Klíčové události našich moderních dějin je dobré si stále připomínat. Bezprostředně totiž ovlivňují naši současnou dobu. Jedna taková, která má místo v kalendáři právě dnes, zásadně předznamenala vývoj následujících čtyřiatřiceti let. Ivo Mludek byl tehdy pětadvacetiletý mladík, ale události sametové revoluce a pád totalitního režimu má stále v živé paměti. „Pro mě to byl zázrak. Tehdy se mi život přelomil na dvě poloviny,“ vzpomíná. V tomto věku už stihl podepsat Chartu 77, vydávat samizdat a v době revoluce pořádat demonstrace na severní Moravě a ve Slezsku. „Bál jsem se, samozřejmě. Kdo tvrdí, že se nebál, tak buď nemá pud sebezáchovy, nebo moc machruje,“ vypráví Mludek s tím, že přesto dělal jen taková rozhodnutí, která považoval za správná.
I dnes se Ivo Mludek věnuje činnosti, jež podle něj blízce souvisí s kvalitou svobody a demokracie – na VOŠ Caritas v Olomouci učí mediální gramotnost. „Demokracie může být natolik kvalitní, nakolik jsou kvalitní jednotlivci, kteří ji tvoří,“ zdůrazňuje. V rozhovoru zavzpomínal kromě listopadu 1989 i na své bezprostřední pocity po podpisu Charty nebo na vydávání samizdatu a s tím související novinářskou profesi, jíž zasvětil velkou část svého života. „Od revoluce nevyšly v Opavě ani jednou okresní noviny bez toho, že by tam byl můj článek.“
Co vám přijde na mysl, když se řekne 17. listopad 1989?
Pro mě to byl zázrak. Pokaždé, když si na to vzpomenu, si řeknu, že jsem se dožil něčeho, v co jsem vůbec nedoufal. Tehdy se mi život přelomil na dvě poloviny, na tu před a na tu po. Byla to skutečně iniciační událost. Najednou se mi zásadním způsobem změnil život. Začal jsem žít ve svobodné společnosti a mohl začít dělat věci, které jsem předtím dělal jen v utajení. Nejenom, že mi za ně nově nehrozil žádný postih, dokonce jsem se jimi mohl živit. Byl to pro mě zázrak!
Jak jste toto období velkých změn prožíval v reálném životě? Co jste v těch dnech dělal?
V té době jsem pracoval jako pomocný dělník, kulisák. Bylo to moje rozhodnutí, protože jsem věděl, že v tomhle režimu nechci dělat kariéru. Odmítal jsem dělat ústupky za cenu životní dráhy, to jsem si zakázal. Proto jsem šel pracovat jako pomocný dělník, níž už totiž na společenském žebříčku nebylo nic, takže už mě neměli kam vyhodit.
Konkrétně 17. listopadu jsem byl v Brně u přátel, se kterými jsme dávali dohromady koncept mezinárodního samizdatového časopisu. Pak jsem jel druhý den do Štemberku, kde jsme založili Výbor proti strachu, takovou lokální odbočku Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných. Tam jsem se dozvěděl z vysílaček, že v Praze byla násilně potlačena velká manifestace a že při tom snad někdo zemřel. Bylo jasné, že se bude něco dít. Odjel jsem proto do Opavy, kde jsem se setkal s kamarády, se kterými jsem psal samizdat. V Opavě nebyla vysoká škola, nevěřili jsme, že by někdo přišel do ulic demonstrovat. Domluvili jsme se proto, že se budeme soustředit na Ostravu, kde bylo několik vysokých škol. Moc studentů tam ale popravdě nebylo. Ten mýtus, že v Ostravě udělali revoluci právě oni, je nesmysl. Studenti se museli přemlouvat, čest výjimkám.
O ostravské manifestaci jsem podával zprávu na Hlas Ameriky, volal jsem do Prahy a z tohoto hovoru jsem se dozvěděl, že se v Opavě na náměstí sešli nějací lidé, korzovali po náměstí, ale nikdo jim neměl co říct, proto se zase rozešli… Zastyděl jsem se, že se v mé Opavě přece jen někdo našel. Okamžitě jsme se tam přemístili. Domů jsem už nešel, protože jsem správně předpokládal, že to tam budou hlídat. Celou noc jsme tiskli letáky, na kterých bylo napsáno: „Lidi, přijďte zase“. Ve tři ráno, poté, co se dotisklo, jsme je začali lepit po městě. A druhý den lidé skutečně přišli. V Opavě v ty první chvíle na rozdíl od Ostravy opravdu demonstrovali studenti, dokonce středoškoláci.
Bezprostřední pocit po podpisu Charty: „Děláš správně, chlapče, tak to má být.“
Pojďme ještě k dřívější události ve vašem životě. Co se honí hlavou čtyřiadvacetiletého mladého muže, který podepisuje Chartu 77?
Už po maturitě jsem měl celkem jasno v tom, co si nechci nikdy dovolit. Viděl jsem kolem sebe spoustu svých vrstevníků, kteří začínali být komfortní: „Tak já jim do té strany vlezu, když tu funkci nedostanu já, bude ji mít někdo horší…“ Mně to bylo z duše protivné, takže jsem si to zakázal, a nastoupil rovnou jako dělník. To už mi ale začalo být časem málo. Čím dál víc jsem cítil potřebu říci ten nesouhlas nahlas – a tehdy jsme se rozhodli vydávat vlastní samizdatový časopis. Byl jsem proto v kontaktu i s kamarády chartisty ze Severomoravského kraje. V jednu chvíli jsem se odhodlal a připojil pod Chartu 77 veřejně svůj podpis. Stejně už mě měla Státní bezpečnost v hledáčku.
Jaké byly vaše bezprostřední pocity? Bál jste se?
Bál jsme se, samozřejmě. Kdo tvrdí, že se nebál, tak buď nemá pud sebezáchovy, nebo moc machruje. Já jsem se samozřejmě bál. Ale ten bezprostřední pocit po podpisu byl jednoznačný, byl jsem si naprosto jistý, že jsem udělal to, co jsem udělat měl. Tehdy jsem byl totiž opravdu přesvědčen, že ten režim tu bude dalších padesát let. Kdyby člověk věděl, že to bude na rok nebo na dva, tak to podepíše s lehkým srdcem. Proto jsem byl přesvědčen, že dělám životní rozhodnutí, které mně už neumožní vrátit se zpátky. Ale kromě strachu jsem si říkal: „Děláš správně, chlapče, tak to má být.“
Vy jste dříve řekl, že podepsání Charty pro vás bylo „cestou k získání sebeúcty“. Jak jste to myslel?
Jsem ročník 1964 a z roku 1968, kdy se na krátkou dobu mohla spousta lidí nadechnout, byť falešných nadějí, jsem nic nezažil. Prožil jsem jen dusno normalizace, kdy spousta lidí utekla, spousta bylo vyhozena z práce a další si museli polámat páteře, když podepisovali různé souhlasy se vstupem spřátelených vojsk. Formální autority vám neustále říkaly, že je potřeba se nějakým způsobem ohnout a zlomit: „Vstupte do SSM a KSČ, vždyť je to jenom naoko, takhle si zbytečně kazíte život…“ Ale já jsem věděl, že lidé, kteří tohle udělali, si pak sami sebe přestali vážit, i když to různě maskovali nihilismem nebo cynismem. Udělali první krůček k tomu zlému, pak je to donutilo udělat další, a u desátého kroku už vůbec nevěděli, kde se ocitli. Já jsem nechtěl skončit jako tihle lidé, kterými jsem pohrdal. Ta zmiňovaná „sebeúcta“ spočívala v tom, že jsem si řekl: „Ne, vy mě prostě nepolámete. Sice budu do konce života skládat uhlí, ale ne s vámi.“ Bylo to skvělé rozhodnutí. Dodnes si myslím, že mě ten okamžik dost naformátoval na budoucí život.
„Novinařina, to už je můj leitmotiv.“
Prý už jste jako malý chtěl být novinářem. Pak jste se jím skutečně stal a dlouho jste tu práci dělal. V čem vidíte důležitost žurnalistiky?
Když mi tehdy začalo být jasné, že v této zemi a v tomto režimu novinářem nebudu, uvědomil jsem si, jak moc důležité jsou informace pro rozvoj společnosti. Jak důležitý je prostředník mezi mnou a realitou – novinář. Proto jsme s kolegy začali vydávat samizdat, byť těmi primitivními možnostmi, které byly tehdy k dispozici. Tam bylo pravé poslání žurnalistiky – a já jsem ho v sobě tak intuitivně cítil.
K tomu, abyste si splnil sen a stal se novinářem v totalitním státě, jste musel přejít na Protější chodník (název samizdatového časopisu, na jehož vydávání se Ivo Mludek podílel, pozn. red.). Jak se dělal samizdat za minulého režimu?
Byli jsme tři kolegové se sítí spolupracovníků. Čerpali jsme materiál třeba z pražských periodik a hodně jsme překládali z polského samizdatu, protože Opava je na hranicích s Polskem, kde se tehdy děly ohromné věci. Samozřejmě jsme psali i vlastní materiály. Sepsané články jsme vždy přepisovali buď na blány, nebo přes dvanáct kopií přes průklepáky. Noviny měly 100 až 150 stránek. Byl to spíš takový časopis. Dohromady jsme je dávali tak, že jsme si půjčili byt na neznámém místě a každý jsme k němu přijížděli se svými materiály z jiné strany. Vůbec nikomu dalšímu jsme neřekli, kde to je, protože jsme tehdy byli v hledáčku Státní bezpečnosti. Během celého dne jsme to svázali, nalepili fotografie a následně se rozprchli pryč, každý jedním směrem, a distribuovali jsme to dál.
Pak jsme dali dohromady ještě časopis Severomoravská pasivita. Ten byl více zpravodajský a vycházel v daleko větším nákladu. Dělal se už na cyklostylu a vycházel jednou měsíčně, což byla na tu dobu šílená periodicita. Podíleli se na něm lidé z celého Severomoravského kraje. Já jsem až do revoluce nevěděl, kde se tiskne. Nikdo z nás to nevěděl, protože jen tak byla zachována jistota, že to na výslechu nemůžeme prozradit.
Berete novinařinu jako své životní poslání?
Určitě ano. Novinařina vstoupila do mého života jaksi sama a pak ho dlouho a dlouho formovala. Píšu dodnes. Nyní už tedy na volné noze, nejsem součástí žádné redakce. Ale od revoluce nevyšly v Opavě ani jednou okresní noviny bez toho, že by tam byl můj článek. Ani jednou za těch třicet let. Těch prvních deset let, kdy jsme budovali noviny, to bylo úžasné dobrodružství, ale strašlivě časově náročné. Byl to opravdu zápřah, a ten mi tedy opravdu nechybí. Teď si píšu pro radost, ale novinařina, to už je můj leitmotiv.
„Třicet let v kuse žijeme v době, kterou by nám všichni naši předkové záviděli jako ráj na zemi.“
Jsou podle vás v nějakém vzájemném vztahu pojmy svoboda a demokracie a mediální gramotnost?
Nepochybně. Značnou část informací o světě získáváme zprostředkovaně. Médium znamená latinsky prostředník. Z toho plyne, že schopnost najít si ty správné, relevantní mediální zdroje a odlišit je od těch, které se nám snažím něco podsunout, je naprosto zásadní. Bohužel tato potřeba ještě vzrostla po nástupu internetu a sociálních sítí, které z mého pohledu zcela zničily klasickou mediální krajinu. Tradiční média působila v systému, v němž byli autoři, šéfredaktoři a vydavatelé právně odpovědní, kde fungoval editorský systém, přes nějž musely informace projít. Bohužel to zásadním způsobem devalvovala platforma, kam může kdokoli cokoliv naházet, a navíc zdánlivě zdarma, tedy internet.
Jak se ale ukazuje, nasává do sebe také celou řadu sociálních inženýrů, kteří se snaží hlavně zaplevelit společnost škodlivými informacemi. Vnášejí do ní pocit zmaru, nejistotu, rozbíjejí důvěru ke státním institucím. Obávám se toho. Demokracie může být natolik kvalitní, nakolik jsou kvalitní jednotlivci, kteří ji tvoří, protože jsou voličským elektorátem. Jestliže voličský elektorát není schopný rozlišit zavádějící informace od relevantních, tak je samozřejmě ohrožena i kvalita demokracie.
Myslíte, že je mediální gramotnost ve školském systému nedoceněná?
Předně jsme zaspali třicet let. Výsledky mediální gramotnosti nemají nikdy okamžitý dopad. Není to tak, že něco někde povyprávíte a druhý den už to funguje. My jsme propásli tři dekády, kdy tu vyrůstaly generace, které mohly být srozuměny minimálně s tím, že k mediálnímu prostředí je zapotřebí přistupovat s jakýmsi poučeným kritickým pohledem. Za těch skoro dvacet let, co mediální gramotnost učím, ji každý rok přepracovávám, protože se neustále objevují nové technologie, které mění přenos informací, jejich podstatu a kvalitu. Bohužel se mediální krajina rok od roku stále více znepřehledňuje.
Každý rok se také ptám studentů, zda jsou políbeni problematikou mediální gramotnosti. Občas se zvedne jedna ruka, někdy dvě. Tito mladí lidé se však s mediální gramotností nepotkali díky vzdělávacímu systému, ale protože měli štěstí na osvícené kantory, z nichž mnozí si ještě tuto výuku museli vyvzdorovat na nadřízených. Mediální gramotnost je už na základních a středních školách definovaná jako tzv. průřezové téma. Znamená to, že by se měla učit napříč vícero předměty. Bohužel to průřezové téma nakonec vypadá tak, že se na to všichni vykašlou. Znovu říkám, pokud bychom teď začali, počítejme s tím, že nějaké výsledky se možná dostaví za deset let. Ten dopad opravdu není okamžitý, což se podle mě bohužel už právě odráží i na kvalitě demokracie.
Vezměte si, jak agresivní je dnes politický marketing. Nejvíc v něm funguje negativita. My jsme vystaveni permanentní volební kampani, a jestliže je postavena z osmdesáti procent na negativitě, tak to musí mít dopad na celkové nastavení společnosti. Pořád slyšíme, jak je to tady strašné, že všichni kradou, že žijeme ve spálené zemi, že to tady nebylo ani za komunistů… Občas studentům říkám, aby si srovnali tu špatnou náladu ve společnosti s daty a s realitou. Třicet let v kuse žijeme v době, kterou by nám všichni naši předkové záviděli jako ráj na zemi: žádné války, žádné koncentrační tábory, žádné vykonstruované procesy, žádné vyvlastňování majetku, žádné zákazy studovat, žádné omezení vycestovat, žádné ostnaté dráty.
Naopak máme rostoucí životní úroveň, exotické dovolené, věk dožití se prodloužil… To jsou tvrdá data. Jenže my chodíme zamračení, jak se máme hrozně. Obávám se, že politické strany, které by měly přinášet do veřejného prostoru vize a naděje, se v rámci politického marketingu specializují výlučně na strach, na vytváření jakési zloby a závisti. Ta sice možná úspěšně vede k tomu, aby dostali potřebné body a hlasy, ale ve společnosti to zanechává velmi špatnou stopu.
Co by si tedy měl 17. listopadu každý člověk uvědomit a připomenout, aby tomuto dokázal předcházet?
Každý by si měl osvěžit historickou paměť a uvědomit si, že časy, ve kterých žijeme, jsou opravdu krásné. Není to tak, že žijeme ve špatné době a že za to může někdo jiný. Svoboda je úžasná věc, i když s sebou samozřejmě nese spoustu rizikových situací. Člověk jde někdy špatně, ale jde po svých. My, kteří jsme zažili dobu, kdy to nebylo možné, si toho pořád ceníme jako naprosto zásadní věci.
Autor: Lukáš Kuřík
Připomeňte si loňský rozhovor k oslavám 17. listopadu s Mikulášem Minářem, zakladatelem iniciativy Milion chvilek pro demokracii.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Paměť národa
