POVÍDKA: Jak jsem málem přišel o bicykl

Lukáš Ždan 22. 4. 2021

O naši Zemi se musí pečovat stejně jak o nově narozené dítě: musí se hýčkat a opečovávat. Někdo se nedokáže starat o děti, někdo zase o planetu, na které žijeme. Těm, kteří si neví rady s výchovou, snadno někdo rád pomůže. Ale jak chcete pomoct těm, kteří pijí v lese a následně všechny flašky, vajgly a plechovky odhazují do křovisek? Jak pomoct těm, kteří raději odhodí obal od arašídové tyčinky v čokoládové polevě někam na zem, než aby si ten obal na chvíli strčili do kapsy a vyhodili jej do nejbližšího koše? Jak máme pomoci těm, co nechávají starý nábytek u cesty? Mluvím o lidech, kteří neumí používat koše. Tento nešvar se u nás na vesnici v poslední době velmi rozšířil. Přišlo mi nezbytné s tím něco udělat.

A jak mě to napadlo?

S bráchou Pavlem jsem byl v hospodě na jedno, tedy na celkem asi osm, když jsme v televizi nad vchodem na záchodky zahlédli reportáž o Dni Země. Přišli jsme se sice podívat na východočeské derby, hospodský Tonda ale nemohl najít ovladač, ale ona reportáž nám toho dala mnohem víc než jakýsi hokej. Opilé mozkové závity se roztočily a s Pavlem jsme se začali hádat. Nikoliv o sportu, nebo kdo vypije víc piv, ale o tom, kdo sesbírá více odpadků.

„Já… já ti říkám, že toho najdu víc, ty… ty opice!“ křičel opilecky Pavel na druhou stranu stolu, kde jsem si vychutnával čerstvě natočené pivečko.

„Tak jasný, když máš zahradu plnou krámů! To nemusíš nikam chodit ani a budeš toho mít víc!“ opětoval jsem palbu, jen co jsem si utřel pěnu z úst.

„No tak se ukaž, jak… jak umíš sbírat odpadky! Sakra, mně je blbě,“ dokončil své rozprávění Pavel, kymácivě došel ke mně a potřásli jsme si rukou, takto jsme sázku dovršili. Pavel následovně šel k baru, zaplatil a šel domů spát, aby se připravil. Já toho snesu víc než on, ještě jsem si dvě piva dal.

Ráno bylo krásně slunečné, skoro žádný mráček se neráčil ukázat.

Včas jsem přišel na náves, kde jsme se měli s Pavlem setkat. Ale Pavel, ten opilec jeden, přišel o půl hodiny později, nedivil jsem se, protože toho vypil včera příliš.

Měl jsem přichystané odpadkové pytle, pro každého jedno balení, a rukavice. Pavel, asi aby se ukázal, si přinesl i kleště, kterými měl sbírat odpadky ze země, jen je vyzkoušel, jak fungují, tak v nich něco prasklo a kleště byly rozbité jak on sám, když se vrací z hospody.

Sázka zněla jasně: kdo po úderů dvanácté hodiny přinese zpět na náves více odpadků, vyhrává kolo toho druhého. Nemám tušení, proč jsme se vsadili právě o bicykl, oba víme, že naše kola jsou pomalu starší jak my.

Odbila osmá hodina a souboj započal!

Pavel se hnedka někam rozeběhnul, asi přesně věděl, kam má jít hledat, jenže já taky věděl, kam mám zamířit, a sice k vyhlídce u lesa, kam chodí veškerá omladina popíjet rum a kouřit levné cigarety. Ta dnešní mládež! Kdyby si aspoň koupili pořádnou vodku jako já za mlada nebo aspoň tabák a balili si to sami. Ne, oni musejí šetřit, jak to jen jde, a pak se diví, že už ve dvaceti nedokážou popadnout dech.

V XXL rukavicích, ve zmijovce na vršku hlavy a s černými pytli v kapse jsem dorazil k vyhlídce u lesa, kde byl majestátní výhled na celou ves. Byla sobota, všichni ještě spali, ani auta nejezdila. Pokochal jsem se výhledem a začal jsem koukat po odpadcích, které tady zajisté někde budou. Taky že byly. A kolik! Napočítal jsem dvaadvacet krabiček od cigaret, patnáct flašek od rumu, jednu od vodky a kupu plechovek od piva a obalů od všemožných pochutin. Divil jsem se však, že jsem nenašel žádnou lahvičku od piva, mladí je asi raději nekupují, aby nemuseli platit zálohu. Nebo ty lahváče posbíral někdo jiný, aby si přivydělal za zálohy?

Když jsem šel zpět z vyhlídky, postupně jsem sbíral všechno, co jsem našel. Nebylo toho ale tolik, abych si mohl být jistý, že Pavla porazím. Nemohu si dovolit přijít o své cenné kolo. Jak bych jinak jezdil do hospody?

A tak koukám a najednou se v lese zjevilo cosi, co mě mělo zachránit. Bylo to krásně ztrouchnivělé, mokré, hnijící zelené křeslo, které kdosi odložil na okraj lese, kolem kterého jsem kráčel s pytlem na zádech.

Ucítil jsem vítězství.

„To křeslo mě přiblíží k výhře,“ zajásal jsem nahlas.

Probrodil jsem se houštím a křovisky až ke křesílku, které tam na mě čekalo tak dlouho, až mu nohy obrostly žlutou trávou. Pytel jsem odložil a chytl jsem za křeslo, snažil jsem se ho vyrvat ze země. Jenže to křeslo tam snad zakořenilo. Nešlo to a nešlo. Připadal jsem si, jako bych tahal řepu.

Křeslo se pohnulo, trhlo sebou a vyprostilo se z trávy. Tahal jsem ale tak silně, až jsem se zapotácel a zakopl o kořen. Letěl jsem vzduchem, křeslo také a dopadl jsem na svůj jediný plný pytel s odpadky. Ten samozřejmě prasknul a celý jeho obsah se rozprostřel všude po mýtince.

Při mé neskutečné smůle šla po blízké cestičce kostelnice a začala mi nadávat: „To není možné, co se tady děje! Jak můžete s takovým svědomím žít? Takhle dělat bordel. Že se nestydíte. Božíčku, vidíš to?“

Neměl jsem čas na vysvětlování a začal jsem všechno zase sbírat do nového pytle.

Připadal jsem si jak Atlas, který na ramenou nese celý svět, to křeslo bylo neskutečně těžké, ale jakýmsi záhadným způsobem se mi ho podařilo donést až ke kašně na náměstíčku. Cestou jsem hrdinně posbíral i další odpadky, ale s křeslem na zádech jsem se nemohl moc hýbat, proto jsem si veškeré nově nalezené odpadky nastrkal do kapes. Jenže co jsem spatřil u kašny! Stál tam Pavel a rovnal vše, co našel.

Nestačil jsem se divit, co tam všechno přinesl – čtyři křesla, pohovka, deset pytlů se vším možným, dvě pneumatiky, skříň, lednice a stará rakev.

„Cože?“ vykřikl jsem z posledních sil, když jsem křeslo házel na zem. „Tos nemohl přece najít jen tak v trávě!“

„Taky že ne. Řeklo se jakékoliv odpadky, ne?“

„No to ano.“

„Tak tady jsou!“

Začínalo mi to v hlavě šrotovat.

„Pavle? Kdes to všechno pobral?“ řekl jsem zamyšleně s rukama v bok. Začalo mi to docházet. „Neříkej mi, že to je ze sběrného dvora.“

Pavel se zarazil. „No dovol! Co-cos to řekl vůbec?“ zakoktal naštvaně.

Začali jsme se hádat. Tlačil jsem na něho, aby se přiznal, protože bylo jasné, že tohle nemohl najít při procházce po okolí.

Hádali jsme se tak dlouho, že jsme si ani nevšimli, že přijela policie.

„Dobrý den, pánové,“ řekl starší policista, který dostal hlášení a přijel až z města. „Mám tady hlášení, že se ze sběrného dvora poztrácely nějaké věci. Popis těch věcí přesně, ale opravdu přesně odpovídá těm za vašema zádama,“ pověděl nám přátelsky, utřel si huňatý knír a ukázal na tu hroudu harampádí, „proto se vás musím zeptat, kde jste ty věci našli.“

Hlavu jsem pomalu otočil na Pavla a hluboce jsem se mu podíval do očí. Ten šmejd to ukradl! Jen aby vyhrál můj staletý bicykl.

„Jaké věci? Vy něco vidíte?“ snažil se z toho vymluvit Pavel, ale nebylo mu to platné.

„No! Jak tak koukám,“ řekl hlasitě policista a utáhl si opasek, který mu povolilo jeho břicho, „tak budete muset se mnou. Oba.“

„Cože?“ vyjekl jsem jak školačka, až mi přeskočil hlas. „Vždyť já… To brácha! Já jen sbíral odpadky.“

„Tak jak vysvětlíte to křeslo, o které se opíráte, hm?“ zvednul policista obočí.

Odpor byl marný, musel jsem jet taky.

Na policejní stanici jsme strávili dost času, než jsme vysvětlili, že šlo jen o sázku. Pavel se do toho začal tak zamotávat, že se málem přiznal i k tomu, co neudělal.

Policista naštěstí vše pochopil, i tak nám oběma, i mně, nevinnému Martinovi, dal pokutu. A ještě jsme se s těmi věcmi museli tahat zpět.

Pavel zase něco nedomyslel a doplatil jsem na to i já, já nebožák.

Sázku jsme nechali bez vítěze a raději jsme šli do hospody na jedno, tedy na pět.

Autor: Lukáš Ždan


Přečtěte si také Lukášovu povídku, kterou napsal u příležitosti Mezinárodního dne štěstí či na Velikonoce.


Ilustrace: Lukáš Ždan