Turecký deníček #1

Jakub Jílek 9. 7. 2022

Léto a cestování jde ruku v ruce, a protože jsem chtěl opět vyrazit za teplem a zároveň navštívit nějaký stát, v kterém jsem ještě nebyl, musel jsem vybrat Turecko, které je ještě pořád kouskem v Evropě. Jeho větší část se ale už rozkládá v Asii, a je to poznat na turecké kuchyni, kultuře i přírodě. Zážitek, který jsem si mohl jen těžko odepřít a výlet, který se vyplatil. Přečtěte si o mých zážitcích z této rozlehlé a pestré země.

Když jsem koukal na mapu Turecka a zajímavá místa, která se oplatí navštívit, začal se mi tvořit skoro hned docela jasný obrazec toho, co chci vidět a kam se chci podívat. Pochopitelně vzhledem k rozloze je těch zajímavých míst spousta. Jen pro představu – na šířku má Turecko přes 1600 kilometrů. Zatímco na jedné straně sousedí s Bulharskem a Řeckem, na druhé sdílí hranice třeba se Sýrií nebo Íránem. Turecko je tak jakási výplň mezi těmito dvěma kulturně poměrně odlišnými světy, a právě proto tato výplň zákonitě musí nabízet velmi lákavý mix kultur, chutí a lidí. I proto jsem určitě nechtěl zůstat jen v evropské části, ale vydat se i hlouběji do té asijské. Vznikl tím pádem následující plán: start na mém nejoblíbenějším českém letišti ve Vídni, mezipřistání na největším evropském letišti v Istanbulu a finální přílet do Izmiru na asijské straně. Odsud vlakem na ruiny Efezu, autobusem na skalní útvary do národního parku Göreme a odsud přelet do Istanbulu, nebo možná ještě zastávka v Ankaře? Uvidíme. Letenky na tuhle poslední část jsem před odletem z domu ještě vyřešené neměl. Dovybavil jsem se slunečními brýlemi a kšiltovkou, které jsem předtím nikdy nenosil. Předpověď s teplotami konstatně přes 35 stupňů mě ale tak trochu donutily překousnout ten otravný pocit, že mám něco na hlavě a svém velkém nose a s touhle speciální výbavou už mi nic nebránilo vyrazit. V brzkých ranních hodinách posledního květnového dne jsem tedy sedl na autobus a vyrazil na letiště na mou první návštěvu Asie.

Ušil jsem si na sebe poměrně náročný první den, nebudu lhát. Po klidném letu mezi Vídní a Istanbulem mě čekalo až moc klidných šest hodin čekání na letišti. V moderní době internetu by mi online seriály a filmy tohle čekání možná velmi příjemně zkrátily, ale v Istanbulu na letišti dostanete zdarma jen hodinu internetu, a pak musíte platit. Na letiště, které ročně obslouží 37 milionů lidí, mi to přijde jako hodně podlá zrada. I když kdo ví, k čemu by to bylo. U knížky jsem stejně usínal každou čtvrthodinu, a bylo jedno, jestli jsem ležel na zemi nebo seděl v křesle. Moc naspáno jsem ten den opravdu neměl. Odlet do Izmiru ale proběhl bez problémů a za hodinku už jsem byl na místě. Finální cíl mé cesty byl město Selçuk ležící asi dva kilometry od ruin antického města Efez. Večer jsem už nezvládl nic víc než nakoupit zásoby vody, zajít na večeři a upadnout do postele. S tou vodou je to bohužel složité, protože prostě nikde ve městech není pitná a všude tak musíte kupovat balenou. Příroda pláče.

Další den ráno vyrážím směr Efez. Pěkně po svých. K ruinám tohoto starého města vede z Selçuku chodník a dokonce cyklostezka, což je, jak i později zjistíte, na Turecko velmi vzácný kus infrastruktury. Štěstím této lokality je její členství v programu UNESCO, který rozvoj podobné infrastruktury financuje. I tak ale všichni turisti do Efezu jezdí autobusy. Pozitivní na tom je, že Selçuk je díky tomu poměrně klidný a tichý, protože zájezdové autobusy jezdí z Izmiru. Bohužel tato autobusová turistika vždycky vytváří davy, a tak se už dopoledne musíte proplétat mezi skupinami cestovatelů ze všech koutů světa.

Hned u bran Efezu vás přívitají nabízeči tolik typičtí pro jakékoliv turisticky exponované místo. Můžete si od nich koupit knihy, vrtulníky a nebo třeba meče. Cena pochopitelně šílená a užitečnost nulová. Samotný lístek do antického města a do terasových domů na úbočí jedné z hor obklopujících město vyjde na 150 tureckých lir, tedy něco kolem 200 korun. Za mě velmi dobrá cena. Do města jsou dva vstupy, jeden v horní části a jeden v té dolní. Já přišel dolním vstupem, protože je bližší k městu a tedy i dostupnější. Fronty jsou ale na obou stranách dost podobné. Určitě se mi vyplatilo přijít dopoledne, když ještě většina autobusových návštěvníku byla na cestě.

Efez je podobně jako třeba Pompeje okouzlující tím, jak na vás dýchá historie z každého zbytku budovy, kolem které procházíte. Co je na Efezu trochu zvláštní je, že není ještě celý prozkoumaný. Stále tak můžete například v dálce vidět z porostu čouhající antické sloupy porostlé zelení jako v Indiana Jonesovi. Jaký je za tím skutečný důvod jsem nezjistil, ale po svém desetidenním pozorování Turků bych to připsal jejich laxnosti. Do ničeho se moc nehrnou a obzvlášť tyhle ruiny ještě pár let počkají, když už tam stojí celá staletí, že ano. Ale díky stáří tohoto města je ještě o to víc fascinující, co za architektonické kousky tady můžete spatřit. Pokud se vydáte do Efezu dolní bránou, do výhledu vám skoro ihned vstoupí mohutná budova divadla. Toto typické amfiteátrové divadlo bylo postaveno už někdy kolem roku 130 př. n. l., kdy ho od pergamského království získala Římská říše. V té době to bylo největší divadlo na světě a dokázalo pojmout skoro 25 tisíc diváků. Na tehdejší poměry opravdu obří číslo. A i dnes vás pohled na tak obří stavbu zarazí. K amfiteátru vede přístavní bulvár. Měří přes 500 metrů a je dlážděný, dříve byl lemovaný sochami, sloupy a obchody. Z toho se teď téměř nic nedochovalo a i samotná cesta je z velké části zarostlá. I tak je to ale další ze zajímavých kousků tehdejšího stavitelství.

Pomyslnou perlou Efezu a asi také nejznámější budovou města je Celsusova knihovna. Ta je dalším příkladem jak významné toto město pro Římskou říši bylo. Celsusova knihovna byla třetí největší knihovnou římského světa a je jedním z mála examplářů tohoto typu stavby, který se dochoval do dnešních dní. Tedy, ona ta knihovna při zemětřesení shořela a znovu ji poskládali archeologové v dvacátém století. Nic to ale neubírá na její majestátnosti. Hned vedle jsem pak přešel do stínu vilového komplexu, který je zastřešený plachtou proti vlivům přírody. Terasové domy jsou vystavěné v několika úrovních nad sebou ve svahu a sloužily jako rezidence bohatých obyvatel. Dochovaly se zde mozaiky i nástěnné malby, a i když vstup je sem za drobný příplatek, určitě se to vyplatí nejen pro únik před sluníčkem.

Cestou dál vzhůru údolím objevuji další a další pozůstatky domů, lázní a další malý amfiteátr. Místo, na kterém Efez leží, je samo o sobě velmi hezké. Budovy se rozkládají v malém udolí mezi kopci a já si stále představoval, jaké to muselo být koukat na tyto kopce několik set let zpátky, když toto město bylo v rozkvětu. Po nějaké době procházení jsem se usadil do jedné z vyšších řad mohutného amfiteátru a přemýšlel také o konci tohoto města. Přežilo zemětřesení, požáry i nájezdy barbarů. K jeho úplnému úpadku nakonec přispěly i přírodní změny. Blízká řeka začala zanášet přístav a zajímavostí je, že břeh moře je nyní i kvůli tomu o pět kilometrů dál než tehdy. Arabští nájezdníci pak historii města víceméně ukončili. Konec se blížil taky mé návštěvě. Ještě krátká procházka po Selçuku, zkouknout výhled z místního hradu, večeře a na nádraží. Bylo na čase sednout na večerní vlak a odjet do Izmiru na autobus do Göreme. Cesta dlouhá 800 kilometrů nebyla nic, na co bych se těšil.

V Izmiru jsem ještě měl pár hodin, a tak jsem se na nádraží nehnal městskou dopravou nebo taxíkem, ale vzal jsem to pěkně pěšky – poznávací túrou přes město. Izmir je známý blízkými plážovými resorty a je to třetí největší město Turecka s necelými třemi miliony obyvatel. Já jsem z centra vyrazil na okraj města, kde je hlavní autobusová stanice. Důvod, proč je mimo centrum je prostý. Doprava v tureckých městech je velmi problematická a zácpy jsou na denním pořádku snad na každé ulici. Proto je lepší nechat autobusy vyjíždět z okraje města. Některé okrajové části města jsou, jak jsem se přesvědčil, také plné těch nejchudších obyvatel. Děti si hrají v prachu na ulici nebo v přímo v popelnicích, kde dokonce vyjídají zbytky. Domy jsou ve stavu těsně před rozpadem a mezi tím vším pobíhají psi. Asi jsem jen narazil na špatnou čtvrť a rozhodně tak nevypadá Izmir obecně a už vůbec to není obrázek Turecka jako celku. Na benzíce jsem si dal pauzu na bagetu, protože v téhle část restauraci opravdu najít nešlo a pumpař se mi tam snažil poradit, ať hlavně nechodím támhle doleva nahoru, že je to tam docela nebezpečné. Když jsem mu řekl, že jsem právě z té strany přišel, tak chvíli přemýšlel, co na to říct a pak jsme rozebírali všechno možné.

Jak pumpař Batu, tak i další lidé, s kterými jsem se za ten den zvládl dát do řeči, zabrouzdali ke stejnému tématu. Ekonomická situace Turecka a problém pro lidi střední třídy dostat se na jakýkoliv výlet, obzvlášť pak mimo Turecko. Toho mi vždycky bylo trochu líto a třeba právě Batu mi vyprávěl, jak si taky přeje cestovat po světě ale prostě to nejde. Snažil jsem se ho trochu povzbudit, ale z těchto konverzací jsem nakonec vždycky odcházel s arabskou frází Inshallah Dá-li Bůh. Něco jako naše Hodně štěstí. Fráze, kterou jsem mezi tureckými muslimy slyšel často. Ono taky moc nic jiného než doufat nezbývá.

A já doufal, že těch dvanáct hodin v buse nějak zvládnu. Z neznámého důvodu jsem si vzal první sedačku hned za řidičem, což znamená téměř žádný prostor na nohy. Usnout mi moc nepůjde, nohy budou bolet a jediné, co mě bude držet při životě, budou pravidelné zastávky na čaj. Ten se v Turecku mimochodem pije víc než káva. Ale příští den dopoledne už budu v Göreme.

Autor: Jakub Jílek


Nezapomeňte také na další Kubovy cestovatelské deníčky – co třeba Kypr, nebo Řecko?


Foto: Jakub Jílek