„Byla jsem jen holka, od které se nic nečekalo.“ Přesto patří mezi světovou elitu a je členkou prestižního klubu Lion´s Den, kde jsou jen ti nejlepší závodníci. Dobrovolná hasička a záchranářka překonává sama sebe v extrémní hasičské disciplíně Firefighter Combat Challenge, která napodobuje reálný zásah profesionálních hasičů.
Nejtvrdší hasič přežije. Tímto heslem se řídí závodníci během náročné výzvy, která má svůj původ v USA. Pokud přežijí a doběhnou do cíle, mohou teoreticky vyjet třeba k požáru. Pětadvacetiletá hasička z Vladislavi, malé obce na Vysočině, nejprve začínala s disciplínou TFA. Ta se od americké verze liší jen v několika detailech. Později se dostala právě k Firefighter Combat Challenge, která se běhá po celém světě. Pro muže a ženy je všechno stejné, žádné rozdíly.
O co tedy vlastně jde? Závod se skládá z pěti částí, při kterých si každý sáhne na dno. Na trať musí sportovci vyběhnout v plné zásahové výstroji, s dýchacím přístrojem i maskou. Dohromady jsou tedy hasiči už na startu zhruba o dvacet kilo těžší.
Nejprve se běží tři patra do schodů s dvacetikilovou hadicí přes rameno. Nahoře ji odhodí a přes zábradlí vytáhnou jinou hadici, opět samozřejmě dvacetikilovou. Na další zastávce pomocí palice posunují 72kilovým závažím. Samotná palice váží přes čtyři kila. Následuje čtyřicet metrů dlouhý slalom a pak proudem vody srazí terč. Do cíle musí ještě třicet metrů táhnout osmdesát kilo vážící figurínu. Podmínky závodu jsou opravdu do posledního detailu stejné pro profesionální hasiče i křehkou a usměvavou Pavlínu Havlenovou.
Jak ses dostala jako malá holka k hasičům? Jsi skutečně dobrovolná hasička?
Mě se nikdo neptal, jestli chci začít běhat. Jen mi řekli, že odpoledne jdeme na louku cvičit hasičský útoky. Nevěděla jsem, co to znamená, ale prostě jsem šla. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli chci, nebo ne, protože taťka i strejda jsou hasiči a celá rodina tím žije.
Hasičský sport má hned několik disciplín – požární útok, sto metrů s překážkami, věže. Proč ses rozhodla zrovna pro tu nejnáročnější disciplínu?
Chtěla jsem strašně běhat stovky, ale ono mi to moc nešlo. Asi jsem věděla, že nebudu úplně dobrá na rychlých tratích. Bylo mi asi šestnáct, a to něco hrozně chceš, ale nic pro to neuděláš.
V osmnácti letech ses ale poprvé postavila na start závodu TFA, který je fyzicky daleko náročnější.
Vždycky jsem chtěla být profesionální hasička, a proto jsem s tím začala. Hlava byla šťastná, že aspoň něco dělám jako profesionální hasiči. Já jsem tím strašně chtěla dokázat, že holka může být stejně silná jako kluk, a tak být i ve výjezdu.
Kdy ses tomu začala věnovat opravdu naplno?
Až když jsem se dostala na vejšku na záchranáře. Chtěla jsem všem ukázat, že utáhnu tu těžkou figurínu a práci záchranářky zvládnu. To byl asi zásadní moment. Navíc na přijímačkách mě čekaly fyzické testy, a nikdo mi nevěřil, že se tam můžu vůbec dostat. Museli jsme plavat, tak jsem začala trénovat, ale oproti ostatním jsem neměla žádné svaly. Pak jsem tam přišla bez čepice, brýlí a navíc v půjčených plavkách a nakonec mě na tu školu vzali docela s přehledem. Potom jsem si uvědomila, že nic není o značkových věcech a vybavení, ale jen o vlastní vůli a dřině.
Ty tedy pracuješ u záchranky, a dokonce řídíš sanitku. Jak těžké bylo se na takovou pozici jako holka dostat?
Nejsem sice úplná výjimka, ale už na adaptačním kurzu nám říkali, že hodně holek během studia úplně skončí a zbytek bude pracovat na dispečinku. Já ale hrozně chtěla do výjezdu, protože jsem viděla, že někteří kluci jsou na tom hůř než třeba já. Tohle mě hrozně motivovalo a vyšlo mi to.
Dokončením závodu FCC vlastně ukážeš, že jsi schopná plnit práci profesionálního hasiče. Bereš jako křivdu, že u nás ženy ze zákona nemůžou sloužit u hasičů?
Dřív mě to hrozně trápilo. Kdybych mohla, nejspíš tam jsem. Udělala bych pro to třeba víc než nějaký kluk, jenže jsem jenom holka. To slovo jenom mi tam hrozně vadí. Nahlas to třeba nikdo neřekne, ale já ho tam vždycky slyšela. Na závodech v západních zemích až skoro omdlívají, že to u nás nejde. Dokonce jedna Polka je velitelkou čety, a to je docela vysoká hodnost. Teď jsem ale spokojená a neměnila bych.
Určitě jsi porazila hned několik chlapů, i když máte stejné podmínky. Jak berou porážku od dobrovolné hasičky z Česka?
Záleží na charakteru, ale většinou mě jenom poklepou po ramenou. Je vždycky příjemný, když za mnou přijdou namakaní chlapi a pochválí mě. V Polsku mě dokonce odnesli na ramenou z cíle až před ubytovnu.
Ty se tomu sportu věnuješ amatérsky. Jsou na tom tvé soupeřky stejně?
Na závodech v Americe mají rozhodně většinu profesionálky, ale v Evropě je to asi půl na půl. Ty profi hasičky jsou většinou na špici, a když se dostanu mezi ně, nebo je někdy všechny porazím, tak je to super.
Kdo a jak se může kvalifikovat na mistrovství světa v takové disciplíně?
V USA mají mistrovství jednotlivých států, a tak se tam dostanou jen ti nejlepší závodníci. Zatímco v Evropě získáváme divokou kartu, kterou může mít každý, kdo se tam přihlásí a zaplatí si to. Máme však nepsané pravidlo, že tam jedou všechny medailistky z Evropy. Sice se tam může dostat každý, ale myslím si, že prvně musíš něco dokázat, než si troufneš na takovou metu.
Ty závody jsou určitě náročné nejen po fyzické stránce. Jakou roli u tebe hraje psychika?
S tím mám trochu problémy. Když mi hlava řekne stop, tak můžu mít opravdu natrénováno, ale prostě to nepůjde. Pak chvíli brečím a promlouvám sama se sebou. (smích) Často volám před závodem známým, kteří mi vždycky pomůžou, protože už ví, jak se mnou promluvit.
Máš nějaké limity, za které bys nešla?
Určitě, ale pořád je posouvám. Na těch závodech se hlavně snažím překonat sama sebe. Závod bych nikdy nevzdala. Jednou jsem upadla s tou těžkou figurínou a už jsem měla za sebou několik závodů za pár dní, takže jsem se těžko přemlouvala, abych doběhla do cíle. Nakonec jsem to zvládla a přišly takové ovace a pozitivní zprávy, které byly hezčí, než když jsem si zaběhla osobák. Ocenily mou odhodlanost a já v tu chvíli byla na sebe opravdu hrdá.
Když se člověk dívá na videa ze závodů, všichni tě povzbuzují a křičí na tebe. Dokážeš to přes tu masku vnímat?
Mám na světě asi jen šest hlasů, které i v tom závodě chci slyšet. V těch nejtěžších chvílích se někdy dívám, jestli tam opravdu jsou. Hrozně mi pomáhají a už jen podle tónu hlasu třeba taťky poznám, jestli jdu dobře nebo ne. Občas si vezmu někoho jen do hlavy a celý závod běžím s ním.
V cíli jsi ale určitě vyčerpaná. Co děláš v následujících hodinách po závodě?
Pokud se závod vydaří, tak si dáme panáka, a pak se většinou pořádně najíme. (smích) Chce se mi vždycky hrozně spát, ale na druhou stranu se chci bavit s ostatníma. Máme after párty, takže jdu tam, protože já si chci ty závody naplno užívat. Většinou ale nemám sílu slavit, jen tam stojím a houpu se do rytmu. Chci jít tancovat, ale nejde to. Dala bych si pivo, ale nemám na něj chuť, protože jsem fakt unavená.
Vloni na Mistrovství světa v Sacramentu jsi absolvovala jedenáct závodů za šest dní. Jak je tohle vůbec možný?
Popravdě je to docela nepředstavitelný. Nadávala jsem už karmě, sama sobě, už jsem tam nechtěla být a těšila se domů. Ten jedenáctý závod jsme ale bojovaly jako evropská štafeta o zlato, tak tam jsem do toho šla s tím, že ze sebe vydám všechno. Nakonec jsme byly druhé a bylo to velké překvapení. Porazily jsme Američanky, které pak dokonce brečely, protože to rozhodně nečekaly.
Celou sezónu jsi pravidelně a v klidu běhala pod tři minuty. Aby ses dostala do prestižního FCC klubu Lion´s Den, potřebovala jsi ale ten čas pokořit v Americe. Nakonec jsi to zvládla o půl sekundy. Cítila ses pod tlakem?
Byla jsem hrozně nervózní, protože v Česku mě hodně lidí sledovalo a čekalo, jestli to zvládnu. Připadala jsem si jak svázaná a udělala jsem tam asi i pár chyb. Nechtěla jsem je zklamat. Víc než ta placka je ale pro mě daleko větší výhra vědět, že za mnou stojí tolik lidí. Díky nim jsem vyhrála i krajskou anketu sportovce roku a letos znovu. Hasiči poráží takové sporty, jako jsou hokej nebo fotbal. Hasičští funkcionáři tvrdí, že to tady ještě nebylo. Neskutečně si toho vážím.
Jak doma přivítali hasičskou lvici?
Přišlo mi opravdu velké množství gratulací a ve Vladislavi mi přichystali malé Nagano. Dostala jsem korunu, jakože jsem hasičská královna, pak květiny. Nejvíc mě potěšila kytka od kluků z týmu, protože celou sezónu se bereme jako parťáci a teď mě odměnili jako holku. Užívala jsem si tohle všechno. Jako poděkování za jejich podporu jsem připravila u nás ve Vladislavi promítání celé mé sezóny, kam přišlo přes sto lidí. Tolik jich nechodí ani na místní ples. (smích)
Organizátoři závodů v Británii zavěsili na Facebook tvou fotku s popiskem: „Kdo tuhle holku dokáže porazit, ať se ukáže.“ Co se tam stalo?
Toho závodu jsem se hrozně bála. Jela jsem tam úplně sama, bylo strašné vedro. Navíc se to město jmenovalo Bury St. Edmunds, všude byly hřbitovy, na závodiště jsem šla čtyři kilometry s krosnou na zádech. No hrozný. Teď jsem ještě viděla tu trať, bylo to o něco těžší než normálně, a hlavně přede mnou žádná holka nedokončila. Měla jsem neskutečný strach a volala jsem si právě s kamarádkou, aby mi pomohla. Nakonec jsem byla jediná, která doběhla v časovém limitu.
Co následovalo potom?
Bylo mi opravdu krásně. V tu chvíli jsem si myslela, že jsem ovládla svět, protože se tak ke mně i chovali. Nevěděli, jak mě ocenit, když jsem byla jediná. Všichni se mě ptali, jak jsem to vůbec dokázala. Přijeli tam za mnou dokonce známí, kteří žijí v Anglii. Smáli se, že přijede holka z Česka a celé to vyhraje. (smích)
Jak bude těžké se dál posouvat?
Bojím se, že už se ani nikam dál neposunu. V tuhle chvíli mám rozhodně víc, než jsem na začátku vůbec chtěla. Připravuju sama sebe na to, že už to třeba nepůjde, protože kdo chce víc, nemá nic. Nechám tomu volný průběh, buď něco přijde, nebo ne.
Když se s někým bavíš poprvé a řekneš mu, čemu se ve volném čase věnuješ. Jaká přijde reakce?
Většina si myslí, že jezdím po těch vesnických závodech. Hlavně pivo a zábava. (smích) Když jim vysvětlím, co to opravdu obnáší, tak se diví, že nemám nějak sportovní postavu, prý mám jen trochu silnější ruce. Jsou prostě překvapení.
Co děláš, když na sobě nemáš zrovna hasičskou nebo zdravotnickou uniformu? Co ti nejvíc pomůže přijít na jiné myšlenky?
Poslední dobou mi přijde, že se teď všechno točí okolo hasičů. Úplně se od toho nedokážu vypnout asi nikdy. Po sezóně ale ráda vyměním sportovní mikinu za svetr a jdu s kamarádkami do kavárny a povídáme si o normálních věcech, ne o tom, kolik kdo utáhne kilo na zádech.
Ty kromě práce a závodů ještě studuješ. Jak moc je pro tebe v tvém životě důležitá škola?
Na školu nemám bohužel tolik času. Jsem na magistrovi a musela jsem vlastně kvůli závodům prodlužovat. Ráda bych studium ale dokončila. Už pracuju na diplomce, kde využiju zkušenosti ze záchranky i hasičů. Věnuju se výuce první pomoci na závodech mladých hasičů požární všestrannosti. Hrozně mě to baví, všechno mám vymyšlené, jen to hodit na papír. To je pro mě daleko horší. (smích)
Poslední dva roky hodně cestuješ za závody po světě. Zbývají ti tam nějaké síly na poznávání měst a okolí?
Když jdeme někam před závodem, tak nejsem schopná si to užívat. Byli jsme tři dny v San Franciscu, opravdu nádherné město, ale pořád jsem přemýšlela, jestli nemám být už nervózní, že za dva dny mě čeká důležitý závod. Takže jako bych tam ani nebyla. Lepší je cestovat až po závodech, ale stejně si tu krásu uvědomím až za tři měsíce doma.
Když letíš na závody, máš s sebou vlastní vybavení? Jsou s tím na letišti nějaké problémy?
Kromě dýchacího přístroje mám všechno svoje. V nízkonákladovém letadle mám helmu v ruce a všichni se ptají, proč ji mám s sebou. Pak mi popřejí hodně štěstí a je to v pohodě. Pravidelně ale lítám v těch těžkých zásahových botách, a pokud se mi nevejde do kufru kabát, tak si ho holt musím obléct na sebe. Po těch závodech je ten kabát docela zpocený, špinavý, protože ho válím všude po zemi, tak se vždycky navoním nějakou drahou voňavkou, ale není to zrovna moc příjemný. (smích)
Většina lidí vnímá dobrovolné hasiče jako pořadatele plesů nebo zábav. Co kromě toho ještě děláte?
Fungujeme jako výjezdová jednotka. Tam jsem samozřejmě taky, takže jako dobrovolná hasička můžu jet k různým zásahům. Jsme ale na té nejnižší úrovni, takže nás zavolají tak jednou do roka a spíš jen pomáháme. Vždycky se ale na to hrozně těším, protože všichni naskáčeme do toho auta a jak mám na sobě to oblečení a helmu, tak na mě třeba při požáru pole ostatní hasiči mluví jak na kolegu.
Co bys vzkázala mladým sportovcům, kteří si jdou jako ty za nějakým cílem?
Důležitý je si všechno srovnat v hlavě a mít velkou trpělivost. Mám hned několik hesel, podle kterých se řídím. Třeba přes překážky ke hvězdám, protože žádná cesta k ničemu není jednoduchá. Navíc musíte mít velkou trpělivost, prostě vydržet. Další moje oblíbené heslo je totiž – dokud noha plandá, chlap běží.
Autor: Pavel Šťastný
Foto: archiv Pavlíny Havlenové
Dalším zajímavým sportem, o kterém si na našem webu můžete přečíst je foosball. Co to vlastně je a jak se v něm soutěží nám pověděla začínající hráčka Lucie Orlová.
