„Prosím vás,“ zavolal chraplavě cizí muž z protější lavičky, „slečno. Nemáte cigaretu?“
Nebyla jsem si jistá, jestli opravdu volal na mě, proto jsem se ani nepohnula a stále jsem zírala do otevřené knihy. Během toho jsem si občas potáhla z cigarety, kterou jsem si za odměnu po perném dni zapálila. Mám ráda cigarety, hlavně ty s velbloudem, jednou za den si jednu dám, pomáhá mi to vyhnout se okolnímu světu, okolnímu stresu.
„Prosím,“ ozvalo se zničehonic.
Asi opravdu volal na mě; s těžkostí jsem odtrhla svůj zrak od písmenek v knize, hlavou jsem cukla nahoru a podívala se před sebe na protější lavičku. Žádná lavička tam ale nebyla.
Zase se ozvalo: „Moc vás prosím.“
Lehce se mi orosilo čelo, jak jsem z toho byla vykolejená. Podívala jsem se doleva, protože tam odtud jsem začala cítit nelibý zápach. Tak jsem se lekla, až jsem svoji cigaretu pustila a vypálila si černou tečku do kalhot; hůře než moje koleno však dopadla kniha z knihovny, která spadla do kaluže po včerejším vydatném dešti.
„Ale ne!“ vyjekla jsem, dlaně jsem si přitiskla na tváře a dívala jsem se do kaluže. Nespadla tam jen ta kniha, ale i moje cigareta; musela jsem se na ni dívat, jak pomalu nasává vodu a zhasíná, až nakonec zcela přestala doutnat.
„Nemáte teda ciga-,“ zakašlal, „cigaretu?“
To už mě tak vytočilo, že jsem vstala, div jsem se přitom nezamotala, a chtěla jsem začít být nepříjemná. Zjistila jsem však, že neumím být nepříjemná. Čelem k tomu muži v potrhaných šatech jsem řekla, spíše koktala: „Vypadám snad jako kuřák?“
„Ano.“
Jeho odpověď mě zarazila. Musela jsem v tu chvíli přehodnotit vnímání mého zalíbení v cigaretách a doutnících. Zaskočil mě natolik, až jsem zapomněla, že jsem měla být hodná, protože jsem kvůli němu přišla o cigaretu. Slepě jsem začala hledat tabatěrku po kapsách černých kalhot, až jsem ji našla v zadní kapse, a když jsem ji otevřela, zřela jsem tam pouze zbytečky tabáku a osamocenou cigaretu. Nemůžu mu přece dát svou poslední.
„Prosím,“ zachraptěl.
Zvedal se mi žaludek čím dál víc, nemohla jsem ho už ani chvíli čuchat; natáhla jsem ruku, ať si tu cigaretu vezme sám.
Vzal si ji, uklonil se, poděkoval a ještě dodal: „Nezapomeňte ještě knihu.“
„Jakou kni- Panebože!“ Já zapomněla, že vedle mojí cigarety v louži je ještě kniha, která ani není moje, kterou musím vrátit do knihovny.
Bezdomovec se vzdaloval a já tam zůstala stát nad rozbahněnou kaluží. Co teď budu dělat?
Pokud by toto byla všední situace, vrátila bych takto zničenou knihu s velkým košíkem omluv zpět do knihovny. Tahle situace nebyla všední, byla jiná v tom, že jsem si zaboha nemohla vzpomenout, kde ta knihovna byla. Vím pouze to, že byla kdesi v tomto městě, v tomto stotisícovém městě, v městě plném ulic a uliček, koutů a zákoutí, knihoven a knihovniček.
S velkým povzdechem jsem v batohu vyšmátrala igelitový sáček od rohlíku a Kawabatovu knihu jsem opatrně rukou v sáčku chytila za jeden roh. Dívala jsem se, jak z protilehlého vrcholu kape zakalená voda, na zadní straně, kde byl Kawabatův portrét, byl přilepený javorový list. Sáček jsem z ruky vyrubila a uschovala jsem do něj knihu.
Teď nastala chvíle, kdy jsem si musela vzpomenout, kde je ta záhadná knihovna. Opět jsem se posadila, aby se mi lépe přemýšlelo, a zadívala jsem se do země. Vím jen, že jsem do té podivné knihovny zavítala v ten samý den, co jsem se svými spolužáky strávila odpoledne v hospodě. Chystali jsme se zajít na jedno v podvečer, ale většina z nás se chystala večer sledovat extraligový hokej a v našem oblíbeném baru žádná televize není, jaká to škoda. Z toho večera si jen dokážu vybavit velký modrý kontejner, nespočet schodů a defenestraci. Jak to má do sebe zapadat, to si nedokážu vysvětlit. Ačkoliv ty schody by mi mohly poradit.
Mé přemýšlení nabíralo na obrátkách, málem jsem z toho omdlela. Nakonec jsem se rozhodla tak, že půjdu směrem k Oktáviu, našemu baru, třeba si něco vybavím. Hodila jsem si své příruční zavazadlo na záda a vyrazila jsem na strastiplnou cestu za tou prokletou knihovnou.
Už po pár krocích jsem měla nutkání si zapálit, byla jsem však zklamána, když jsem si vybavila, že má tajná krabička na cigarety je už dávno prázdná. Musela jsem se obejít bez tabáku a vystačit si jen s cukáním pravého víčka. Jakmile jsem se ocitla na začátku ulice, kde se Oktávius nachází, začala se mi vybavovat spousta vzpomínek, nepěkných vzpomínek.
Tady kolem té lampy jsem se točila jak tornádo, tady jsem se zase plazila po zemi, tam, přímo naproti Oktáviu, je ta modrá popelnice, na té popelnici bylo černým lihovým fixem nečitelně napsáno „To jsem nebyla jaaa“ a dole byly zaschlé zbytky toho, co jsem v baru vypila a snědla. Musím podotknout, že to všechno se stalo za bílého dne.
Udělalo se mi nedobře, zrudla jsem studem; alespoň jsem získala jeden dílek do skládačky, který mi pomohl se vydat správným směrem.
Nyní jsem věděla, že mám jít o ulici dál, ale ukrutně jsem se bála, protože jsem neměla sebemenší ponětí, proč si z toho večera pamatuji zrovna defenestraci. Během mého pátrání mi vyschlo v krku. Naštěstí jsem právě míjela vietnamskou večerku, když jsem si uvědomila, že žízním.
„Dobrý den,“ slušně jsem pozdravila a vydala se k regálu s osvěžujícími nápoji. Již při vstupu jsem pocítila paranoiu, jako by se na mě celá vietnamská rodina dívala. S litrovou lahví vody jsem stanula před kasu a nadšeně se podívala za prodávajícím, protože tam na mě vesele mávaly krabičky cigaret. Musím si nějakou koupit.
Prohlížela jsem si je zleva doprava a hledala jsem bílého velblouda, když tu náhle pan vedoucí, který byl zároveň prodavač, začal své ženě polohlasně říkat: „To je ona, to je ona.“
Zděsila jsem se, protože se mi vybavilo, co se tady stalo.
Po návštěvě baru jsme chtěli sehnat něco k snědku, první podnik s potravinami, který jsme zahlédli, byla právě tato večerka. Nadělali jsme tady neskutečnou paseku, ale to nebylo to nejhorší. Když jsem zaplatila dva rohlíky a paštiku, zamířila jsem k východu. Naneštěstí jsem mířila kousek vedle a prošla skleněnou výlohou, následně jsem dopadla na ulici před obchod jako ryba na břeh.
Dál nevím, co se dělo, ale teď mi šlo o život, protože starý Vietnamec začal cosi křičet ve svém rodném jazyce, občas řekl nepěkné české slovo.
Zpanikařila jsem. Popadla jsem litrovku vody, hodila jsem po něm padesátikorunu, omylem jsem se mu trefila do oka, tím jsem ho znehybněla, a dala se na zběsilý útěk. Je to k nevíře, ale nikdo za mnou neběžel, trochu mě to uklidnilo; lokla jsem si vody, abych mohla dál pokračovat, protože se mi při mém útěku vybavilo ono místo, kde jsou ty posvátné schody ke dveřím té knihovny.
Konečně má mysl zafungovala.
Ta knihovna byla naštěstí ve stejné ulici, stačilo přejít silnici, po které stejně skoro nic nejezdilo. Počkala jsem, až projede houkající sanitka, a vykročila jsem směrem k místu, kde se ty schody nacházely; jakmile jsem ono místo spatřila, rozbušilo se mi srdce radostí.
Levou rukou jsem se chytla za popruh, pravou rukou jsem hladila zábradlí. Vítězně jsem sestupovala, v hlavě mi hrála honosná hudba, dívala jsem se nahoru a smála se na zataženou podzimní oblohu.
Chtěla jsem si tu knihu připravit předem, a tak jsem si batoh sundala ze zad a začala jsem hledat. Byla jsem do toho hledání tak zabraná, až jsem zapomněla, jak správně našlapovat na schody, a došlápla jsem na mokré listy, které se na těch schodech nashromáždily, a uklouzla jsem. Těch posledních pár schodů jsem doslova sjela po svých hýždích, přičemž jsem vítězně držela znehodnocenou knihu nad hlavou.
Nejenže jsem měla zadek samou modřiny, do toho jsem musela utrpět další malý infarkt. Na dveřích stálo: „Naše knihovna asijských umělců končí své působení. Pokud u sebe máte naši knihu, můžete si ji ponechat. Děkujeme všem, kteří jste nás navštívili.“
Šla jsem si raději koupit cigarety.
Autor: Lukáš Ždan
Máte-li chuť na další poetický počin z pera naší redakce, můžete si přečíst literárně hravou povídku Ve víru literárním.
Ilustrace: Dorota Nekolová
