Příběh z ledu, který hřeje u srdce. Když Stanley cup není jenom o hokeji

Jan Meichsner

Severoamerická NHL už dlouhé roky ukazuje, že není jenom o vstřelených gólech, statistikách a příbězích hráčů na ledě. Často totiž překračuje ochozy svých honosně nablýskaných svatostánků a přináší radost a podporu těm, kteří to potřebují nejvíc. Jeden takový příběh teď společně s jedenáctiletou fanynkou Lailou Andersonovou napsali i hráči St. Louise Blues. Ti vyhráli Stanley Cup nejen pro všechny své fanoušky, ale speciálně pro ni. Příběh spojení čerstvých vítězů poháru a malé fanynky bere dech…

Nejlepší parťáci – Laila a Colton

Laila Andersonová se narodila v roce 2008 a už od velmi útlého věku navštěvovala zápasy týmu St. Louis Blues. Před několika sezónami pak začalo platit jedno pravidlo – za jakéhokoliv stavu, na jakémkoliv domácím zápase Bluesmanů, stála malá Laila u uličky do šaten a vyprovázela svůj milovaný tým. Přitom na sobě měla džínovou bundu s našitým znakem a číslem 55, které nosí obránce Colton Parayko.

Hráči i pravidelní fanoušci si malou holčičku oblíbili a brzy se stala neodmyslitelným symbolem zápasu St. Louis Blues. Jenže v sezóně před dvěma lety na svém místě nestála a stále se nevracela. Hráči i lidé v organizaci začali pátrat po tom, co se s Lailou Andersonovou stalo. Na příčinu její nepřítomnosti pak přišli záhy. Tehdy devítileté fanynce doktoři diagnostikovali zákeřný typ leukémie, který postihuje zejména děti.

Od té doby se osudy Bluesmanů a Laily propojily ještě víc. Hráči malou fanynku vyhlásili svou “superfan“ (nejúžasnější a nejlepší fanynka) a začali pro ni vítězit. Colton Parayko osud své příznivkyně hodně prožíval a pomáhal ji v časech nejtěžších. V zámoří se začalo říkat, že se z nich stali nerozluční parťáci. Dva roky od diagnózy, tedy v lednu letošní roku, podstoupila Laila náročnou chemoterapii a transplantaci kostní dřeně. Bylo víc než dojemné, že dárce pomáhal hledat i samotný klub. Lailini Blues však v tu samou chvíli padli na poslední místo celé soutěže. Jejich osudy v tu chvíli byly definitivně spojeny.

Nemocná Laila Andersonová se však po náročné části léčby začala alespoň trochu uzdravovat a St. Louis v tu samou chvíli začalo svou vítěznou cestu na vrchol. Přišlo play-off a do té doby outsideři v modro-bílo-žlutých dresech vítězili dál. Postupně kosili jednoho soupeře za druhým, až stanuli v samotném finále. Tam jim byli vyzyvateli bostonští medvědi, před startem vyřazovacích bojů jeden z favoritů na vítězství.

První zápas přinesl víc radosti Bostonu, který vyhrál 4:2, ve druhém se však Blues zvedli a udolali svého soupeře 2:3. A pak už přišla třetí bitva, tentokrát na ledě St. Louis Blues, na kterou se mohla na vlastní oči, díky lepšímu zdravotnímu stavu, podívat také Laila Andersonová. Její tým však utrpěl drtivou porážku 2:7 a malá fanynka následně musela zpátky do nemocnice. Vítězství na ledě se stejně jako ta v nemocnici střídala ze strany na stranu, až nakonec nastal ten největší zápas. Zápas s pořadovým číslem 7 – zkrátka a dobře rozhodující bitva o všechno.

Dva dny před tímto zápasem vzala Lailina matka svou dceru ven před nemocnici a oznámila jí, že lékaři povolili cestu na rozhodující zápas do Bostonu, na který se společně pojedou podívat. Laila Andersonová v tu chvíli propukla v pláč a nemohla uvěřit tomu, co od své matky právě slyšela. Tento sedmý zápas pak hráči St. Louis Blues slavně vyhráli 4:1 a poprvé v historii získali nejcennější sportovní trofej naší planety. Laila pak měla to štěstí, že si společně s hráči, a hlavně svým kanadských parťákem Coltonem Paraykem, mohla potěžkat Stanley Cup a nadvakrát jej políbit přesně tak, jak to dělají hráči.

Bluesmani prostě vítězili pro Lailu. Aby ona mohla vítězit taky.

Foto: heavy.com