Není cestování jako cestování. Doposud pro mě cestovat znamenalo sbalit si kufr na pár dní nebo týdnů, navštívit ta nejhezčí místa v zemi a pak se spokojeně vrátit domů. Skutečně žít několik měsíců v cizí zemi pro mě tedy bylo něco docela jiného. Můj poslední erasmácký deníček je proto o zemi, jež se mi stala druhým domovem. Nechci však psát průvodce po Litvě. Chci psát o Litvě jako takové.
Historie Litvy je historií cizích národů. Málokterý evropský národ musel pro svou nezávislost bojovat tolik jako Litevci a v zemi je to znát. Hned na začátku mého Erasmu, 16. února a 11. března, si Litva připomíná dva státní svátky – Den obnovení státu Litva z roku 1918 a Den obnovení nezávislosti Litvy z roku 1990. V oba tyto dny se lidé v ulicích halili do litevské vlajky, nosili oblečení a květiny v národních barvách, a i přes nepříznivou pandemickou situaci byly v ulicích davy.
Národní hrdost je pro mě jedním z největších rysů země. Litevská vlajka se po setmění promítá na několika budovách ve Vilniusu, spoustu lidí nosí národní symboly na oblečení a malý a osamělý litevský jazyk je pečlivě střežen. Například slova jako pizza nebo taxi, které většina evropských států jednoduše převzala, si Litevci upravili na pica a taksi. Litevsky totiž po celém světě mluví pouze asi 4 miliony lidí, a jazyk je tak třeba chránit před cizími vlivy.
Lámání ledů v chladné Litvě
Cizím vlivům se Litevci skutečně brání dokonale. Ačkoliv se o každé zemi v turistickém průvodci dočtete, jak tam jsou lidé neuvěřitelně příjemní, pro Litvu to bohužel neplatí. Obzvlášť starší generace mluví pouze litevsky a rusky a k cizincům je skeptická. Neradi tu slyší angličtinu a párkrát jsem byla svědkem poměrně nepříjemných situací, kdy byli staří lidé protivní a zlí pouze proto, že jsme nebyli místní.
I z Litvy se ale rychle stává vyspělý evropský stát a mezi mladšími Litevci jsem si našla své přátele. Mladá generace už angličtinu ovládá perfektně a k cizincům se chová přátelsky. Spousta z nich s námi po večerech chodila na pivo nebo nám přes den dělala průvodce po městě, a tak jsem se v zemi vždy cítila vítaná. Upřímnou pravdou ale je, že Litevci obecně jsou spíše chladní. Ve srovnání s nimi jsem si pak doma mezi Čechy připadala jako v temperamentním Španělsku.
Bramborová kuchyně
Pro přípravu litevských jídel potřebujete jednu základní surovinu – brambory. A pak ještě trochu brambor jako přílohu. Ne každému z mých kamarádů litevské jídlo sedlo, já jsem ale byla nadmíru spokojená. Do typické litevské kuchyně patří třeba bramboráky se smetanou, zapečený bramborový koláč s vepřovým masem nebo bramborové knedlíky se slaninou.
Nejraději jsem si v restauracích dávala litevskou verzi boršče nebo guláše. Typickým litevským pokrmem je také studená polévka šaltibarščiai, která má krásně růžovou barvu a chutná spíše místním. Nejvíce mi ale bude sházet kibinai, pečivo plněné masem nebo zeleninou, které v Litvě najdete ve stáncích na každém rohu.
To nejlepší z Litvy
Proč jsem se zamilovala do Litvy? Co mi bude chybět nejvíce? Jako první mě napadá příroda. Nekonečné borovicové lesy, hluboká a čistá jezera, květiny na každém kroku. Metropole Vilnius je nejzelenějším hlavním městem Evropy a toto prvenství si zaslouží. I v samotném centru je bezpočet parků a zahrad a na peripetii město obklopuje les. Vetší i menší jezera jsou v zemi rozeseta téměř všude, ta nejkrásnější potom společně tvoří několik litevských národních parků.
Z pohledu turistky mám v srdci zvláštní místo pro Vilnius. Vilnius jsem nepoznala jako turista s batůžkem, ale jako místní. Znám jeho krásné historické centrum, nejlevnější hospody a tramvajové spoje. Našla jsem si tu svá oblíbená místa na pozorování západů slunce a lesní cestičky, kam jsem si chodila zaběhat. Cestování se tak pro mě změnilo z představy klasické turistiky na poznávání, objevování a prosté žití.
Láska často drží na drobných detailech. V mých vzpomínkách je to studentský bar Plus plus plus s pivem za euro šedesát, kde se schází zahraniční studenti a kde to žije i do brzkých ranních hodin. Zamilovala jsem si také litevský čerstvý vzduch a čisté ulice, což je na poměry ostatních evropských měst neobvyklé. A s láskou vzpomínám i na Baltské moře, které sedí k litevské kultuře – chladné, tajemné, s velkými vlnami a spoustou cenného jantaru.
Autor: Tereza Stará
Nezapomeňte si přečíst také první a druhý díl tohoto Terezina erasmáckého deníčku!
Foto: Tereza Stará
Hora Křížů 
Kaunas 
Kernave 
Europas Parkas 
Kostel svaté Anny ve Vilniusu 
Prezidentský palác 
pláž Baltského moře 
Polévka šaltibarščiai
