Polský deníček no. 1

Lýdie Hájovská

Je polovina února, já bezcílně projíždím sociální sítě a najednou vidím příspěvek své katedry, který láká k posledním přihláškám na studijní program Erasmus. To je zvláštní, přihlašování by přece mělo být dávno uzavřené, pomyslím si. Vyměním si pár mailů s naší koordinátorkou, která mě ujistí o opaku, prohlédnu si skromnou nabídku výjezdů… Je pondělí, 23. září a já sedím ve vlaku do Gdaňsku. S sebou jeden kufr, krosnu a (snad poprvé, co někam jedu) nemám ten pocit, že jsem něco zapomněla.

Vraťme se ale na začátek. Reakce na můj odjezd byly dvojí. „Cože? Polsko?!“ byla ta horší varianta, společně s vtípky na účet severních sousedů. „Jéé, Gdaňsk, to budeš mít super, je tam krásně, a to moře!“ rozplývala se druhá polovina. Léto uteklo jako voda ve Visle, a tak jsem se dostala do přímého vlaku z Ostravy do Gdaňsku, kde se mnou v jednom kupé seděla i má budoucí slovenská kamarádka.

„Máš, co jsi chtěla“

O odjezdu do zahraničí jsem uvažovala často. Už na gymplu jsem si říkala, že někam pojedu na delší dobu než jen na dovolenou. Tyhle myšlenky ale nakonec vždy skončily v nějakém zastrčeném šuplíku mé hlavy, protože přece po maturitě se jde rovnou na výšku a něco jako gap year je sice skvělá věc, ale já se nikdy neodhodlám. Když jsem najednou ale měla psát bakalářku, došlo mi, že já přece ten čas mám a kdy jindy bych mohla vyjet do zahraničí na celý semestr a mou jedinou povinností by bylo studium než teď. „Máš, co jsi chtěla,“ blesklo mi ještě hlavou před nástupem do vlaku.

První překvapení mě čekalo hned při vstupu na koleje. Recepční totiž neuměla anglicky, takže když zjistila, že jsem z Česka, okamžitě s viditelnou úlevou spustila polsky. Při vyplňování všech vstupních dokumentů jsem pak už jen litovala všechny erasmáky jiných než slovanských národností, kteří se dostanou do nutného kontaktu s kolejbábami, které sice neumí ani slovo anglicky, ale s o to větším nasazením vysvětlují všechny pokyny ve své mateřštině.

Další věcí, která mě trochu překvapila, byl fakt, že hlavně erasmáci ze vzdálenějších zemí si tady nakoupí potřebné nádobí a nezbytné spotřebiče, ale už jen málokdo si je plánuje odvézt i domů kvůli místu v kufru. V každé kolejní kuchyni je přitom vyhláška oznamující vyhození všech věcí, které tady studenti po sobě zanechají. V praxi pak situace vypadá tak, že zatímco nový student na začátku letního semestru nemá ani talíř, pár týdnů před jeho příjezdem je kolej plná zánovních věcí starých půl roku. Trochu absurdní pro studentku z Olomouce, kde už nějakou dobu funguje Freeshop pro odkládání a následné použití nepotřebných věcí.

I tak byl ale začátek více než dobrý. Když jsem se totiž vrhla na vyplnění papírů nutných k dostupnému připojení k internetu, nastal zádrhel, kvůli kterému mě recepční i s počítačem poslala k místnímu ajťákovi. Po vystoupání pěti pater mi otevřela slečna, které jsem vysvětlila problém, a tak mě vzala do pokoje. Za ní seděl u počítačů místní IT guru. Když jsem pak odpověděla na otázku, odkud jsem, nebylo cesty zpět. „I dlaczego ty mówisz po angielski?“ a podala mi první pivo. Druhý den ráno mě sice trochu bolela hlava, ale připojení k internetu jsem měla jako jedna z prvních nových studentů.

Slovo v polštině pro dnešní den: CZAJNIK = varná konvice, u které jsem tři dny uvažovala, jestli ji skutečně potřebuji a koupím si vlastní. Nedostatek kofeinu ovšem rozhodl za mě.

Na našem webu najdete cestovatelských deníčků hned několik, četli jste například už ten BulhaRumunský