POVÍDKA: Vynález strýce Josefa

Lukáš Ždan 5. 4. 2021

Svět na tom teď zrovna není nejlíp a není to kvůli tomu, že přestali vysílat můj oblíbený seriál, ale kvůli tomu, že pandemie sužuje nás všechny. To, že nám ten hnusný vir kazí veškerou zábavu a jiné plány, nemusí nutně znamenat, že si žádnou radost nemůžeme užít. Čech se přizpůsobí, Čech je člověk vynalézavý. Na co sáhne, s tím si poradí. Většinou spíš ne, to ale není případ mé rodiny a mých blízkých, kteří se s tím vypořádali na jedničku. Na takovou ruskou jedničku, abych pravdu řekl, ale nechci předbíhat, abyste si o nich dokázali udělat vlastní obrázek.

Jakmile se můj plešatý strýc Josef dozvěděl, že Velikonoce neoslaví popíjením slivovice u každých dveří, které s košíčkem a pomlázkou navštíví, byl velmi zklamaný, tak zklamaný, až mu z toho zešedivěly vousy, jež mu ještě zbyly. Josef proto neváhal a využil svých geniálních znalostí robotiky. Kdo by to byl čekal, že někdo jako Josef se tak dobře vyzná v programovacích jazycích a dalších, široké veřejnosti zapovězených, blbostech. Strejdu si pamatuji od malička jako sportujícího chlapa, kterému to nikdy zrovna nejlíp nemyslelo.

Když jsem byl malý kluk, táta mě a mladšího bráchu Karla šoupnul k Pepovi na hlídání. Jenže strejda, jak mu to moc nemyslelo, se nám moc nevěnoval a šel si raději zaběhat kolem rozprouděné a majestátní Moravy. Jenomže Josef na nás dočista zapomněl a po dlouhém vytrvalostním běhu skončil v hospodě a vrátil se, až když kohouti oznamovali východ slunce.

Po vzpomínkách z dětství na strýce Josefa jsem nedokázal uvěřit faktu, že Pepa umí stavět a programovat roboty. Táta mi ale vysvětlil, že to souvisí i s koncem Josefovy běžecké kariéry. On byl skvělý běžec na delší tratě, za socialismu reprezentoval vlast všude za hranicemi, kam se nikdo jiný nemohl podívat. Josefův život se změnil po návštěvě Japonska, kde byl v roce 2005 na Mistrovství světa v orientačním běhu. Jeho sportovní kariéra se i tak chýlila ke konci, ale pár let by ještě dokázal závodit, jenomže v Japonsku objevil něco kouzelného, a sice různé roboty a autonomní stroje, které ho uchvátily natolik, že místo toho, aby republiku reprezentoval v orientačním běhu, začal se na kurzech věnovat robotice. Nechtěl jsem to tátovi uvěřit, ale prvního dubna ještě nebylo.

A Josef začal přemýšlet. „Když nemůžu ven já, tak robot přeci může!“ vykřikl u rodinného oběda, který se konal v online prostředí, kde se kupodivu sešla celá široká rodina. Dokonce se tam objevila i moje babička, která začala po Josefovi křičet, jak si může dovolit odejít od stolu. To už Josef ale neslyšel a jeho matka se tak rozběsnila, až se najednou odpojila.

Celý týden o sobě nedal Josef vůbec vědět, z garáže vylézal, jen když dostal hlad, nikdo ale nevěděl, kam chodil na záchod. On tam snad i spal.

Na světlo světa přišel až další neděli. Velmi zapáchal potem a na rukou měl zaschlou krev – nikdo se ale neodvážil zeptat, co se tam dělo. Nakonec z garáže vyjel prapodivný stroj připomínající opak dokonalého robota, který v té garáži měl vzniknout. Pepík, jak ho strejda náležitě pojmenoval, byla vlastně jen jakási krabice na kolečkách, ze které trčela hlava s kamerou a širokým trychtýřem, na železné tyči měla připevněnou pomlázku a na druhé, pro změnu plastové, visel košíček.

„Tak a tahle díra – do té se budou vlévat tekutiny. Pepík jen řekne: ‚Nalij to do mě!‘ a pak jen s tím přijede a já se ožeru,“ vysvětloval nadšeně Josef na videu, které nám poslal. „Touhle prackou bude máchat holky po zadku a do košíčku bude sbírat peníze a vajíčka.“ Po zhlédnutí půlhodinové demonstrace toho, co ten robot dokáže, jsem se musel plácnout přes čelo a říkal jsem si, jak hrozné to je.

Jenže ono to fungovalo.

Strejda Josef na Velikonoční pondělí vyjel s robotem na rádiové ovládání do ulic a celý Pepíkův pohled vysílal na internet. Pepík si to štrádoval městem neuvěřitelnou rychlostí dvou kilometrů za hodinu! Prostě neskutečné.

První zastávka byla hned u jeho sousedů, takže se Pepík ani neunavil. Zastavil před dveřmi a začala z něho vycházet prapodivná melodie imitující velikonoční písničku. Nikdo nevycházel, proto to strejda musel zesílit, ale stále nic. Nakonec vykoukl z okna a na sousedy zavolal sám. Ti po něm začali naštvaně křičet, že je budí, že jim nedá ani chvíli klidu. Aby sousedé Pepu umlčeli, poslali ke dveřím svou dceru, mladou středoškolačku Anastázii, aby se nechala zbít pomlázkou a dala Pepíkovi něco za odměnu. Na Pepíkově kameře byl vidět její znechucený výraz poté, co otevřela dveře a pohlédla na onen Josefův výtvor.

Velmi pískavý a umělý hlas pověděl: „Nastav zadek, ať tě vyšlehám! Hody, hody, doprovody, dej mi vejce malovaný, vejce do košíku, slivovici do trychtýře.“

Anastázie byla zmatená a nechtěla spolupracovat. Chtěla se ale toho stroje už zbavit, proto se otočila a čekala na výprask pomlázkou. Pepík roztočil svou paži a začal nevinnou Anastázii máchat o sto šest. Rychlost švihu to byla převratná, mnohem rychlejší než Pepíkova chůze. Dívenka ani nepískla, když se ale otočila, aby do trychtýře nalila slivovici, bylo vidět, jak jí kape slzička. Pepík byl spíše mučící než velikonoční stroj.

„Děkuji a čau,“ pronesl Pepík a odjel k dalšímu domu.

U dalších asi pěti domů šlo vše jako po másle. Na rozdíl od sousedů tito lidé obdivovali Josefův výtvor. Za odměnu Pepík dostal tolik alkoholu a tolik vajec, že rychlost se ze dvou kilometrů změnila na jeden.

Při cestě k dalšímu obydlí ale Pepík zkolaboval. Ale proč? Strejda to nejspíš špatně domyslel s baterií. Pepík se prostě zastavil a už neměl sílu dál jet. Josef prostě není dobrý vynálezce.

Vysílání z Pepíkových očí náhle skončilo a Josef do komentářů napsal, že pro něj jde.

Jenže když tam Josef přišel, žádný robot už tam nestál. Někdo mu ho ukradl přímo z chodníku, kde se Pepča zastavil!

Strejda byl rozzuřený. Ne proto, že přišel o svůj výtvor, ale proto, že přišel o litry nasbíraného alkoholu. Bylo mu jedno, že spoluobčané do Pepíka lili jak slivovici, tak vodku, takže by se to nedalo pít, Josef by si to stejně s chutí dal.

Takto vypadaly karanténní Velikonoce v podání mého strýce Josefa. I když jsme se s rodinou nemohli potkat, Josef udělal všem takovou show, že na to budou vzpomínat ještě má vnoučata.

Autor: Lukáš Ždan


Pečete rádi? Tak to byste si neměli nechat ujít velikonoční recepty naší redaktorky Šárky. Pokud byste si ale rádi přečetli další z Lukášových povídek, zkuste třeba tu, která vyšla na počest Mezinárodnho dne štěstí.


Ilustrace: Lukáš Ždan