Deníček vyprávím já, Kája, metr a půl vysoká holka, která se rozhodla na celé léto odletět za velkou louži a dělat tam bazénového plavčíka. V měsíci červenci jsem měla sice jen čtyři dny volna, ale mám pocit, jako by to byly snad dva týdny. Stihla jsem si udělat dobré přátele, zkusit nová jídla, nachodit spoustu kilometrů, vidět památky, muzea i přírodu, a ještě jsem zvládla i malé nákupy.
Mám se skvěle, potím se ve čtyřicítkách jako nikdy v životě (já si to teplo opravdu užívám, tohle není ironie, miluju to!), hnědnu způsobem, že se máma strachuje, že úplně změním rasu, a veškeré chlupy na těle mám vypálené do blond. Jen to kuře s rýží už nám všem začíná lézt i ušima, tak si občas zajdeme na pořádné jídlo. Zkusili jsme pravé americké burgery i mexické tacos (ty jsem teda měla poprvé a naposledy, za půlhodinu ubrečených očí a usopleného nosu mi to chilli fakt nestojí). Veverka na našem bazéně už je natolik drzá, že nám krade svačiny z batohu a vynáší odpadky z koše. A čas nám utíká až příliš rychle.
Spousta lidí se mě ptá (dobře, moje máma se mě ptá, a to jen proto, že moje máma se mě ptá na úplně všechno), jak to zvládáme s mým chlapem. Přeci jenom, být spolu čtyřiadvacet hodin denně bývá pro některé páry roz(c)hodující. Tak teda klepu na pořádný dřevěný masiv, jsme v pohodě. Měli jsme pár větších hádek, první z nich začala větou: „Hej, Dejve, oholíš mi hlavu?“ Protože mít na hlavě centimetr vlasů je podle všeho příliš, zato vypadat jako pořádnej plešoun je super. Díky Davidově kvalitnímu strojku můj chlap vypadal jako by spadl do řezačky a s kšiltovkou musel chodit pomalu i do postele, ale naštěstí mu vlasy rostou rychle, a tak to bylo za chvíli zpět.
Druhá krize přišla, když mu trvalo tři týdny vzpomenout si na to, že na balkóně nechal pověšené propocené tričko. Ono by to nebylo zas tak hádkyhodné, kdyby se mu v tom tričku nestihly uhnízdit vosy a vytvořit si tam úl. Ano, čtete správně, vosí úl ve smradlavým tričku. A jestli tohle není vrchol chlapskýho prasáctví, potom už zbývá jen příběh, jak s Davidem, naším spolubydlícím, dotáhli z popelnice židli, protože – cituji: „Proboha, takhle pěkná židle? No přece ji tam nenecháme!“ Až na těchto pár škobrtnutí nemáme skoro vůbec chuť se zabít, což je vlastně výhra léta.
„Přijeďte za mnou na chatu u řeky,“ řekl někdo, kdo nás znal asi dvě hodiny
Dva ze čtyř zmiňovaných výletů byly na venkov k poklidné řece Shenandoah u stejnojmenného národního parku. Pro vysvětlení, jak jsme se tam s mým přítelem Dominikem dostali, se musím vrátit o dva měsíce zpět. Úplně první den v Americe nás dva vyzvedl milý postarší chlapík, Mark, a zavezl do kanceláře vyřídit potřebnou administrativu a koupil s námi kola. Dobře jsme si popovídali, vyměnili si čísla a říkali si, že by bylo fajn se s ním někdy sejít nad pivem (joo, já vím, mami, nejsem tady plnoletá, neboj, v barech piju vodu z vodovodu). Překvapilo nás, když nám po pár týdnech napsal, ať přijedeme na jeho chatu za město (uznej, kterej Čech, co bys ho znal dvě hodiny, by tě pozval na chatu – zadarmo?!), ale rádi jsme pozvání přijali. Když se řekne chata u nás v Česku, je to většinou malý domeček u lesa, kde se dá přespat a udělat táborák. Ukázalo se, že tady ve Státech to znamená čtyři obrovské a plně vybavené baráky u řeky a národního parku. Kulili jsme oči tak moc, že jsme museli vypadat, jako bychom neměli ani na chleba s máslem. S jistotou můžu říct, že je Mark ten nejštědřejší a nejmilejší člověk, kterého jsem kdy potkala. Za jeden den, strávený plavením se na lodi, plaváním, povídáním a příjemným povalováním, si dovoluji říct, že jsme se stali dobrými přáteli.
Když nám spolu s jeho přítelkyní chtěli ukázat krasové jeskyně Luray Caverns, říkala jsem si, že takové máme i doma, jeskyně mě přeci nemůže nijak překvapit. Omyl. Byla to obrovská jeskyně s útvary tak krásnými, že jsem celou prohlídku šla s otevřenou pusou jako Pepina z Horní Dolní na výletě v Praze. Navštívili jsme Marka s jeho přítelkyní na konci měsíce ještě jednou a největším objevem pro mě byly opékané maršmelouny v sušence a v čokoládě, kterým říkají S’mores (jako Čech, co neumí anglicky, čti smors). Snězte dvě až tři takové sušenky na večer a zaručuji dlouhou bezesnou noc z té nálože cukru.
Washington DC aneb nízkonákladové město
Osobně jsem čekala davy lidí proudící kolem historických památek, snažíc se zachytit selfie se sochami slavných. Naštěstí se nic z toho nedělo, žádné čekání v nekonečných řadách, ani strkání lokty, Washington byl příjemnou procházkou se spoustou parků. Ráno jsme nakrmili veverky v parku u Bílého domu (věděli jste, že se k tomu proslulému domu můžete přiblížit jen na pouhý kilometr? A stejně uvidíte jen malinký kousíčíček baráku?!), tam jsme si zazoomovali foťákama, udělali tu očekávanou fotku s prezidentským obydlím, a pokračovali po památkách. Prošli jsme většinu významných památníků, velkou výhodou hlavního města Spojených států je, že památky jsou blízko sebe a nemusíte kvůli nim cestovat přes celé město.
Hned naproti Washingtonova Monumentu najdete památník věnovaný obětem druhé světové války, na jehož konci můžete vidět v mramoru zvěčněného Abrahama Lincolna, a takto pokračuje většina ostatních památníků – hezky za sebou po trase. Všechno jsme si mohli projít pěšky, ne že by nás nebolely nohy po třiceti kilometrech chůze, ale lowcost cestování je zkrátka lowcost cestování. K dispozici byly za cca patnáct dolarů také elektrické koloběžky a kola, problém ovšem byl, že spousta z nich byla vybitá a peníze do nich vložené vám už nikdo nevrátí, takže jsme je ani nezkoušeli.
Po památkách, které jsme prošli přibližně za tři hodiny, jsme navštívili národní muzeum kosmonautiky a letectví, muzeum amerických indiánů a nakonec národní galerii umění. Vstup do veškerých muzeí je zdarma, tudíž ušetříte spoustu peněz, dozvíte se nové, zajímavé informace a zchladíte se v klimatizované místnosti, protože v létě tady bývá opravdu horko. Washingtonská ZOO je také zdarma, bohužel jsme ji nestihli, ale věřím, že stojí za to se do ní podívat, takže přesto sdílím jako svůj další tip.
Nákupní horečka
Náš čtvrtý a poslední volný den jsme vlastně dostali čistě náhodou. Venku bylo škaredě a pršelo, takže nám volali z práce, že redukují plavčíky a my dostali den volna. Protože jsme neměli žádné eso v rukávu v podobě výletu, a taky protože pršelo, vyrazili jsme na nákupy. V Americe se vyplatí zajít si na nové šatníkové kousky do outletových obchodů jako je Ross Dress for Less, Marshall’s nebo třeba Macy’s. Dá se nakoupit za velmi dobré ceny funkční oblečení na sport kvalitní značky jako Nike, Adidas, Reebok nebo třeba Under Armour. Pokud si potrpíte na značkové oblečení ve stylu Calvin Klein nebo Guess a Tommy Hilfilger, budete mít pocit, že jsou vyloženě za babku. Najdete i košile a různé šaty „na pěkno“, jen musíte mít čas si ty správné kousky najít. Je to vlastně takový „sekáč“ s kvalitním a značkovým oblečením, málokdy najdete víc stejných triček. Cena bot a oblečení je zde oproti Česku sražená o dobrou polovinu, takže jsme si doplnili šatníky a vzali i pár kousků domů pro sourozence a další členy rodiny. U nás doma se totiž vždy po cestě ze špinavého prádla přes pračku až do skříně záhadným způsobem ztratí neskutečně velké množství ponožek. Ponožek proto není nikdy dost!
Autor: Karolína Krhutová
Foto: Karolína Krhutová
