„Zase ti utekly, Františku?“
„Ano, zase. Zase…,“ odpověděl starostlivě František.
„Z toho nebude nic dobrého, Františku,“ snažila se mu přes plot vecpat brouka do hlavy kníratá Bartošová, „to ti říkám, musíš mi věřit.“
Františka její řeči jen víc a víc znepokojovaly. „Táhni k čertu, babo jedna! Tě ještě vezmu lopatou,“ pohrozil na druhou stranu plotu, Bartoška se zalekla a odkutálela se zpátky k sobě do kůlny, kde do sebe začala rvát jeden větrník za druhým a pod knírem nadávala na Františka, jaký to je blbec.
V nejmenovaném maloměstě na východě Čech se rozprostírá zahrádkářská kolonie, kde pan František choval hejno slepic. Měl slepice kropenaté, klasické hnědé, jednu bílou, ale hlavně ty hnědé a jednoho krásně barevného kohouta s dlouhými pery na ocase. O svoje slepičky pečoval, nosil jim každý den zbytky toho, co jeho žena Eliška v kuchyni zpackala tak, až se to nedalo jíst.
Svým slepicím dával jména podle mléčných výrobků. „Kde je Podmáslí? Nech taky něco ostatním, Tvarohu. Proč jsi, Plísňový sýre, tak špinavý? Krásná vajíčka jsi mi dneska snesl, Jogurte řeckého typu,“ a další nesmysly se často ozývaly z Františkovy koloniální zahrádky.
Na denním pořádku však nebyly jen smysl nedávající věty, ale i organizovaný útěk slepic s tendencí se zhoršovat, jak tomu začala říkat Bartoška, která s touto teorií přišla, i u celé organizace zahrádkářů se tohle označení uchytilo. Šlo o to, že pokaždé, když Františkovy slepice zdrhly, tak při dalším útěku byly ještě chytřejší a vynalézavější a uteklo jich vždycky o něco víc. František samozřejmě nesouhlasil, že by jeho slípky byly něčeho takového schopné, uznával ale, že jsou výjimečné, ale ne natolik, aby dokázaly organizovat útěk z výběhu. Vždy, když mu slepice záhadným způsobem utekly, musel je složitě nahánět zpátky na svůj pozemek. Odchyt mu znepříjemňovalo hned několik faktorů, třeba taková přilehlá železnice, kde mu nejedna slípka skočila pod vlak, anebo sousední zahrádkáři, kteří se mu jen vysmívali, že má problémy s organizovanými útěky slepic s tendencí se zhoršovat, ale nejhorší stejně byla stará Bartošová, ta mu jen zhoršovala jeho náladu, protože pořád kecala o té svojí teorii slepic. Stará Bartoška pila Františkovi jeho čistou českou krev.
To taková mladá Bartošová byla přesný opak své matky. Občas se přišla podívat, jak se maminčina zahrádka vůbec nezměnila, a přitom přišla pozdravit k plotu i Františka, ten ji vždycky rád viděl. Pamatuje si ji, když ještě chodila s jeho dcerou Luckou do školy, to byl František ještě mladý muž, přesto už v té době měl pár slepic.
„Maminka vás zase otravovala, viďte?“ zeptala se s hlavou čouhající nad dřevěná prkna plotu mladá Bartošová.
František se ani neotočil a zůstal se železnými hráběmi pořád otočený zády: „Všichni mě otravujou, nemaj pravdu.“
„Jak by mohli mít pravdu, že?“ snažila se mladá Bartošová uklidnit Františka. „Maminka s tím otravuje i Honzíka, ale on babičce stejně nevěří.“
František si potichu zabručel: „Kdo by té bábě věřil…“
„Co jste říkal? Já vám tady za plotem nerozuměla,“ řekla mladá Bartošová i přes to, že mu moc dobře rozuměla, chtěla jen nějakou záminku pro to, aby mohla vstoupit na Františkovu zahrádku a podívat se na slepičky, které na té stejné zahrádce obdivovala už jako malá holčička.
Zpoza plotu vyšla krásná, dospělá žena a rozhlížela se. „Kde jsou slepice?“ zeptala se starostlivě.
„Nejsou, Ivanko… Už jsou pryč tři dny, nemám ani sílu je hledat,“ dořekl František větu a mrsknul hráběmi do kůlny. „Sakra práce. Kašlu na ně! Jdu do hospody,“ a odešel.
Františkovy slepice se začaly vymykat kontrole. Všech třiadvacet slepic spolu s krásně barevným kohoutem utekly do nedalekého lesíka, poblíž zahrádkářské kolonie, a tam nastartovaly nový život. Někteří občané města si jich tam všimli, nebrali je však nijak vážně. Postupem času slepic ale přibývalo, z vajec se klubala další a další kuřata, celý lesík byl plný kura domácího.
František se vykašlal na odchyt svých slepic, nechal je v tom lese, ať si žijí svůj vlastní život. Udělal ale velkou chybu, že je tam nechal. Les, ve kterém hejno slepic začalo žít, se stal místem děsu a beznaděje. Slepice začaly napadat každého, kdo tam vešel. Nikomu se nepovedlo projít lesem bez újmy na zdraví. Jednomu podivínovi ze zahrádkářské kolonie prý vyklovaly oko, ale je to nejspíš jen blábol. Co ale blábol není, je fakt, že se slepice začaly pomalu přesouvat i do města, do místního kostela nebo na nádraží, kde způsobily vykolejení vlaku.
Městská rada přestala Františkovy slepice tolerovat a vyzvala občany k odvážnému činu. Porouchaným rozhlasem, který byl naposledy v provozu před třiceti lety, zazněla podivná melodie. Celé město ztichlo a poslouchalo, co se to děje.
Po dohrání melodie podobné vyzvánění starých mobilů se městem rozezněl ráčkující hlásek starosty Roubíčka: „Milí spoluobčané, pjišla kjutá doba. Slepičí hejno tejojizuje celé město. Po neúspěchu městské policie se do pjáce musíte vjhnout vy. Začněte lovit slepice, ktejé se pjemnožily v lese u nádjažní zastávky. Za každou slepičí hlavu bude dotyčný odměněn jedním stem kojun, za kohoutí hlavu dostanete stovek pět. Opakování hlášení… To musím číst dvakját?“
„Ano, hodilo by se to, pane Roubíčku.“
„Nasjat…,“ a bzučení rozhlasu přestalo.
Kdo by to byl čekal, že po takovém hlášení nastane úplný chaos. Lidé přestali dělat to, co zrovna dělali, a běželi na půdy, do kůlen, do sklepů, kde měli schované kulovnice, cepy, vidle a podobné zbraně hromadného ničení. Všichni odběhli od svých nákupních košíků plných zlevněných produktů a začali se mačkat u východu, prodavačky měly výhodu a vystartovaly dveřmi pro zaměstnance. Dění v celém městě se zaměřilo na lov slepic.
Nastalo šílenství, šílenství větší než honba za zlatem v Klondiku. Každý měšťan chtěl využít snadného získání finanční odměny, moc se jim to ale ze začátku nedařilo, nadělali ještě více škody jak slepice – pobořili sochu na náměstí, převrátili odstavený vlak, pod kterým se slepice schovávaly, vypálili les, kde to vše začalo. To byl jen krátký výčet toho, co se tam stalo.
Nikdo však nečekal, že to zajde až tak daleko: Místní fanatik do vojenské techniky využil svých znalostí a nastartoval tank T-34 ve vojenském muzeu, dojel až na náměstí, kde začal vjíždět do všech budov, ve kterých se ozvalo kvokání.
Celé město bylo zdemolované. Hon za slepicemi se nezdařil, byla to jedna velká katastrofa, kvůli které se celé město muselo opustit. Město ale dodrželo svůj slib a vyplatilo všechny odměny, nezbylo mu však nic na opravu toho, co všichni napáchali. Nedalo se tam už žít, obyvatelé se proto vystěhovali. Zůstali tam už jen slepice a František, který se odmítal odstěhovat.
Autor: Lukáš Ždan
Přečtěte si také povídku o tom, jak dva amatérští kuchtíci Jonáš a Květoslav vařili netradiční guláš a setkali se se svým idolem.
Ilustrace: Teraza Trulíková
