V hlavě se mi při každém probuzení odehrávaly vzpomínky na toulky autobusem mezi městy na Ukrajině. Skoro jako přes kopírák. Zmáčklý mezi sedačkami autobusu, který lítá z výtluku do výtluku, za okny černočerná tma a dochází mi fantazie na vymýšlení dalších poloh, do kterých se zkroutit. Odměnou za tuhle cestu mi je ale začátkem dopoledne nenadálý výhled na podivně tvarované skály národního parku Göreme v Kappadokii. Původní plán byl zůstat dva celé dny a třetí odletět, hodně rychle jsem si ale uvědomil, že tady budu určitě chtít zůstat déle.
Kappadokie leží v centrálním Turecku poblíž města Kayseri a nemá přesně dané hranice, jedná se totiž o oblast vymezovanou zejména kulturně a ani v historických pramenech není možné najít žádné přesně definované hranice. Spokojit se tak musíme právě s tím popisem, že Kappadokie je zkrátka v centrálním Turecku mezi městy Kayseri a Aksaray. A právě na půlce cesty mezi těmito městy se nachází cíl mé nepříjemné autobusové cesty – národní park Göreme. Tento park je pojmenovaný po stejnojmenném městě, které je takovým pomyslným středobodem, odkud lze vyrážet na výpravy po okolí.
První den jsem byl tedy poměrně zničený, to musím uznat. Za celou noc jsem usnul vždy jen na krátkou chvilku a v podstatě celou cestu jsem jen klimbal. Viníkem jsem si ale byl sám svou zvědavostí.
Schválně jsem si rezervoval sedačku v první řadě, abych měl krásný výhled na cestu, ale vůbec mě nenapadlo, že za řidičem není žádné místo na nohy a ty jsem si tak vůbec neměl šanci natáhnout. A autobus byl plný celou cestu. A z toho krásného výhledu jsem neviděl skoro nic až na jednoho dědu, který se zjevil ze tmy uprostřed několikaproudové silnice. Nic, co by v Turecku bylo extra zvláštní, rychlá myška a jede se dál. Možná pár nadávek pod hustý turecký knír.
Do Göreme jsem se tedy dostal bez újmy, ale pomačkaný. Věděl jsem ale, že šlofík na pokoji by mi moc nepomohl napravit spací režim. Co mi ale pomohlo, byla rychlá studená sprcha. Původně jsem se chtěl jen porozhlédnout po městečku, dát si něco dobrého a spočinout. Okolní příroda mě ale lákala víc než jsem čekal.
Okolí mého ubytování v Göreme, v dálce jsou už vidět špičaté skály.
Jak jsem už zmínil, Göreme je centrem národního parku, který v sobě skrývá několik kaňonů. Ty jsou plné skalnatých útvarů připomínajících komíny skládají se zejména z tufu, horniny, která vzniká jako usazenina po vulkanické aktivitě. Ve vzdálenějším okolí je hned několik sopek a podle jednoho místního průvodce, kterého jsem potkal, to bylo právě pod sopkou Erciyes, kde Julius Caesar prohlásil své „veni, vidi, vici“. Historka je to zajímavá, byť možná ne úplně pravdivá. Sopky v okolí jsou naopak velmi reálné a dominují výhledu skoro na všechny strany. A právě díky nim mohly komínovité skály vzniknout, když sediment z sopečných výbuchů zerodoval a vytvořil tyto skoro až mimozemské útvary.
Na probrání jsem se tedy vydal do Holubího údolí, to vede do blízkého městečka Uçhisar, kde se nachází také Uçhisarský hrad. V samotném údolí bylo holubů jen velmi málo, zato jsem narazil na dva toulavé psy odpočívající ve stínu skály. To bylo moje první setkání s těmito krasavci, nejsou to žádní voříšci, ale pořádně velcí chlapáci. Jsou ale klidní a s lidmi očividně vycházejí dobře, není potřeba se jich bát, jen respektovat jejich prostor.
Holubí údolí má v sobě plno holubích domků vytesaných do skálních stěn, není tu ale mnoho komínových skal, zato klid v tomto údolí byl velmi fascniující. Jen zpěv ptáků a šumění větru kaňonem. Ten se po chvilce mírného stoupání zvedá o něco víc a za necelou hodinu jsem už byl pod hradem.
Holuní údolí je pro ptáky rájem, pro lidi tomu není o moc jinak
Uçhisarský hrad bych nazval dominantou národního parku. Tím, že je na kopci, jej lze vidět z širokého okolí a v průběhu mého pobytu v parku mi pomáhal jako orientační bod. Hrad je ve skutečnosti skála skrz na skrz provrtaná chodbami a místnostmi jako lidské termitiště. Obydlí mohl lidem poskytovat už kolem sedmého století. Dá se vystoupat až na vrchol hradu a užít si výhledy na celé okolí, musíte se jen probít přes všechny ty pózující holky a selfíčkáře.
Na jídlo do předražené restaurace a po silnici nad údolím zpátky na můj útulný pokoj. Ceny jsou v téhle lokalitě asi jediný problém, je tu docela dost turistů a na cenách se to pochopitelně projevuje, inflace–neinflace.
Uçhisar je viditelný už z konce Holubího údolí, stejnojmený hrad se tyčí nad městečko. 
Hrad Uçhisar je velmi starý, v minulosti byl také větší ale stěny se erozí častečně rozpadly. 
Výhled z hradu na kraji Kappadokie 
Večeře po cestě z hradu byla velmi příjemným zážitkem.
Po cestě se dávám do řeči s Turkem, který mě zdraví „salam alejkum“. To se mi v Turecku stávalo docela často. Jak mi tenhle chlapík totiž vysvětlil, s mými fousy vypadám docela jako „muslim boy“. A jsem za to rád, na cestách je vždy nejlepší zapadnout mezi místní, mnohem lépe se s nimi pak dává do řeči.
První noc se mi usíná velmi krásně. Jsem rád, že jsem se hned vydal objevovat, protože o to více se teď těším na další údolí. Druhý den a druhá strana města, tentokrát mám v plánu asi 25 kilometrů přes tři údolí. Počasí sice kolem třiceti stupňů, ale fouká svěží vítr, takže zase tak náročné to nebude. Tedy doufám.
Každopádně hned od začátku oceňuji své moudré rozhodnutí koupit si na tenhle výlet kšiltovku a sluneční brýle. Slunce je opravdu silné a odráží se od světlých skal. Přes Červené údolí, které nabízí krásné výhledy a kam se určitě budu chtít vrátit na západ slunce, vcházím do Růžového údolí dvěma tunely ve skále. Zde taky moc komínů není, ale skály jsou zde, jak už název napovídá, zbarvené do růžova.
Ani v tomhle údolí nenarážím na jediného turistu. V skalním obydlí tady ale přebývá pán, od kterého si nechám udělat čaj a on mi vypráví, jak málo lidí tudy chodí. Jako dárek mi pak ještě nabízí čočkovou polévku. Pohostinnost i těch nejchudších lidí je tady občas až neuvěřitelná. Moje pokusy o placení pro něj jsou téměř až urážkou.
Po krátké pauze se tedy vydávám dál vzhůru Růžovým údolím. Čím dál víc se mi líbí, jak živé místní kaňony jsou. I přes suchou, zdánlivě pustou skálu tady bují zelená tráva a rostou dost vysoké stromy. Právě proto je tohle místo ještě o něco krásnější a umožňuje místním farmářů v takto specifických podmínkách pěstovat vinnou révu nebo brambory.
Ve skalách místní bydlí, izolace kamenem je v tureckém horku to nejlepší. 
Na začátku Růžového údolí se tak jako i jinde rozkládají pole a vinice. 
První z několika průchodů do Růžového údolí. 
Právě Růžové údolí je krásný příklad okouzlující kombinace skal a zeleně. 
Další údolí by mělo být hned předemnou. Poté, co jsem se ale z růžovky vydrápal, se předemnou objevila hora, na kterou už jsem nějakou chvilku koukal, a říkal si, kde kruci bude to údolí, když je tam hora. Mapu se totiž snažím používat co nejméně a dávám spíše na cit, ten mě často zavede na nečekaně krásná místa.
Tentokrát stačilo přečíst vrstevnice tak trochu naopak a místo hlubokého údolí předemnou stála vysoká hora. Nevadí. Místo cesty dolů cesta nahoru. Našel jsem si cestu po vrstevnici podél hory směrem k druhému a poslednímu údolí asi sedm kilometrů daleko a vyrazil jsem. Jak jsem ale horu obcházel, vzpomněl jsem si na Arianita, horského vůdce, se kterým jsem zdolával nejvyšší horu Kosova. Ten mi popisoval, jak člověk musí poslechnout volání hory a umlčet ustrašené hlasy v sobě.
A tak jsem obrátil kroky proti svahu a vystoupil na 1324 metrů vysoký Akdağ, tedy Bílou horu. Bojoval jsem tam ale jen sám se sebou a bitva to byla vítězná. Výhled pochopitelně stál za to, ale mě tlačil čas a už trochu i boty. Vydal jsem se zase dolů a okružní cestou dolů do Údolí Představivosti. Poslední kilometr byl po rozpálené asfaltové cestě, což bylo trochu utrpení, ale stálo to za to.
Hora Akdağ, kterou jsem ještě před chvílí považoval za údolí. Aspoň teda podle mapy. 
Akdağ pokořen. Výhled stál za to.
Údolí Představivosti je plné skalnatých komínů různých tvarů připomínajích baletky, sedící psy, zamyšlené ženy a prostě všechno, co si jen představíte. Určitě se vyplatí vstoupit co nejhlouběji do údolí a proplétat se mezi skalami. Není tam příliš mnoho stezek, ale terén je schůdný a stojí to za to.
Přemáhal mě ale hlad a taky trochu vyčerpání, a tak jsem se vydal na poslední kilometry zpět k ubytování a těšil se na první restauraci, která se přede mnou zjeví. A byl to opravdu úlovek. Ve městečku Çavuşin jsem hned na okraji sedl do restaurace Pal’s Kitchen a byl jsem připravený sníst cokoliv. Dostal jsem ale tak úžasné jídlo, že se mi po něm sliny sbíhaly ještě další dny. Po celý výlet jsem litoval dvou věcí: měl jsem zůstat déle v Údolí Představivosti a měl jsem se do Pal’s Kitchen ještě alespoň jednou vrátit. Pánev masa a zeleniny a domácí čokoládový dort. Věci, co možná zní obyčejně, ale byly neskutečně dobré. A samozřejmě platí, že hlad je nejlepší kuchař. V tomhle případě v tom ale bylo něco víc.
Velmi spokojený tak docházím na pokoj, osvěžit se studenou sprchou a ještě na otočku nad Červené údolí na západ slunce. Krásná tečka za dalším dnem v skalnatém ráji. Nožky ale dávají vědět, že jsem jim dal zabrat. Mají ale smůlu, zítra je předposlední den a mě čeká další údolí.
Hovězí, rajčata, paprika, koření. Turecko na talíři je snový zážitek. 
Domácí čokoládový dortík mě pak jen utvrdil že Pal’s Kitchen je nenápadná kulinářská perla možná celé Kappadokie. 
Rudé údolí při západu slunce. Vpravo asi o tři kilometry dál je vstup do Růžového údolí. 
Autor: Jakub Jílek
Pokud jste nečetli první část Tureckého deníčku, určitě chybu napravte a vydejte se alespoň takto zprostředkovaně na putování touto krásnou zemí.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Jakub Jílek
