Volba povolání je velmi populárním a častým tématem k diskuzi. Každý z nás minimálně jednou přemýšlel o tom, které povolání se k němu nejvíc hodí. Někteří se řídí podle toho, kolik budou v budoucnu vydělávat peněz, jiní preferují žít skromněji s pocitem, že se věnují tomu, co je naplňuje. Můj dlouholetý kamarád Filip Kohut (19) se rozhodl studovat netypický obor – teologii. Na základní škole jsme se tomu smáli, avšak na konci gymnázia Filip tuto myšlenku začal brát opravdu vážně.
Tak mě napadá, kdy jsi začal vážně přemýšlet o tom, že by z tebe jednou mohl být kněz?
Z vyprávění rodičů vím, že ve svých čtyřech letech jsem jim oznámil, že se stanu knězem (smích). To jsem si ovšem ještě neuvědomoval, co tohle povolání obnáší. Na druhém stupni základní školy se mi tato myšlenka vracela častěji. Tak jsem podal přihlášku na Gymnázium s polským jazykem vyučovacím, protože k tomu, abych byl jednou knězem, musím mít vystudovanou teologii, takže maturita byla podmínkou. Na gymplu jsem měl ještě čtyři roky na přemýšlení.
Je to poměrně netypické povolání. Bál ses reakce okolí?
Ať chceme, nebo ne, vždy nám bude záležet na názoru našich kamarádů nebo rodiny. Aspoň já to tak mám. Z jedné strany jsem měl jisté obavy a byl jsem zvědavý na reakce okolí, které byly různé. To ovšem neznamená, že by moje rozhodnutí záleželo právě na názoru jiných. Z druhé strany musím říct, že to pro mě bylo snazší než třeba pro některé mé spolubratry (ti, co se mnou studují v konviktu). Někteří z nich mají dokonce nevěřící rodiče, ti to měli určitě těžší než já. Moje rodina mě od malička vedla k víře. Většina mých kamarádů je římskokatolického vyznání.
Hodně lidí z našeho okolí volí variantu studia v Polsku. Asi dobře víš, že tam se katolická víra bere víc vážně. Ostatně, Česko je třetí „nejateističtější“ země na světě.
Církev v Polsku se sice bere vážněji než tady, to je pravda, ale to také nese s sebou jisté nevýhody. Kupříkladu, jak je nás tady málo, tak se všichni známe, je to víc familiární. Taky rádi často opakujeme, že sice není kvantita, tím víc se klade důraz na kvalitu. Představení mají víc prostoru na individuální přístup. Kdyby nás bylo sedmdesát v ročníku, jen za moravskou provincii, asi těžko by si spirituál pamatoval o každém všechno a znal všechny jeho problémy a starosti. Ostatně kněžství je služba Bohu i lidem. A proto zůstat v ateistické zemi, jak se Česku často říká, i když s tím nesouhlasím, má svůj smysl.
Zvolil sis teologickou fakultu v Olomouci. Proč?
Tady je třeba vysvětlit pár věcí. Kdybych se rozhodl studovat teologii jako laik, tak si můžu vybrat. Ale tím, že chci být knězem, tak jsem nepodával přihlášku na fakultu, ale na biskupství. Toto si ovšem vybrat můžu. Biskupství máme v republice osm. Já pocházím z Mostů u Jablunkova, tedy farnosti, která patří pod diecézi ostravsko-opavskou, a za tuto diecézi taky studuji (mohl bych třeba za brněnskou nebo litoměřickou, ale nevidím důvod proč). Je také nutné podotknout, že formace na kněžství má dvě roviny. Duchovní, ta probíhá v kněžském semináři, a rovinu intelektuální, a tím se myslí studium oboru katolická teologie. Kněžské semináře máme v republice dva. V Olomouci studují kandidáti na kněžství z diecézi Ostrava-Opava, Brno a z arcidiecéze olomoucké. V Praze za diecéze ostatní.
Já jsem ale nyní v konviktu, tedy v přípravném roku na studium v semináři. Ten je pro celou republiku jen jeden. Pro fakultu jsem členem propedeutického kurzu katolické teologie.
Pamatuji si, že jsi dělal ne úplně snadné přijímací zkoušky. Co to obnášelo?
Celé přijímací řízení mělo tři části. První byla setkání s otcem biskupem (František Václav Lobkowicz), to bylo v podstatě takové seznámení, rozhovor. Potom jsem absolvoval pětihodinové psychotesty a rozhovor s psychologem. A poslední částí byl přijímací pohovor před komisí. Tvořil ji biskup ostravsko-opavský se svým pomocným biskupem. Nechyběl ani ředitel konviktu, rektor semináře a spirituál semináře.
V Olomouci jsi krátce. Jaký je tvůj studentský život? Pociťuješ nějaký zásadní rozdíl u sebe a tvých přátel, co nestudují teologií?
Abych pravdu řekl, neměl jsem žádné představy. Byla to pro mne vždy vzdálená budoucnost, která se ze dne na den stala realitou. Přesto jsem překvapen, jak to všechno probíhá a funguje. V dobrém slova smyslu.
Tím, že se připravují na kněžskou službu, tak nejde nepociťovat rozdíl od těch, co studují – řekněme více běžné – obory (žurnalistika, pedagogika, medicína…). Je to úplně o něčem jiném. My se připravujeme na to, abychom byli schopni vést lid nám svěřený biskupem k Bohu Otci, skrze Ježíše Krista, spolu s Duchem svatým, a proto je příprava úplně o něčem jiném.
Bydlíme v jednom domě, v budově semináře, kde „jedeme“ podle denního řádu. Kromě výuky, která trvá celé dopoledne, zahrnuje rovněž modlitby, adorace, růženec, rozjímání, fóra (vnitřní, vnější). A taky studium, tedy vyhrazený čas na učení se. Jakožto budoucí kněží jsme každý den přítomni na mši svaté. Tu celebruje v naší kapli sv. Jana Sarkandra náš spirituál. Na osobní volno je samozřejmě také dostatek času.
Určitě velký rozdíl mezi námi a běžnými studenty je, že máme večerku. Ta začíná po večerní modlitbě, zhruba kolem deváté hodiny. Jde o to, že máme takzvané silentium, neboli posvátné ticho. Každý už se věnuje jen rozjímáním, duchovní četbě nebo jde spát. Po půl jedenácté bychom měli být v postelích všichni. Ve formaci je také důležitá manuální práce. Proto se každý týden vyhradí čas na nějakou opravu nebo pomoc někde v nějaké farnosti.
Jaký je tvůj momentální cíl?
To mi připomíná první hodinu filozofie. Přesně na to se nás ptal pan profesor. Můj momentální cíl je posunout můj vztah k Bohu na pomyslném žebříčku o štafli výš. Tím chci říct, že člověk má na sobě pořád co zlepšovat a pořád se musí snažit být lepším křesťanem, lepším člověkem. Tím vytváří lepší vztah k Bohu. Protože vztah mezi lidmi a Bohem je velmi ohrožován ze všech stran. I ten můj vztah k němu není úplně ideální. Proto se musím snažit ho udržovat minimálně tam, kde je, nejlépe ho zlepšovat. Už jsem totiž sundal růžové brýle a teď je jen na mně, jak moc se začnu snažit mít o Bohu tu pravou představu. O to je to důležitější, když chci Boha přibližovat lidem jako kněz. Musím o něm mít tu pravou představu a musím s ním být v dobrém vztahu.
Na rozdíl od evangelických kněží si ti katoličtí nemohou založit rodinu. Vím, že ti je teprve devatenáct, ale nechtěl bys v budoucnu ženu a děti?
Celibát je velmi velké téma pro veřejnost. Ale není to nic, před čím bychom měli utíkat nebo na to nadávat. V katolické církvi je celibát pro kněze povinný už pěkně dlouho. Jde o to, že kněz má velmi blízký vztah s Kristem. Je jeho služebníkem a zcela patří jemu, jak po duchovní, tak po tělesné stránce (nutno podotknout, že se pro to sám rozhoduje a dobrovolně to slibuje). Služba kněze vyžaduje denně dvacetičtyřhodinovou připravenost jít sloužit. Každý otec by měl mít dostatek času na svoji manželku a děti. A kněz ten čas prostě nemá. Takže celibát je jednak věc duchovní, ale taky praktická, pro dobro rodiny budoucího kněze. Služba pastora v evangelické církví má přece jen jiný charakter.
Ale abych odpověděl na otázku. Ovšem, že by bylo pěkné založit si rodinu. Není to ale o tom, zda chci, nebo nechci. Je to o tom, že chci být Kristovým knězem, a s tímto rozhodnutím přichází i celibát.
Co takhle stát se prvním českým papežem?
Co takhle nevnímat kněžství jako budování si kariéry nebo honbu za slávou či čímkoliv jiným? Ostatně cesta k papežství převyšuje veškeré lidské snahy a je čistě na Božím vedení a Jeho vůli.
Autor: Izabela Waclawková
Kořeny neziskové nestátní organizace Slezská diakonie sahají až do minulého století. Pod tou touto organizací vzniklo centrum, které pomáhá nezletilým bojovat se závislostí na návykových látkách a hazardním hraním. Čtěte rozhovor s Helenou Bělasovou.
Foto: Michael Rucki, archiv autora
