Jižní Amerika, Afrika nebo Asie. Čerstvě vystudovaná anestezioložka Markéta získala zkušenosti v oboru doslova napříč kontinenty a rozhodla se, že k tomu bude inspirovat i další studenty medicíny. Založila si blog Markétka bez hranic, na kterém sdílí nejen své zážitky z cest, ale zároveň se snaží přiblížit medicínu i lidem z nelékařského prostředí. V rozhovoru vzpomíná na své lékařské mise a zmiňuje organizace, v rámci kterých se studenti mohou podívat do zahraničí.
Co vás přivedlo na stáž do Chile?
Do Chile jsem odjela po absolvování třetího ročníku lékařské fakulty. Dostala jsem se tam díky IFMSA, což je mezinárodní organizace spojující studenty medicíny. Nabízí medikům různé formy zapojení do globálního dění. Organizuje zahraniční stáže, vzdělává mediky a lékaře, pořádá různé kurzy. Medici v rámci organizace dělají osvětu o různých civilizačních chorobách a celkově o zdravotní prevenci. Na každé lékařské fakultě v Česku funguje lokální tým a zároveň na národní úrovni pracují koordinátoři. Všechno je řízeno studenty.
Jaké jsou podmínky výjezdu?
Je to několikastupňový proces, protože zájemců je víc než počet míst. Podmínkou je jazykový test z angličtiny. Plusové body dostanou právě studenti aktivně zapojení do IFMSA aktivit. Výjezd samozřejmě něco stojí, ale já to beru jako obrovskou investici do sebe a své budoucnosti. Studenti si hradí letenku a zároveň poplatek osm až devět tisíc na zajištění
ubytování a stravy. Ale když si to člověk přepočítá, je to skvělé.
Proč jste se rozhodla vyjet zrovna do Chile?
Hlavním důvodem bylo žít přímo v rodině. Přišlo mi to jaké krásné kulturní okénko do toho státu, je to jiné, než když se člověk ubytovává na kolejích. Chtěla jsem cestovat po Jižní Americe a zároveň jsem věděla, že konkrétně neurovědy jsou v Chile na vysoké úrovni.
Po Chile jste vyjela do Afriky, protože vás lákalo úplně jiné prostředí?
Vyjet do Afriky jsem se odhodlala potom, co jsem byla na Itibo festivalu, kde se promítal film Daleko za sluncem režisérky Olgy Špátové. Chytlo mě to za srdce. Pomáhat je prostě lidské a takhle k tomu chci přistupovat. V Africe se člověk naučí pokoře.
Jak se po osobní zkušenosti s humanitární pomocí v Africe stavíte k lidem, kteří ji odsuzují?
Co oči nevidí, srdce nebolí. Když o tom nemluvím, nemůžu za to přijímat zodpovědnost. Je to i únik mysli, nikdo se nechce koukat na to, jak v Africe umírají lidi, protože to na něj klade vinu. Vždy je jednodušší ignorovat problém a ani se ho nesnažit pochopit. Je těžké s někým diskutovat, ti lidi do toho vstupují už s tím názorem, že je to blbost. Je to střet dvou světů.
Byl přijímací proces na misi do Afriky náročný?
Během studia jsem chodila na výběrová řízení. Výjezd do Afriky je velmi žádaný, hlavně pro outdoor mediky, kteří tíhnou k urgentní medicíně. Poprvé mi řekli, že jsem moc mladá, a když mě nevybrali ani v páťáku, smířila jsem se s tím, že se počas svého studia do Afriky nedostanu. K výjezdu mě vlastně přivedla náhoda, i když se říká, že neexistují. Manažer
Itiba napsal na facebook, že urgentně hledají člověka na misi. Ozvala jsem se a vybral mě.
V čem se liší práce lékaře v evropském zdravotním zařízení a v Africe?
Nemocnici, kde jsme pracovali, financují čeští dárci. Původně to byla místnůstka s jednou ambulancí, kde visel ze stropu kabel se žárovkou. Dnes je to skoro plnohodnotná nemocnice více podobná evropským standardům malých nemocnic. Je tu chirurgická ambulance a porodnice s porodním lůžkem. Na něm Afričanky nejsou zvyklé rodit. Pacienty, kteří potřebovali urgentní zákrok nebo nemohli chodit, vozila do areálu nemocnice motorka. Nikdo nechodí na objednání, kdo má problém, přijde a počká, až na něj vyjde řada. Není tam žádná ordinační doba, nemůžete ve čtyři hodiny zavřít s tím, že máte padla. Velký problém nastal, když vypadl proud. Museli jsme ručně ventilovat sedm hodin, což není úplně příjemné.
Jak Afričané přistupují k takové zdravotní péči?
Třeba na operované pacienty venku čekala rodina a všichni se neustále modlili. Byla tam vidět obrovská víra k Bohu a zároveň úplné odevzdání lékařům. Jednou přišel pán s ohromným lipomem na zádech. Když jsme ho zvážili, měl 700 gramů, což odpovídá bochníku chleba. Představte si, že na zádech nosíte bochník chleba. Pána to ve společnosti stigmatizovalo. Jak tam všichni věří v čaroděje, šamany, woodoo, tak věřili, že je posedlý
zlým duchem.
Potýkala jste se s jazykovou bariérou?
Samozřejmě. I když je Keňa bývalá britská kolonie, Keňané mluví především svahilsky. Mají i své nářečí, takže člověk nemůže pracovat ani se slovníkem. Odebrání anamnézy probíhalo tak, že jsem třeba ukázala na břicho a zeptala se: „Bororo? Kde vás to bolí?“
Vaše poslední stáž byla na Srí Lance. Co jste od ní očekávala?
Na Srí Lanku jsem jela jako na třetí misi. Jela jsem na interní stáž. Chtěla jsem se naučit fyzikálně vyšetřovat. To je podle mě lékařovo gró. Nemůže se spoléhat jen na různé diagnostické přístroje. Měl by se snažit z pacienta vyčíst, vykomunikovat a vyšetřit co možná nejvíce. To byl hlavní cíl mé stáže.
Odjela jste opět pod záštitou nějaké organizace?
Inspirovali mě kamarádi, které jsem náhodně potkala. Jsou opravdu dobří, sami si po světě nacházeli různé projekty a stáže. Existuje program Elective pro zahraniční studenty. Funguje to tak, že student například z Česka přijede do vybraného státu, který se do programu zapojuje, zaplatí tam určitý studentský poplatek a fakulta ho zařadí k místním studentům. Pro tu fakultu je to samozřejmě i určitý zdroj peněz. Srí Lanka je ve zdravotnictví stále rozvojová země.
Máte ambice vyjíždět pomáhat do zahraničí dál?
Ambice mám určitě. Chci a ráda. Na těch výjezdech se toho člověk hodně naučí a musí se spoléhat sám na sebe. Ráda bych v budoucnu vyjela s Lékaři bez hranic, ale zároveň bych ráda pokračovala ve spolupráci s Itibem.
Autor: Ivana Syrovátková
Už jste slyšeli o Liboru Kvapilovi, dalším českém lékaři, který se po odchodu do důchodu rozhodl poskytovat lékařskou péči lidem bez domova?
Na našem facebooku právě probíhá vánoční soutěž o pohádkové knížky. Zapojit se můžete až do 12. prosince.
Foto: Markétka bez hranic
