REPORTÁŽ: Dávej si pozor na boty, ať si je někdo nepůjčí

Definice slova „domov“ obsahuje mnoho bodů, věcí, které pro nás domov představují, ať to jsou naši bližní, krajina, dům či byt. Domov nás má naplňovat pocitem sounáležitosti a bezpečí. Pro organizaci Domov Maxov je to prostor, který se snaží vytvořit obyvatelům, kterým poskytují sociální služby. Takovýchto domovů máme v naší zemi více, ale málokdo z nás ví, jak to v nich chodí. Proto beru batůžek, foťák a vyrážím do terénu!

Krátce po poledni mě městský autobus vyhodí na konečné v malebné podhorské vesničce Horní Maxov. Už šedesát let skýtá útočiště osobám se zdravotním postižením. V současné době poskytují pět různých typů sociální služby (domov pro osoby se zdravotním postižením, domov se zvláštním režimem, domov se zvláštním režimem s nadregionální působností, chráněné bydlení a sociálně terapeutické dílny). Já zbytek svého dne strávím na domácnosti Pohoda, kam se z autobusu vydávám. Jedná se o bezbariérovou domácnost pro osoby se zdravotním postižením. Bydlí zde devět klientů, u kterých se  střídá osm asistentů, a to dvacet čtyř hodin denně. 

Hned při vstupu mne překvapí téměř harmonický klid. Část obyvatel si užívá staré hitovky v obývacím pokoji, někteří si zas vychutnávají jedny z posledních podzimních slunečných dní na terase. Já jsem z tohoto prostředí asi více nervózní, než kdokoliv ze mne. „Dávej si pozor na boty, ať si je někdo nepůjčí,” vítá mne vtipem asistentka Veronika, snažíc se mne trochu uvolnit. 

Miluju a maluju a maluju a maluju…

Poté, co jsem všem téměř bez zájmu představena, se mne chopí klient, který chce abych s ním malovala. A tak ze zvuků, gest a náhodně poskládaných hlásek luštím, co mám malovat. „Hodinky jsou „Ky,” „élo je letadlo a mašinku poznáš podle houkání,” dostávám naštěstí od Verči nápovědu. A tak maluju, první lokomotivu, druhou, třetí, taky letadla, hodinky a nakonec skóruji obrázkem ďasa mořského. „Hezký,” říká s úsměvem od ucha k uchu klient a chce další a další obrázek.

„Když jsme tady dneska dvě, tak bychom měli vzít pány do kavárny,” navrhuje Verča. A tak jdeme o patro výš do improvizované kavárničky, která se zde koná jednou za měsíc se snahou ozvláštnit běžný den a naučit některé obyvatele hospodařit s penězi, i jak se chovat a nechovat ve veřejném prostoru. Obyvatelé si zde za pár korun kupují výborný štrůdl, buchty, limonády, kávu a párek v rohlíku. Je zde plno, a tak je náročné vyhnout se všemu nebezpečenství s klientem na vozíku, kterého jsem dostala na starosti. Všichni jsou ale moc milí, ochotní, udělají nám místo u stolu, a tak může hodování začít. Já s asistentkou Veronikou pak běháme mezi domácností a kavárnou, aby si sladkou svačinu mohl dopřát každý a zároveň, aby dole nikdo nezůstával bez dozoru. 

Jedině s helmou a chrániči

„Venku je dnes krásně, tak co kdybys někoho vyvezla na procházku?” Navrhuje s nadšením Veronika a už to oznamuje a slibuje panu Jirkovi. Já, která ještě neřídila ani auto, se řízení elektrického vozíku poměrně děsím, a tak se snažím bránit scénáři o bouračkách a vozíku v pangejtech. Ani mé tvrzení, že „bez helmy a chráničů s nikým nejedu” Veroniku neobměkčilo, a tak dřív, než bys řekl švec, jsem stála s vozíkem na silnici. A jeli jsme. Ze začátku velice pomaloučku, mírně klikatě, ale úsměv na tváři a jiskru v očích to mému pasažéru vykouzlilo. Takovéto úsměvy jsou hnací silou asistentů, jak mi později Veronika přiznává.

Pro velký úspěch zopakovat 

Vracíme se v čas na večeři, která se dnes pro zájemce podává na terase za stálého dohledu kočky Kotvičky. Co kdyby náhodou někomu něco upadlo. Kotvička během dne přišla zkontrolovat zbytky hned několikrát a všem včetně mne to dělalo velkou radost. Po večeři probíhalo koupání a čištění zubů. Já během toho asistovala jednomu klientu v plnění pitného režimu, pěkně po lžičkách jsme spolu zvládli celý hrnek čaje. 

Pro velký úspěch jsem byla vyslána na další procházku. Panu Jirkovi se asi naše divoká jízda velice zalíbila, a tak se dožadoval další. Vyrazila jsem už jistějším krokem, ještě pár takových a bude ze mne profesionální řidič  elektrického vozíku. Po návratu už zbývá se jen rozloučit, s těžkou hlavou, obrovským obdivem a respektem vyrazit domů. Tento zážitek ve mne asi bude ještě chvíli rezonovat. 

Autor: Viktoria Židlíková


Přečtěte si některou z našich další reportáží, třeba tu nejnovější z Tattoo Expo Haná, nebo z italského Milána, kde proběhla akce na podporu práv italských žen.


Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.


Zdroj: domovmaxov.eu

Foto: Viktoria Židlíková 

Příspěvek vytvořen 13

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek
Dobrý Zprávy