Ve svých 28 letech nastoupila jako nejmladší žena do mandátu poslankyně. Jaká témata podle Kláry Kocmanové (Piráti) momentálně rezonují mezi mladou generací? Jak probíhal proces redefinice znásilnění? A proč potřebujeme přestat Istanbulskou úmluvu démonizovat? Na to i mnohem více se ptáme v exkluzivním rozhovoru.
Jako jedna z nejmladších poslankyň jste začala vykonávat svůj mandát už ve 28 letech. Proč jste se rozhodla kandidovat do Poslanecké sněmovny? Co bylo vaší největší motivací?
Tenkrát na pozici lídra kandidátky nebyla nominovaná žádná žena. Můj tehdejší kolega, poslanec František Kopřiva, mě společně s dalšími několika ženami nominoval, já nominaci přijala a mandát se mi nakonec povedlo obsadit. Nejvíce mě motivovala snaha o redefinici znásilnění, to byl v tu chvíli můj největší hnací motor.
K tématu redefinice znásilnění se ještě postupně dostaneme. Do politiky začíná proudit čím dál tím více mladých hlasů. Proč si myslíte, že je mladá krev v politice potřeba?
Myslím, že je potřeba, aby měla mezi politiky zastoupení celá společnost. Mladí navíc potřebují, aby někdo řešil témata, která je pálí, a přestože se v politice iniciují, v Poslanecké sněmovně jich moc není. Když jsem do svého mandátu nastupovala, byla jsem tenkrát třetí nejmladší poslankyně a nejmladší žena v Poslanecké sněmovně. Stejně tak jako mladí, si myslím, by měly mít v politice zastoupení i ženy. V tomto volebním období jsme na 25 % zastoupení žen v Poslanecké sněmovně, a to zejména kvůli iniciativě Zakroužkuj ženu.
Potýkala jste se kvůli svému ženství ze začátku vykonávání mandátu s určitou mírou neúcty od profesně starších kolegů?
Spíše jsem se setkala s disrespektem kvůli mému věku. Je ale pravda, že se mě ze začátku novináři hodně ptali, jaké to je být ženou v Poslanecké sněmovně. Tehdy jsem si uvědomila, že mých mužských kolegů se nikdo neptá na otázku, jaké je to být mužem v Poslanecké sněmovně. Politikem nebo političkou přitom může být úplně každý, protože všichni se tomu řemeslu učíme.
Vy se ve svém mandátu věnujete zejména životnímu prostředí, lidským právům a oblasti sexuálního a domácího násilí. Jaké z těchto témat nyní nejvíce rezonuje mezi mladou generací?
Myslím si, že hodně rezonuje téma klimatické změny a péče o duševní zdraví. Tu také vnímám jako nejpalčivější téma, i když je často opomíjené a pořád nějakým způsobem tabuizované. V České republice máme dlouhotrvající problém s dostupností psychologické a psychiatrické pomoci. Největší problém vidím v nedostatku dětských psychiatrů a školních psychologů.
Vnímáte nějaké zlepšení v debatě o dostupnosti psychické pomoci?
Vnímám zlepšení v tom, že se o psychických problémech více mluví a více se adresuje i nedostupnost lékařské péče, zejména v regionech. V Pirátské straně nyní navrhujeme navýšení rozpočtu pro psychology na školách, což vnímáme jako správný krok pro zlepšení péče o duševní zdraví.
Už jsme to tu nakousli, jedním z témat, které mladá generace řeší, je zelená politika. V Pirátské straně otevřeně podporujete Zelenou dohodu, kolem které bylo v uplynulém roce i v souvislosti s volbami do europarlamentu značné množství kontroverze. Proč si myslíte, že by ji měla Česká republika podpořit?
Zelená dohoda se skládá z několika opatření, která je potřeba dělat, abychom do budoucna snížili emise skleníkových plynů, a tím pádem zamezili postupu klimatické změny, anebo se na ni alespoň lépe připravili. Nejdůležitější je se podívat na jednotlivá opatření a říct si, jak je co nejvíc přizpůsobit pro Českou republiku.
Jednotlivá opatření chcete přizpůsobit naší zemi, Zelená dohoda je ale zastřešená Evropskou unií. Připravujete nějakou alternativu, která by mohla platit konkrétně pro Českou republiku?
Připravuji návrh klimatického zákona, jehož součástí je i zřízení tzv. klimatické rady, což je orgán skládající se z ekonomů, klimatologů a dalších odborníků, kteří by radili vládě, jaká konkrétní opatření zavést, aby se nám dařil přechod na čistší energie. S kolegy, se kterými zákon připravujeme, jsme se inspirovali v Dánsku, Estonsku a Německu, kde tento model funguje.
Tyto země ale mají diametrálně odlišnou ekonomiku, myslíte si, že by tento model mohl stejně fungovat i u nás?
Určitě, s kolegy jsme na něm pracovali tak, aby pasoval na Českou republiku a odrážel realitu naší země. Inspirovali jsme se spíš v modelu klimatické rady než v jednotlivých opatřeních.
Jak chcete tento zákon komunikovat, aby byl pro veřejnost stravitelnější?
Já ho obecně komunikuji v médiích, na svých sociálních sítích, ale i s politiky. Když jsme byli s kolegy ve vládě, tak jsem měla vidinu, že bychom mohli prosadit konkrétní části klimatického zákona. Také jsme uspořádali shromáždění s odborníky z Akademie věd ČR a neziskového sektoru, které bylo přístupné i veřejnosti. Jednotlivci pak měli připomínky ke konkrétním opatřením, ale koncept klimatické rady se jim zamlouval. Teď jsme v opozici, takže je situace těžší v tom, aby nám něco prošlo. Myslím si, že obzvlášť po létě, kdy se začaly komunikovat dopady na zdražení pohonných hmot u aut, se debata posunula směrem k tomu, že Zelenou dohodu lidé obecně odmítají. Potřebujeme se bavit o dopadech konkrétních zákonů na veřejnost a řešit, co můžeme udělat, aby na lidi nedopadalo zdražení.
Řešíme témata, která rezonují napříč mladou generací. Kromě studentů středních škol k ní patří také studenti škol vysokých. Vy a vaše strana dlouhodobě lobbujete za finanční podporu českých vysokoškoláků. Proč?
Z různých průzkumů jsme zjistili, že si naši studenti často nemohou studium na vysoké škole dovolit, při studiu tak hodně pracují. Ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi pracují naši studenti nejvíc. Často v gastronomickém průmyslu, takže ve většině případů mimo jejich obor.
Nově jste přišli s konceptem státních studentských grantů. Jak si to máme v praxi představit?
Stát půjčí studentovi nějakou částku, s kolegy jsme to napočítali zhruba na 5 tisíc korun měsíčně, kterou by student po dobu studia pobíral. Mohl by tak více studovat a méně pracovat. Poté, co by studium dokončil, začal pracovat a dosáhl určité výše příjmu, začal by státu peníze vracet. Kdyby grant pobíral po dobu tří let a státu měsíčně dával 500 korun, grant by splácel po dobu třiceti let. Pokud by výše příjmu nikdy nedosáhl, stát by mu celý grant odpustil.
Co by bylo tím příjmovým stropem, o kterém mluvíte?
35 tisíc korun měsíčně a více. Pokud by vysokoškolsky vzdělaný člověk vydělával méně, stát by mu splátku grantu odpustil.
Nehrozilo by zadlužení vysokoškoláků, jako je tomu například ve Spojených státech?
Proto je tam důležitá ta pojistka. Když nedosáhnou výše zmíněného příjmu, nebudou muset půjčku vracet.
Myslíte, že se dokážete vcítit do role vysokoškoláka, když vy sama vystudovanou vysokou školu nemáte?
Můžu. Vysokou školu jsem studovala, ale nedodělala jsem ji. Rozhodla jsem se tak zejména kvůli mému pracovnímu vytížení při studiu. Pracovala jsem, abych si mohla vysokoškolský život dovolit, a nezvládla jsem studium s prací skloubit dohromady. Ze školy jsem tak rovnou odešla do práce.
Pojďme se vrátit k tomu, čím se ve svém mandátu mimo jiné zabýváte. Českou republikou za uplynulý rok otřásl nespočet případů dotýkajících se sexuálního a domácího násilí. Vy jste se zásadním způsobem podílela na procesu redefinice znásilnění, které stojí na principu „Ne znamená ne“. Co konkrétně si pod tímto heslem máme představit?
Stačí, aby oběť verbálně vyjádřila nesouhlas, pokud bude druhá strana v konání dál pokračovat, dochází ke znásilnění. Od začátku jsem lobbovala spíše za variantu „ano znamená ano“, to znamená, že by byl pojem bezbrannosti oběti automaticky zahrnut v zákoně a nemuseli bychom ho zvlášť definovat.
Proč jste dosavadní vymezení znásilnění v trestním zákoníku považovala za nedostačující?
Protože dosavadní zákon byl nastaven takovým způsobem, kdy se předpokládalo, že u znásilnění musí proběhnout nějaké násilí. Zákon vycházel ze stereotypní představy, že ke znásilnění dojde v temném parku, kde vás přepadne cizí člověk a vy se u toho bráníte. Tato představa se však neodráží v realitě. Ze statistik jasně vyplývá, že vůbec nejčastější formou násilí je násilí v blízkých vztazích. Nezřídka se děje, že oběť ztuhne, nedokáže mluvit, natož se pak fyzicky bránit. Takovou skutečnost dosavadní zákon vůbec nereflektoval. Prosadili jsme také lepší definici bezbrannosti oběti, do které je zahrnuta již zmíněná paralýza oběti.
Říkáte „prosadili jsme“, s kým jste se na redefinici znásilnění podílela? A jak dlouho trval proces samotné redefinice?
Celý proces trval dva a půl roku. Vše se dalo do pohybu s novým volebním obdobím, v Poslanecké sněmovně byl vůbec poprvé ustanoven podvýbor pro problematiku domácího a sexuálního násilí, jehož jsem se stala součástí. Tento podvýbor vede poslankyně Taťána Malá (ANO), shodly jsme se, že bude náprava znásilnění v rámci podvýboru naší největší prioritou. Naše rozhodnutí jsme konzultovaly s ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem, který nám vyšel vstříc a domluvil schůzku se zástupci justice a vládní zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou.
Novelu zákoníku upravující definici znásilnění po odsouhlasení Poslaneckou sněmovnou i Senátem podepsal vloni v červnu i prezident Petr Pavel. V platnost oficiálně vstoupí letos, za jak dlouho budeme moct vnímat změnu v uložení trestů násilníkům páchajícím sexuální násilí?
Nemyslím si, že se změna musí vždy odrazit ve výši trestu. Otázka nízkých trestů za znásilnění směřuje k celému způsobu trestání, ke kterému v České republice přistupujeme. Není možné vzít jeden trestný čin, jako je znásilnění, a jasně nastavit skokově vyšší tresty, aniž bychom nebrali v potaz všechny ostatní trestné činy. Způsoby ukládání trestů se teď řeší spíše v novele trestního zákoníku. Zásadní je, že spolu s nápravou definice znásilnění budou ke znásilnění přistupovat jinak policisté i soudy. Tyto orgány se budou muset naučit nové znění zákona a podle něho trestat. U soudů přitom nezřídka kdy zazníval názor, že si za znásilnění může oběť sama. U policejního výslechu se zase některé oběti setkávaly s bagatelizací jejich traumatizujícího zážitku.
Násilí na ženách se věnuje také Istanbulská úmluva (Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, pozn. red.), bude tomu rok, co loni v lednu v hlasování Senátu těsně neprošla. Proč si myslíte, že mají k redefinici znásilnění politici kladnější vztah než k ratifikaci Istanbulské úmluvy, když se oba tyto dokumenty zabývají násilím na ženách?
To je dobrá otázka. Největším problémem je podle mě obecně nízká informovanost lidí o Istanbulské úmluvě. V České republice byla navíc několik let předmětem dezinformací, společností tedy probublala nějaká představa, že se jedná o škodlivý dokument. Zároveň tu nebylo moc veřejných osobností, zejména politiků a političek, které by objasnily pravou podstatu úmluvy.
Mohla byste našim čtenářům v krátkosti objasnit, čím se Istanbulská úmluva zabývá?
Cílem úmluvy je především pomoct obětem sexuálního a domácího násilí. Mezi konkrétní opatření, která úmluva zavádí, patří například lepší monitoring obětí sexuálního a domácího násilí. Důležitá je i následná práce s násilníky. Kolotoč násilí nepřerušíme tak, že vydělíme násilníky ze společnosti, ale pomůžeme jim pracovat na tom, aby násilí znovu neopakovali. Úmluva také řeší situaci většího zasíťování azylových domů. Často se stává, že si žena nemůže dovolit odejít z násilného prostředí kvůli ekonomické situaci. Pokud by byl v České republice dostatečný počet azylových domů, nemuseli by se ženy ani muži násilí dlouhodobě vystavovat.
Zmínila jste, že byla Istanbulská úmluva několik let předmětem dezinformací. Můžete uvést konkrétní příklad takové dezinformace?
Nejčastěji jsem slyšela, že úmluva upřednostňuje ženy před muži. To není pravda. Istanbulská úmluva myslí i na muže a bere v potaz, že se jich násilí také dotýká, ale je to v marginálním měřítku oproti ženám.
Jaké nejčastější výtky jste ze stran kritiků na konto Istanbulské úmluvy slyšela?
Častá výtka odpůrců úmluvy pramenila z přesvědčení, že úmluvu nepotřebujeme, protože můžeme všechny aspekty, které pokrývá, zavést bez toho, aniž bychom ji přijali. Pro mě tento argument není relevantní, protože nikdo z odpůrců nikdy nenavrhl konkrétní kroky, které by násilí na ženách řešily, nebo se mu jinak věnovaly. Ráda bych dodala, že úmluva nezavádí nutné povinnosti, ale dává nám nástroje a doporučení, jak s konkrétními problémy pracovat.
Pro ratifikaci Istanbulské úmluvy hlasovala většina senátorů z Pirátů a Starostů a nezávislých, proti byla například většina senátorů z hnutí KDU-ČSL. Jako jeden z důvodů pro zamítnutí dokumentu tehdy uváděli zákonodárci definici genderu, kterou úmluva zahrnuje, či obavu ze změn rolí mužů a žen ve společnosti. Vy tyto obavy nepociťujete?
Nepociťuji, protože si myslím, že se jedná o určité nepochopení definice genderu, který se často nesprávně zaměňuje s termínem pohlaví. Gender je v rámci úmluvy definován jako sociální role. Jedná se o to, že bychom neměli soudit lidi podle toho, jaké jim přisuzujeme sociální role. Žena by tím pádem neměla být vnímaná pouze jako pečovatelka rodiny. Stejně tak vnímáme i určité stereotypy o mužích, například že nikdy nepláčou. Istanbulská úmluva říká, že se na základě těchto rolí prohlubuje kolotoč násilí.
Můžeme tedy říct, že k tomu, abychom se jednou dopracovali k ratifikaci Istanbulské úmluvy, vede větší informovanost společnosti o sexuálním a domácím násilí?
Myslím si, že určitě ano. Zhruba dvě pětiny Čechů si myslí, že si za znásilnění může oběť sama. Nápravou definice znásilnění debata ve veřejném prostoru rozhodně nekončí. V debatě o konsenzu vnímám velké mezery, měli bychom se jako společnost naučit lépe naslouchat našim blízkým a respektovat naše i jejich hranice. Ještě donedávna se říkalo, že když žena říká ne, tak vlastně myslí ano. Nezřídka kdy tak dochází k situacím, kdy jeden z dvojice říká, že něco nechce, a ten druhý mu nenaslouchá, nebo jeho slova bagatelizuje a dál pokračuje v něčem, co je tomu druhému nepříjemné. V tomto ohledu máme jako společnost určitě na čem pracovat.
V několika zemích Evropské unie je Istanbulská úmluva ratifikována mnoho let, můžeme v těchto zemích pozorovat zlepšení ve smyslu snížení domácího a sexuálního násilí, nebo udílení vyšších trestů pro osoby, které tyto činy páchají?
Můžeme, je však potřeba situaci sledovat dlouhodobě a neustále vymýšlet nové způsoby, jak ji zlepšit. S podrobnějším monitoringem v těchto státech přichází i více nahlášených případů. Odpůrci úmluvy jako argument často používají, že zavedením úmluvy v konkrétních státech se situace nezlepšila, ale naopak ještě zhoršila. V tomto případě je potřeba myslet i na to, že se zavedením úmluvy získalo více obětí důvěru v systém a justici a svůj případ nahlásilo. V České republice máme velký problém s nenahlášením znásilnění. Minulé roky statistiky ukazovaly, že ročně dochází ke 12 tisícům případů znásilnění, ale nahlásit ho jde necelých 6 % obětí, což je strašně málo. Když oběti uvidí, že stát situaci kolem sexuálního a domácího násilí aktivně řeší, získají důvěru, že jim pomůže.
Negativní postoj k Istanbulské úmluvě do jisté míry pramení ze špatné, nebo vůbec žádné edukace o sexuálním násilí na školách. Řešíte s Piráty, jak tuto situaci zlepšit?
Řešíme. Dlouhodobě bojujeme za reformu rámcových vzdělávacích programů, ve kterých by byla zahrnuta nejen sexuální výchova, ale i výuka péče o duševní zdraví. Této změně však musí být otevřeni i učitelé a ředitelé jednotlivých škol.
K tématu duševního zdraví už jsme se v našem rozhovoru krátce dostaly. Nemyslíte si, že by debatě o jeho zlepšení pomohla kampaň, která by veřejnosti otevřela oči?
Určitě, ale myslím, že by ta kampaň měla být permanentní. Vláda by měla vynakládat více peněz na propagaci billboardů s touto tematikou. Když jsme byli s Piráty ve vládě, tak jsme vyjednali 1 milion korun na aktualizaci webu Opatruj.se, který zaštiťuje Národní ústav duševního zdraví České republiky společně s Ministerstvem zdravotnictví a dalšími organizacemi. Na tomto webu se čtenář dozví, jak o sebe pečovat, jak pomoct druhým a na jaké odborníky se v případě potřeby obrátit. Myslím, že tento projekt a jemu podobné, jako Nevypusťduši.cz, stojí za větší propagaci. V momentě, kdy lidem pomůžeme s jejich problémy a traumaty pracovat už od začátku, nemuseli bychom tak často sledovat, jak daleko psychické nemoci dokážou zajít.
Podporujete nějaké organizace zabývající se duševním zdravím?
Podporuji již zmíněný projekt Nevypusťduši.cz a pravidelně sdílím i web Opatruj.se, protože souzním s jeho posláním. Pravidelně se účastním debat o duševním zdraví, o kterém se snažím informovat i na svých sociálních sítích.
Mohla byste nám závěrem prozradit, jak o svoje duševní zdraví pečujete?
Snažím se o nějaký work-life balance, i když v Poslanecké sněmovně se to zřídka kdy daří. Hodně mi pomáhá fyzický pohyb, u kterého si dokážu skvěle vyčistit hlavu. Dlouhodobě také chodím na terapie, které mi hodně pomáhají. Vnímám, že tuto příležitost nemá úplně každý, každopádně bych terapii vřele doporučila všem, kteří se chtějí naučit lépe pracovat se svými emocemi. Já osobně to považuji za jedno z mých nejlepších rozhodnutí.
Autor: Johana Snášelová
Zaujalo vás téma zapojování mladé generace do politiky? Jak mladí lidé šíří potřebu svobody a demokracie na Slovensku, se můžete dočíst zde.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet
Foto: flickr.com
