Příběh naděje nejen pro ekology: Jak v Čechách přestávalo pršet kysele

Lea Schellongová

Minulý týden jsem narazila na velmi trefný komentář Vojtěcha Koteckého v Respektu. Byl o současných ekologických problémech (a účelně nepíši hrozbách) a obecné rezignaci, která se k nim ustanovila. Rezignace může znít poněkud nepřesně, když máte v paměti průvody studentů a neustálá opatření k lepšímu ovzduší, o kterých tu nezřídka píšeme. Tou rezignací totiž myslí postoj lidí, kteří se naproti hrozícím zprávám, lhůtám ke zkáze a výzvám k převzetí zodpovědnosti rozhodli prostě od problému dát ruce pryč. Právě tam novinář poukazuje na jednu velmi důležitou věc. A sice schopnost se uklidnit a ohlédnout se za tím, co se přece jen v minulosti už podařilo.

Česká republika, země s obzvláště bohatými zdroji fosilních paliv, neměla vždy šetrný postoj k původkyni svých zdrojů. Když se na agresivní těžební politiku začalo poukazovat, patřilo už Česko mezi státy s nejznečištěnějším ovzduším v Evropě 80. let. Mezi jedny z prvních opatření svobodné vlády roku 1991 tak bylo zavedení Územních limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách, kde docházelo k největšímu drancování krajiny.

Kromě likvidací stovky obcí, přesídlování jejich obyvatel a dopadů na zdraví v podobě prudkého nárůstu onemocnění dýchacích cest, docházelo v oblasti Krušných hor k uhynutí až poloviny jehličnatých stromů. Příčinou byly samozřejmě vysoké emise při spalování zejména hnědého uhlí, které způsobovaly tzv. kyselé deště. Stručně řečeno – fotochemické reakce, k nimž dochází oxidací síry při spalování hnědého uhlí, se spustí při vypuštění tohoto plynu (mezi jinými) do atmosféry. A protože vše, co někde stoupá vzhůru, jinde klesá zpět, se kyseliny vrací ve formě dešťů. Ty, někdy až stonásobně kyselejší než přirozená atmosférická depozice, pak mají na životní prostředí devastační efekt.

Dnes mají lesy Krušných hor novou podobu. Je to dvacet let od počátku odsíření, kdy společnost ČEZ, z tří čtvrtin největší výrobce elektřiny v Čechách, investovala 100 miliard do kotlů, které snížily emise oxidu siřičitého o 90 procent. Při rozsahu užívání hnědého uhlí jako primárního energetického zdroje byl účinek postupného úbytku jedovatého plynu ohromující. Česko tehdy realizovalo nejrychlejší ekologický program v Evropě. Účinky zajisté nebyly okamžité a programy na revitalizaci přírody stále běží, ale přesto je to dnes úspěch, který si asi málokdo před dvaceti lety dokázal vůbec představit. A podařil se nejen dostupností technologií při uvolnění trhu, ale i přísnějšími emisními limity po vstupu Česka do Evropské unie a také státními dotacemi na ekologická opatření. Jen pro představu – v roce 1985 činily emise oxidu siřičitého 2 161 tun za rok, od roku 2013 se tato hodnota pohybuje kolem 150 tun, což je čtrnáctkrát méně. A to je nadějné.

Nemám v úmyslu srovnávat současné ekologické problémy s těmi minulými, protože by to bylo srovnávání hrušek s jablky. Ale myslím si, že právě ve chvílích, kdy si mnozí mohou připadat, že jsou dnes stejně jejich snahy k ničemu, tak je potřeba si říct, že nejsme tak zbyteční a hlavně bezmocní. A že i jiné věci, co vypadaly, že nás přesahují, jsme dokázali překonat. A na tom si můžeme budovat sebevědomí. Protože vždycky jde něco změnit – a mnohdy i k lepšímu.

Zdroj: prumyslovaekologie.cz
Foto: pixabay.com