vlakem do Vitebsku, cesta zabrala pět hodin a jel jsem tam vlastně jen kvůli Muzeu Marca Chagalla, židovského malíře, který se kousek od Vitebsku narodil na konci devatenáctého století. Muzeum je jen jeho malý rodný domeček se zahrádkou, jet tam jen a pouze kvůli tomu až z Minsku tak může znít trochu vtipně. Samozřejmě jsem si tedy prošel Vitebsk jako takový. Když ale nemá moc co nabídnout hlavní město, v nějakém menším městě na ruských hranicích to je ještě nudnější. Šedé paneláky, šedé válečné pomníky a pár zlatých kopulí na pravoslavných kostelích. Určitě ale bylo zajímavé vidět, jak vypadá obyčejné běloruské město.

K večeru sedám zpátky do vlaku. Teda vlastně lehám, je to lůžkový expres, ale v retro provedení. Postele si povlečete sami a voda na čaj nebo kávu se vám vaří na kamnech, která zároveň vytápí vagón. Určitě zajímavý zážitek.

Ještě mi zbývají dva dny v Minsku a už se trochu nudím. Radost si dělám vždy k večeru, kdy chodím na nákup spolu s Bělorusy vracejícími se z práce. Ceny jsou o víc jak půlku nižší než u nás, s výjimkou alkoholu a cigaret. Nutno podotknout, že životní úroveň je v Bělorusku také o poznání nižší. Pro turistu jsou ty ceny ale rozhodně příjemná věc.

Většinu volného času už se jen toulám po městě. Zašel jsem si ještě do Národní knihovny. Ne za knihami, ale na vyhlídku, která v dešti nebyla úplně to pravé. Pokud ale v Minsku budete za jasnějšího počasí, staojí zato se tam podívat. Ulice praspiekt Niezaliežnasci (prospekt Nezávislosti), která ke knihovně z centra vede, je navíc nejdelší ulicí na světě a je postavená ve stalinistickém brutalismu. Platí tedy, že cesta je cílem.

Na černobílé televizi na pokoji v předvečer odletu hltám jako správný fanda Velkou cenu Singapuru Formule 1. Ve tři ráno už ale sedím v autobuse na letiště a o necelých dvanáct hodin později už sedím v univerzitní učebně v Olomouci. Prázdniny pro mě skončily v poslední možnou chvíli. A byl to příjemný konec.

Bělorusko je země plná příjemných lidí, které ale nemá tolik co nabídnout. Atmosféra je tam však velmi odlišná než ve zbytku Evropy. A sousedí s Polskem, takže to máte skoro za rohem!

První díl Běloruského deníčku si můžete přečíst TADY.

Foto: Jakub Jílek