Sebeláska není přímá čára. Je to křivka nahoru a dolů, říká twerk instruktorka a influencerka Samira

Kristýna Krejčí

Při pohledu na tuhle šestadvacetiletou krásku vás zavalí pozitivní energie. Samira Jasim je ale mnohem víc než jen pěkná tvářička. Dříve stydlivá holka, ke které se okolí kvůli barvě pleti nechovalo zrovna hezky. Ve svých devatenácti letech nevěděla, co se životem, a tak zkusila své štěstí v Londýně. Dnes je Samira sebevědomá žena, která si žije svůj sen. Mimo jiné točí videa na YouTube pro tisíce odběratelů. Nejen ve svých videích, ale i lekcích twerku pak pomáhá lidem najít sebevědomí i sebelásku. Se Samirou jsem si povídala o její cestě, twerku, vykrádání černošské kultury, sebelásce i o pozitivech a negativech sociálních sítích.

Samira Jasimov aka DaRealSamira

Jak se z dívky, která se bojí mluvit s lidmi, stane žena, co učí twerk a natáčí videa na YouTube pro tisíce sledujících?

(smích) Já ani sama nevím. Samotné mi to nedochází, ale když se mě někdo zeptá, tak si řeknu: „Wow! Vážně jsem měla trauma z toho mluvit s lidmi!“ Narodila jsem se v Praze, ale když mi bylo osm, přestěhovali jsme se do Frenštátu. Tam bylo moje sebevědomí na nule. Psychicky jsem to v tom maloměstě nedávala, z různých důvodů, které si asi všichni umí představit. Rozhodla jsem se tedy v osmnácti odejít zpátky do Prahy. V Praze jsem cítila větší svobodu, ale stále jsem si nevěřila a neměla se ráda. Najednou to byla samá party, alkohol i drogy, pochybní kamarádi. Prostě to, co v Praze najdeš, do toho jsem spadla. A dnes už chápu proč. Bylo to kvůli mému psychickému stavu. Tehdy nebyly sociální média tak, jak jsou dneska. Neměla jsem nikoho, kdo by mi řekl, co je správně, co je špatně. Takže jsem si prošla takovým obdobím. Odmaturovala jsem pozdě, vyhodili mě z práce. Nevěděla jsem, co se životem.

Jak ses tedy z tohoto období dostala?

Vždycky se mi stane taková náhodná věc, která mi ukáže cestu. Jednou jsem byla úplně náhodou jako kompars na natáčení. Byl tam pán, kterému mohlo být tak šestačtyřicet let. Vyprávěl mi o životě, o cestování. Já jsem se mu taky svěřila a on mi najednou řekl: „Tak proč se nesebereš a neodjedeš? Jeď pryč!“ Hned doma jsem si pak hledala, jak se dostat do zahraničí. Pro osmnáctiletou holku není nic jednoduššího než jít dělat au-pairku. Rozhodla jsem se pro Londýn, našla jsem si rodinu, měla jsem s ní rozhovor na Skypu a za týden jsem odjela. Měla jsem s sebou tehdy jenom na cestu zpátky, kdyby náhodou. Tím to začalo. Au-pairku jsem dělala asi rok. Kdo to zažil, ví, že dýl se to vydržet nedá. Pak jsem si našla normální práci, přijela za mnou ségra… no a začaly jsme si tu v Londýně budovat život.

Takže ti pomohlo to, že jsi začala s čistým štítem?

Tím, že jsem odjela, tak jsem odstřihla všechny své negativní vlivy. Díky tomu, že jsem ze všeho vypadala, měla jsem čas přemýšlet. Tím, že jsem byla v cizí zemi, musela jsem si všechno zařídit sama a musela jsem mluvit sama. To mi dost pomohlo překonat mou – v uvozovkách – sociální fobii. Potom jsem začala sledovat i holky na YouTube, který už dnes maj miliony odběratelů, právě od nich jsem se začala učit tomu sebevědomí. Po odstěhování to byla změna, lidi se ke mně chovali hezky, nikdo na mě divně nekoukal, dostávala jsem i komplimenty. Začala jsem to vnímat jinak, už jsem si nepřipadala divná. Už jsem byla normální.

Děti umí být kruté a asi si všichni dovedeme představit komentáře, které jsi poslouchala. Zajímalo by mě ale, jestli si vzpomeneš i na něco pozitivního, co ti někdo řekl.

To bude těžký… Vzpomínám si, že jsme měli sousedku Barču. A ona si myslela, že jsme hrozně roztomilý, a moc jsme se jí líbili. Nabízela se, že bude vozit bráchu v kočárku. A já, jak jsem byla malá, tak jsem měla strach, aby bráchu nesebrala. (smích) A chodila jsem s ní. Šli jsme na procházku a začala mi říkat: „Víš, ty smíšený holky jsou stejně nejhezčí holky na světě a hrozně jsem si to vždycky přála, vypadat jako ty.“ To je jediná pozitivní věc, co si pamatuju. Ale musím říct, že mi to moc nepomohlo. No a pak se mě ještě děcka ptaly, jestli mi můžou šáhnout na moje vlasy. Prostě ne!

Na vlasy se nesahá!

A pak si vzpomínám, když mi bylo patnáct nebo šestnáct, jeli jsme na výlet se školou do Londýna. Bydlela jsem u rodiny, která byla z Jamajky. Dívala jsem se na fotky na zdech… No prostě malá černá holka poprvé vidí něco, co vypadá jako ona. Popovídala jsem si s tou paní a řekla jsem jí, co mi lidi říkaj, jak se ke mně chovaj, že jsou rasisti… Když jsme pak odjížděli, zastavila mě u dveří a řekla mi, ať si nedělám hlavu z toho, co mi říkají, protože jsem krásná taková, jaká jsem. Z toho jsem byla hotová. Fuj! Teď jsem z toho emotivní. Tohle si budu pamatovat! Možná i tohle byl důvod, proč mě napadl Londýn. Cítila jsem se tam hezky.

V Londýně bydlíš už sedm let. Pozoruješ nějaké změny v chování společnosti, když se vracíš do Čech?

Ve Frenštátu jsou to pořád ještě ty pohledy, ale už si nikdo nedovolí nic říct. Ale v Praze i v Brně si připadám normálně. Zažila jsem pár incidentů, ale celkově už je ten pocit o trochu lepší. Myslím si, že je to i díky sociálním médiím a vlivům ze zahraničí. Tu změnu vidím hlavně u mladší generace. Ale je maličká. U starší generace změnu nevidím. Asi ani nenastane. Ale mám pocit, že je to na dobré cestě. Stále to není perfektní, dějí se věci, které nejsou ok. Pořád je tu spousta práce.

Trochu jsem měla strach, co odpovíš, vzhledem k událostem…

Je smutné, že se musí stát takové věci, aby se lidi vzpamatovali. Tohle se ale děje už strašně dlouho. Jsou to věci, o kterých jsem mluvila už před dvěma lety, ale lidi to v tu dobu nebrali. Dnes už mi i píšou a zajímají se o to, co se děje. Z toho byl i tehdy i ten můj vnitřní konflikt, když jsem mluvila o věcech, které lidi nechápali.

Co byl prvotní impulz, díky kterému jsi začala natáčet? Byly to právě ty holky, které jsi sledovala? Pamatuješ si na svoje začátky na YouTube?

Na svoje začátky si matně vzpomínám. Byly to – v uvozovkách – vtipné vlogy se sestrou. Měla jsem blog o svém aupairství, kde jsem psala ne úplně inteligentním způsobem. Dávala jsem to na Facebook, lidi na to pozitivně reagovali, že je to vtipný a tak. A pak jsem začala točit. Ten prvotní impulz si už nepamatuju, ale ty ostatní holky mě dost inspirovaly.

Jaká byla tvá první videa? Co jsi točila?

Ze začátku blbosti, ale pak už věci ze života, o veganství. Můj boom přišel, když jsem začala točit vegan recepty.

V té době jsi měla na sociálních sítích docela velkou fanouškovskou základnu, ale pak jsi v tom nejlepším zmizela. Proč?

Těch důvodů bylo víc. Jednak lidi si často neuvědomují tu psychickou stránku influencerů. Ani sami influenceři si často neuvědomujou, do čeho jdou. I když jsem si sebou byla jistá, že vím, co dělám, tak spoustu věcí mě dostalo. Neměla jsem tolik hejtů, ale byly momenty, kdy mě fakt zavalily. Hlavním důvodem pak byly problémy v soukromým životě. Začalo se to všechno mísit, začala jsem být nešťastná. Projevovalo se to na tvorbě a už se mi do toho nechtělo. Snažila jsem se předat určité věci a připadalo mi, že to ty lidi neberou a jenom mě za to hejtí. Pak to eskalovalo i do toho, že se bráchovi ve škole smáli, že ségra točí videa o vagíně. Ten tlak byl ze všech stran. Kdybych na tom tehdy byla psychicky tak, jak jsem dneska, dokázala bych se s tím poprat jinak. Ale všechno zlé je pro něco dobré.

Cítila jsi tlak v tom, že musíš vydávat videa, neustále postovat, aby sis udržela sledovanost, nebo to byl nátlak právě od sledujících?

Ten tlak jsem si vytvořila sama v tom, že jsem neustále na něco reagovala, zveřejňovala, komentovala. To už dneska nedělám. Z toho jsem se už ponaučila. Už vím, že není moje zodpovědnost na všechno odpovídat, všem radit a všechno všem vysvětlovat. Nakonec si každý myslí stejně to, co chce.

Potřebovala jsi tedy od toho všeho detox…

Ta sociální média začala úplně ovlivňovat mou hlavu a podle mě jsem překročila tu svou vlastní hranici. Dala jsem si pauzu na měsíc. To bylo super. Strašně jsem si to užila a myslela jsem si, že se dokážu vrátit zpátky. No ale jak jsem se vrátila, zase přišlo něco dalšího. Tím to pro mě všechno ztratilo smysl. Smazala jsem účty a řekla jsem si, že už ten život na sociálních sítích, nechci žít.

Provozuješ detoxy i teď?

No. (smích) Dlouho jsem to neudělala, zvlášť teď v karanténě, kdy nemám co dělat. Ale měla bych si ten detox udělat. Myslím si, že každý by si měl detox od sítí vyzkoušet.

To naprosto souhlasím. Co se dělo po tom, co jsi řekla sbohem sociálním sítím?

Když jsem skončila s YouTube, tak jsem si řekla, že se chci víc věnovat tančení.

Taneční historii ale nemáš, že?

Žádnou taneční historii nemám. (smích) Na střední jsem asi rok tancovala a po příjezdu do Londýna jsem začala chodit na lekce. Na lekcích jsem cítila strašnou frustraci, věděla jsem, že to v sobě mám, ale trvalo mi naučit se choreografii. Pak jsem i na záchodech brečela a nadávala si, přestože jsem uvnitř cítila, že to prostě ve mně je, že to zvládnu.

A jak ses dostala k tomu twerku?

Twerk je něco, co jsem si dělala sama pro zábavu od nějakých třinácti let. Tehdy jsem se doma natáčela na kompaktní foťáky. (smích) To asi nikdo neví. Později jsem začala přidávat i nějaká twerk videa na Instagram. Jednou to repostnul i Ben Cristovao. V Londýně jsem objevila lekce twerku a strašně mě to bavilo. Jednou jsem si to nahrála a řekla si, že jednoho dne budu mít vlastní twerk class.

A do roka a do dne se stalo.

Časem jsem se rozhodla, že to teda udělám. Zkusila jsem to rozjet v Česku. Na první class přišlo třicet lidí. Byla jsem podělaná. Měla jsem všechno připraveno, ale byla jsem strašně nervózní. Nakonec to ale vyšlo a všichni jsme byli spokojení.

Potom jsi tedy už začala se svými lekcemi?

Slečna, ke které jsem chodila na lekce, později moje osobní trenérka, si kvalifikovala svoje holky na twerk instruktorky. Takže toho jsem se zúčastnila, začala jsem za ní občas zaskakovat. Její zákaznice chodily ke mně a já jsem pak začala dělat i svoje hodiny. V posledním půlroce jsem začala tančit v jedné posilovně, potom mě vzali i do profesionálního tanečního studia tady v Londýně.

Během karantény děláš i hodiny online, na kterých dnes pomáháš ženám vybudovat sebevědomí, najít sebelásku. Byl to tvůj původní záměr? Twerkem k sebevědomí?

Neměla jsem ten záměr, že bych si řekla: „Tak! A teď budu učit o sebelásce!“ Je to takový vedlejší produkt lekce.

Jak tedy to budování sebevědomí a sebelásky probíhá?

Na konci lekcí dělám takovou malou meditaci a afirmace. Snažím se předat něco duchovního, něco víc než jen: „Tak teď jsem tady a máme zadky.“ Snažím se twerk podávat zábavnou formou. A myslím, že ty ženy cítí tu energii, že jim to dává tu sílu a pozitivní energii. Vyvolává to v nich pocit štěstí. O tom to je.

Vzpomeneš si na nějaký konkrétní příklad, kdy někdo právě tohle díky tobě našel?

Mám jednu slečnu, která chodí na lekce v Londýně a jednou mi řekla, že se na konci lekce rozbrečela. Ta slečna je plnějších tvarů a jednou přidala na Instagram fotku svého zadku a napsala, že se jí kvůli zadku vždycky smáli, ale že díky twerku našla lásku ke svému tělu. Napsala, že ani nevím, jak moc jsem jí pomohla. To mě moc potěšilo, a proto to dělám. Pro mě je twerk o tom, cítit se dobře.

Setkáváš se i s negativními reakcemi? Například že je twerk vulgární?

Zatím jsem se s tím nesetkala. Jako jo, když mě tehdy repostoval Ben, tak se našlo pár komentářů, ale byli to trolové. (smích) Dokážu si ale představit, že holky, co dělají twerk trochu jiným způsobem, nebo třeba pole dance, se s tím setkávají. Dovolím si říct, že twerk, kterej já dělám, vulgární není. Ano, ta pointa toho twerku je to, že je sexy. Je to ženský zadek, ženské tělo, a to je prostě krásné. 

Když jsme u toho twerku, jak vnímáš to, když tehdy Miley Cyrus neslavně proslavila twerk? Vlastně to i souvisí s vykrádáním černošské kultury.

Ona tehdy opravdu způsobila poprask. No tak samozřejmě, že to člověka svým způsobem uráží, je to nepříjemné se na to dívat a rozčílí to. I z toho kulturního hlediska. Twerk je součást černošské kultury, má historii v Africe a ona z toho udělala něco, co to není. A ještě to ani neudělala správně. No a pak všichni říkali, že to ona vymyslela. To je špatně. A je to problém do dneška. Spousta tanečnic nerespektuje původ twerku. Nerespektuje holky, které to doopravdy vymyslely. Pak z toho vzniká to, že se někteří na twerk dívaj tak, jak se dívaj. Twerk prostě nemusí být v kalhotkách a podkolenkách. Chápu, že je to styl, který někteří chtějí dělat. Není to ale topravé.

Čím se liší holky na tvých lekcích v Londýně a holky na lekcích v Česku?

Každá ta skupina má něco do sebe. Ten přístup je otevřenější tady v Londýně, ty lidi se míň stydí, jsou hlasitější a nebojí se předvést. V Česku je to hezké, roztomilé. Tady je to takové dravější. Máme všichni na čem pracovat. A to je něco, co se snažím změnit. Ať už na svých lekcích, YouTube a plánuju i podcast.

Co bys vzkázala těm, co sebevědomí a sebelásku hledají?

Dát si čas a nesrovnávat svou cestu s cestou ostatních. Myslím si, že nejdůležitější je zjistit příčinu. Proč to u mě je tak, jak to je. Popřípadě si zajít na terapii, pokud to člověk potřebuje. Což je v Česku stále tabu. Protože hned jak jdeš za psychologem, jsi za blázna. A hlavně se nebát. Spoustu věcí jsem dokázala jenom kvůli tomu, že jsem to riskla. Ano, člověk občas narazí, ale to k tomu patří. Inspirovat se u pozitivních lidí a držet se dál od těch, co sebevědomí berou. Obklopit se pozitivním, ale ne falešným pozitivním.

Dnes může být odlišit do falešné pozitivní docela těžké. Stal se ze sebelásky marketing?

Často slýchávám, že sebeláska je jen nálepka, značka hashtag. Že je často povrchní a postrádá hloubku. Já se ji snažím v lidech probudit tím, že popisuju svoje životní zkušenosti. Ať už ve videích nebo na lekcích. Nestačí říct, měj se ráda taková, jaká seš. Je třeba zjistit příčinu, proč člověk sebelásku nemá. A jak to můžu změnit. Sebeláska není přímá čára. Je to křivka nahoru a dolů.

Chceteli Samiru poznat ještě víc nebo se třeba podívat na její tvorbu, najdete ji na YouTube i Instagramu pod jménem darealsamira. Její twerk kariéru můžete pak sledovat na Instagramu thepeachbum

Foto: darealsamira, thepeachbum