Řekl jsem si, že než začne nový školní rok, musím se ještě vydat na aspoň jeden výlet do zahraničí. Chvilka brouzdání po mapě a zpoza pobaltských států na mě nenápadně zamávalo Bělorusko. Marně jsem v paměti hledal kohokoliv ze svých známých, kdo tam už byl. Má to důvod? Možná? Jedu to zjistit. Zbývá týden do začátku školy a já odlétám do Minsku v Bělorusku.
Než začnu s Běloruskem, zodpovím otázku, kterou možná někdo má na jazyku a kterou jsem vlastně řešil i ve své hlavě. Proč letadlo? Nejde zvolit ekologičtější cesta? S cestou do Běloruska je to malinko složitější. Běloruská republika není členem Evropské unie a pro návštěvníky z Česka platí vízová povinnost. Je tu ale jedna výjimka: přileťte do Minsku letadlem a zase z něj letadlem na konci návštěvy odleťte a vízum je zdarma. Ušetříte kolem dvou tisíc korun. Což je plus mínus cena, o kterou je dražší letenka oproti vlakové jízdence. Samozřejmě vlakem je cesta o nějakých deset hodin pomalejší. Takže klima šlo protentokrát stranou a musím říct, že hodinu a půl dlouhý let z Vídně byl velmi příjemnou záležitostí.
Přistál jsem někdy kolem půlnoci a těšil se do auta z půjčovny, které jsem měl domluvené. V plánu jsem měl totiž urazit první den 300 kilometrů na jih Běloruska a Minsk jsem chtěl začít prozkoumávat až třetí den. A pak stačí jedna zpráva, která vám všechno obrátí vzhůru nohama. Protože hned po přistání mi na mobilu cinkla zpráva psaná lámanou angličtinou z autopůjčovny: „Hele auto pro tebe nakonec nemáme, zkus nějakou jinou půjčovnu.“ Půl hodiny před plánovaným převzetím nemám auto a sedím na letišti, které je navíc z nějakého důvodu třicet kilometrů od Minsku. Nevadí, všechno má řešení, říkám si.
Ještě z letiště jsem obepsal pár půjčoven s nadějí, že se někdo ozve. Po chvilce marného čekání na odpověď sedám do taxíku a jedu hledat hotel do Minsku, abych nějak přečkal noc. Ráno zkusím najít jiné auto.
Hledat hotel v jednu ráno je perfektní záležitost, teplota čtyři stupně nad nulou a nejnižší cena deset tisíc korun za VIP pokoj. Když už jsem si pomalu začínal hledat pohodlnou lavičku na spaní, objevil jsem hotel s přijatelnou cenou, a tak nebylo nad čím přemýšlet, pětihodinový spánek a snídaně v ceně. Než jsem spadl do postele, ozvala se mi jedna z půjčoven, že pro mě dopoledne budou mít škodovku! Nakonec se mi krásně usíná.
Ranní Minsk pozoruji jen periferně zpoza okna taxíku (a štve mě, že jsem platil navíc za taxíky a hotel kvůli nespolehlivé půjčovně) a nakonec opravdu sedám do nové Škody Rapid. Se slečnou z autopůjčovny jsme se rukama nohama domluvili na ceně a podmínkách, anglicky tu neumí vážně skoro nikdo, a jedu směr Brest.
Brest je město na hranicích s Polskem s bohatou historií z období druhé světové války, nebo jak se jí říká v Bělorusku, Velké vlastenecké války. Mám ale velký časový skluz oproti původnímu plánu, takže se nejdřív vydávám do národního parku Belovezhskaya Pushcha, také na hranicích Polska, asi půl hodinky od Brestu. Tam mám totiž zařízenou jednu noc v hotelu, kterou mi naštěstí nikdo neodřekl.
V (češtině) Bělověžském lese je velká přírodní rezervace plná lesů a rozlehlých luk a bažin. A taky je to jeden z posledních domovů evropského bizona, který už všude jinde v Evropě takřka vymřel. Ve velkých výbězích je tam spousta dalších zvířat žijících v Bělověžském lese, včetně jelenů, kteří jsou tak krotcí, že se k nim dá přiblížit skoro na dosah ruky. Určitě zážitek, který se nehodí promeškat. Chvilka strávená se zvířaty a malá procházka lesem je ale všechno co stíhám, stmívá se a já se těším do hotelu. Čeká mě první noc od příletu, kdy se konečně pořádně vyspím.
Další den vstávám do deštivého rána. Krátká jízda a zanedlouho jsem v Brestu, tady už pořádně prší a fouká. Počasí ale nakonec krásně zapadá do nálady, kterou vzbuzuje Brestská pevnost a památníky uvnitř komplexu. Brestská pevnost sehrála důležitou roli za Vlastenecké války a slouží jako připomínka padlých nejen v Bělorusku, ale v celém Sovětském svazu. I v dešti u památníku stojí čestná stráž a z celého místa opravdu dýchá respekt. Boty mi ale pomalinku promokají, takže se příliš nezdržuji a mířím zpátky do auta. To už dneska vracím zpátky do půjčovny, a protože Brest jsem měl původně stihnout už včera, mám co dělat, abych viděl všechno, co je v plánu. Čekají mě ještě dvě místa:hrad Mir a zámek Niasviž.
Obě zastávky jsou poblíž dálnice, po které se vracím do Minsku, takže žádná velká zajížďka, i tak si ale musím hlídat čas, a tak po dálnici jedu, co to jde. V Bělorusku to znamená 120 kilometrů za hodinu. A i když si vzorně hlídám limit, dostávám dva zásahy bleskem z radaru.
–Následuje dálniční vložka –
//Běloruské dálnice jsou totiž v mnoha ohledech odlišné od těch našich. Nejdřív pozitiva. Za celou cestu tam a zpět, což je asi 600 kilometrů, jsem se na dálnici nevyhýbal jediné nerovnosti a nestál v žádné koloně. Druhé plus je, že cenové sloupy u benzínek vám ukazují cenu za litr nafty okolo jednoho rublu, takže asi dvanáct korun. Nekecám, díky kamarádství s Ruskem je tam cena paliva oproti našim poměrům opravdu směšná. Taková evropská Arábie. Tím ale plusy končí. Fotky z radaru jsem si vysloužil tím, že jsem nestihl zpomalit ze 120 na 70 před přechodem, který se na dálnici zčistajasna sám objeví. A pak taky jejich dálnice vedou přímo přes vesnice, kde je pro změnu rovnou šedesátka. Když ale přehlédnete značku, často ani nevíte, že v nějaké dědině jste. Odtud tedy druhá radarová fotka. Tolik tedy dálniční zážitky.//
Konečně přijíždím k hradu a mraky se začínají trhat, ukazuje se i trochu sluníčka. Hrad Mir se dá projít i zevnitř a texty jsou tam i v angličtině, takže pro fanoušky historie super místo. Ono je to jinak s angličtinou v Bělorusku dost marné jak po mluvené, tak i po psané stránce, takže většinu důležitých věcí musíte luštit z azbuky. Pokud ji neznáte, jako třeba já, dělá to z vašeho výletu hned o něco větší dobrodružství. U hradu Mir je navíc krásný a rozlehlý park a taky stejnojmenná vesnice Mir stojí za procházku. Je to krásné okénko do života na běloruském venkově.
Necelá půlhodinka mě dělí od zámku Niasviž, který trochu připomíná některý z našich zámků, bohužel už mi píšou z autopůjčovny, ať nezapomenu na čas návratu. Takže malá procházka po nádvoří zámku a parkem, který nechybí ani tady. A musím říct, že už v těch parcích jsem si začal všímat vzorové čistoty, ke které se dostanu později. Na odpadky tam ale zkrátka nenarazíte.
Blíž k Minsku doprava houstne, dojíždím do autopůjčovny, loučím se s autem a sedám na metro. Byl to složitý začátek výletu, teď už jsem ale v Minsku. Čas přihlásit se na hotel a další den se vydám do ulic.
Autor: Jakub Jílek
Další díl deníčku očekávejte brzy. Do té doby si můžete přečíst můj Bulha-Rumunský deníček nebo Polský deníček naší redaktorky Lýdie.
Foto: Jakub Jílek
