V neděli 18. července po doznění písničky Ja som optimista zemřel Milan Lasica. Byl to člověk s obrovským uměleckým talentem. Proslavil se svým humorem a spolu s Júliem Satinským vytvořil nesmrtelnou dvojici. Stejný talent projevoval ale také jako dramatik, spisovatel, textař, herec, režisér nebo zpěvák. Rád bych připomenul život velkého člověka a jednu z nejvýraznějších osobností československého kulturního a veřejného života.
Když mluvil Milan Lasica o svém životním nastavení, označil se za skeptického optimistu. Podle svých slov nechce být pesimista, avšak zase občas podle něj prostě nelze vidět svět růžově. Svým humorem a glosami však dodával optimismus a dobrou náladu divákům. A nebyl na to sám, měl vedle sebe dalšího člověka, který se narodil pro prkna divadla a do úst dostal dar břitkého humoru – Júlia Satinského. Vrcholem jejich tvorby bylo v závěru šedesátých let účinkování v Divadle Na korze, které mělo krátký, ale o to intenzivnější život. Okupaci však jejich spolupráce přežít nemohla. Oba byli názorově vyhranění a pro humor jejich typu nebyl v Československu „normálních let“ prostor. Přesto oba s ohromným vděkem na toto působení vzpomínali. Bylo to podle nich krátké, ale o to intenzivnější. Takový prostor už pak dostali až po sametové revoluci.
Vedle humoristické dráhy si však Milan Lasica až do pozdního věku hýčkal také hudební múzu. Patřil k nejlepším slovenským textařům, jeho písně pro Hanu Hegerovou a Richarda Müllera jsou a budou zlatým dědictvím československé hudby. Ako mladé dievča – už je to za nami – po stromoch som liezla s našimi chlapcami, k jeho skladatelskému mistrovství není třeba dodávat nic víc, než že je spolu s Jarem Filipem autorem textu písně Čerešně.
V posledních letech často mluvil o úbytku svých sil. To však vůbec nebylo poznat. Pořád se vyjadřoval k věcem veřejným, bral si hodně práce a do poslední chvíle žil naplno. Možná proto, že nechtěl brát příliš vážně sám sebe, ale především vždy říkal, že život bez humoru je jen přežíváním a spokojený člověk bude jen tehdy, když obě věci prováže a naučí se na každé životní situaci (jakkoli tragické) najít něco optimistického. Protože právě tehdy to je nejpotřebnější.
Minulou neděli zemřel. Dozpíval píseň, šel se uklonit, poděkovat divákům a selhalo mu srdce. Každá smrt je tragická, avšak jsem si skoro jist, že mnoho herců by za tento typ odchodu platilo zlatem. Za potlesku diváků. Po dobře odvedené práci. S úsměvem na rtech. Na prknech milovaného divadla.
V jednom ze svých rozhovorů řekl Milan Lasica následující: „Nepátrej, co bude potom, nehleď na svět s nechutí, kdo se smířil se životem, smíří se i se smrtí.“ K tomu není třeba nic zásadního dodávat. Snad jen – snažme se o to, abychom žili a umírali jako Milan Lasica. S úsměvem na rtech, milováni a po dobře odvedené práci.
Autor: Václav Ágh
Foto: spravy.rtsv.sk
