A je to tady. Vánoční čas pomalu nastával, Štědrý večer se nezastavitelně blížil. Už jen čtyři dny. A ještě ani nemáme stromeček! Děti mi to pořádně dávaly sežrat. Každé ráno mě budily, abych už s nimi šel nějaký smrček koupit. Tomášek byl víc vytočený jak Julinka, dal mi to dost najevo, když mě včera ráno tahal z postele za vlasy a křičel, ať už konečně vylezu a jdu ten strom koupit. Ten kluk proradnej měl víc starostí s nazdobením vánočního stromečku než já. Kdyby ale věděl, že pro něho ještě žádný dárek nemám, to by vyváděl ještě víc.
Celou sobotu se mnou děti nemluvily na protest proti tomu, že ještě žádný strom u nás v malém obyváku nestojí. Nejenže se mnou nepronesly od té doby, co mě Tomík vytáhl za pačesy z postele, ani slovo, navíc ani nejedly, ani si nehrály, jen seděly na gauči a trucovaly. Ony držely hladovku! Tak mladí a už tak vychytralí. Co ten internet s nimi dělá…
Vzteknul jsem se: „Fajn, zítra ráno pro ten pitomej strom pojedeme.“
Tomášek i Julinka zajásali, těšili se hlavně do nákupního centra, kde si chtěli nakoupit dobroty a podívat se do hračkářství.
Po zbytek dne se chovaly jako příkladné děti: nekřičely, nekousaly se navzájem, ani po sobě neprskaly – prostě vzorná dvojčata.
Ráno mi je Andrea pomohla nasoukat do auta a pořádně je připevnit, aby tam vzadu za mými zády byly v bezpečí, a hlavně v klidu. Andrea bohužel jet nemohla, musela doma zůstat, aby mohla uklízet, vařit, žehlit, vytírat, balit dárky… Prostě žena k nezaplacení!
Oba předškoláci napjatě seděli, ani nedutali. Nemohli se totiž dočkat, až vyberou pořádný strom, pořádnou jedli, která se k nám ani nevejde. Byli úplně zticha.
Vánoční koledy z rádia přerušil až Tomášek svojí otázkou: „Tatínku, proč je tady na sedačce ta sekera?“ Kluk si jako první všiml té sekyry mezi nimi.
Prokoukli mě, smradi. Do žádného obchoďáku se nejede. Nejsou peníze na stromeček, natož na Tomáškův dárek, tak musíme načerno nějaký ten smrček posekat sami.
A Julinka hned dodala: „Do lesa nechcu, tam je žima.“
Nemohl jsem jim zdlouhavě vysvětlovat naši finanční situace, za kterou můžu já kvůli pokeru v hospodě, proto jsem se jim snažil vysvětlit, že les je fajnový místo.
„… a uvidíte tam hodně zvířátek…“
„Košišty?“ přerušila mě Julinka.
„No to nevím,“ řekl jsem si potichu pro sebe.
„Tam nebudou košišty?“
„Ale budou, Juli!“
„A co pejsci? Já tam chci pejsky, tati. A taky koníky,“ dodal Tomášek. Ten kluk už mě začínal srát.
„Všechno tam bude! Všechno, co chcete, tam bude!“ křiknul jsem, až jsem málem trhl volantem do příkopu před Prostřední Lipkou, kde jsem se chystal uloupit onen strom, který u nás bude majestátně stát, a my se budeme kochat jeho krásou, jeho půvabem, jeho skvostnou vůní.
Sjel jsem na polní cestu a jel jsem k lesu. Dost to skákalo, jak byla ta cesta neudržovaná, aspoň to děti na chvíli umlčelo – pořád tam vzadu něco kecali, haranti jedni.
Zastavil jsem těsně před prvním stromem, kterým začínal zasněžený les. Z auta jsem vyndal Julii, Tomáše a sekeru a vyrazili jsme všichni čtyři společně do lesa.
Měli jsme štěstí, někdo tu byl před námi a vyšlapal cestu. Nemuseli jsme se aspoň brodit tím sněhem, co nám včera napadnul, ale obě moje děti stejně musely jít tím nejhlubším sněhem, aby byly oba hned mokří.
„Mám moklý ponošky, táto!“ křičela Julie a házela přitom po mně sníh, který mi spadnul za krk.
Já už neměl ponětí, jak se psychicky naladit na veselou vlnu. Raději jsem nahlas nic neříkal, ale v duchu jsem je oba proklínal. A Tomášek asi dostane Julinky dárek, ještě uvidím podle situace.
Došli jsme na jakousi mýtinku, kde rostly i menší smrčky: „Tak, děti! Který se vám líbí nejvíc?“
Nechápu to, ale oni mi to museli dělat schválně: Tomáš pořád ukazoval na ty přerostlé smrky vhodné tak na náměstí a Julča začala objímat ještě větší borovici. Tak jsem hodil sekeru z ramene do sněhu a začal jsem jim vysvětlovat, že tak velký dům nemáme, že stromy nejdou jen tak zmenšit, ať laskavě vyberou jeden z těch, na které jsem ukázal. Oni mé rozkazy pochopili a společně vybrali snad ten nejvíc prořídlý smrk v celém lese. Už jsem neměl nervy jim vysvětlovat, že ten se mamince líbit nebude, a chopil jsem se sekyry.
Dětem jsem nařídil dostatečný odstup, abych je omylem neuhodil, a začal jsem šíleně sekat. A sekal jsem, sekal jsem a sekal, až jsem se málem prosekal do jiného světa, ale strom pořád stál.
„Hele! Veverka!“ zakřičel Tomášek a rukou v rukavičce ukazoval na vršky stromů. Julinka se ale naštvala, protože žádnou veverku neviděla, myslela si proto, že si z ní Tom dělá srandu a vykřikla: „Podívej, pejsek!“
Chtěl jsem, aby s tou nesmyslnou hrou přestali, proto jsem přestal sekat a otočil se na ty dva: „Co by tady dělal pejsek, pros…“
Julča bohužel žádnou hru nehrála. Ručičkou ukazovala na vlka! To jsem možná přehnal, ale pes to byl pořádnej.
Lekl jsem se. Sekeru jsem ponechal osudu u napůl pokáceného stromu, každé z mých neposedných dětí jsem si hodil do podpaží a upaloval jsem k autu, jak rychle jsem jen mohl. Děcka jsem hodil dovnitř, ani jsem je nepřipoutal a odjel jsem hned pryč. Srdce mi bušilo, Tomáš s Julií se smáli, ani nevím čemu.
Děti vyhrály. Byl jsem poražen. Za poslední peníze, které mi z pokeru zbyly, jsem v nákupním centru koupil vánoční jedličku. Ještě si oba vyprosili kebab.
Ale Tomáškovi jsem dárek stejně nekoupil.
Autor: Lukáš Ždan
Nezapomeňte si také přečíst Lukášovu druhou adventní povídku, která vyšla na Mikuláše.
Ilustrace: Dorota Nekolová
