Když se ještě jednou pořádně zamyslím nad tím, jaké slovo nejlépe vystihuje Erasmus, je to přátelství. Tam v Litvě jsem za krátkou dobu navázala opravdu silné vztahy s lidmi z druhého konce světa a naše loučení tak bylo hořkosladké. Sladké po vděku za tu zkušenost a hořké po skutečnosti, že už se možná nikdy neuvidíme. Tuto část svého deníčku bych tak chtěla věnovat svým přátelům, kteří se mnou nebyli jenom v dobrém, ale i ve chvílích, kdy se něco pokazilo.
Erasmácká přátelství jsou zvláštní. Doma v Česku si vytvářím silná přátelství na celý život, kamarády ale vídám maximálně párkrát do týdne. Tady jsem se svými kamarády žila pod jednou střechou, každý večer se s nimi scházela a přes den s nimi podnikala výlety za zážitky. A po čtyřech měsících byl najednou konec. Můj turecký kamarád, který bydlel hned naproti a během smutných nálad mi dělal vrbu, mi k tomu řekl jednu velkou pravdu: „Pokud bys při odjezdu nebyla tak moc smutná, ty čtyři měsíce tady by za nic nestály.“
Kamarádi v dobrém i ve zlém
Během mojí litevské dovolené, po které bych nejvíce potřebovala další dovolenou, jsem poznala desítky nových lidí. Někteří byli milí a přátelští, jiní mi ale k srdci nepřirostli. Ostatně jak je tomu všude. Teď na konci jsem ale nejvíce vděčná za mezinárodní síť přátel, díky které mám nějakou blízkou osobu vlastně v každém koutu planety. A také já sama nepřestávám všechny ty úžasné lidi zvát do Česka, jež jsem tam vychválila až do nebes.
Ačkoliv jsou lidé všude na světě stejní, kulturní rozdíly jsem občas cítila. Třeba když Kolumbijka Maria Jose zásadně chodila na domluvený sraz o hodinu a půl později a nevěděla, kde je problém. Jenže nakonec byla ze všeho nadšená, všechny nás objímala a v autobuse mluvila tak nahlas, že se po nás chladní Litevci otáčeli, a tak se na ni nedalo ani zlobit.
Kulturní rozdíly byly občas patrné dokonce i s Francouzi, kteří žijí hned za humny. Když kluci z Francie Thomas a Dimitri vytrvale opakovali černé sarkastické vtipy, nikdo z nás je nechápal. Nebo když jsem chodila na nákupy se sousedem Omerem z Turecka, který po pár týdnech vysvětlování pochopil, že jsem opravdu silná a nezávislá žena a nákupní tašku si chci nést sama. Stejně ale pokaždé náš nákup před obchodem potěžkal a nikdy mě nenechal nést tu těžší nákupní tašku.
Skupina jako z americké reklamy
Jak jsem se ale mohla přesvědčit, stereotypy o lidech z jiných zemí nemáme pouze my. Brečela jsem smíchy, když mi Mandy z Hong Kongu vyprávěla, že si u nich Čechy na večírku představují v tradičních krojích. Byla překvapená, když jsem jí vysvětlila, že stuhy si do vlasů už nedáváme a v klubu posloucháme mezinárodní muziku.
Naše skupina čítala ještě Slováka Tomáše, Španělku Evu, Ukrajinku Mariiu, Chorvatku Janu a samozřejmě spoustu dalších lidí, které jsem v Litvě potkala. Katolický Vilnius plný vysokých blonďáků se za námi otáčel pokaždé, když jsme brázdili jeho ulice.
Kromě tolerance a poznání mi kamarádi ze všech koutů světa ukázali, i jak ráda mám svoji malou republiku v srdci Evropy. Ještě nikdy v životě jsem tak zarytě nebránila české pivo a hokej, přestože doma obvykle piji víno a místo hokeje sleduji americké filmy. V mobilu mám také stále uloženou politickou mapu Evropy, abych mohla na potkání všem dokazovat, že opravdu nejsem z východní Evropy. Poznat skvělé lidi z celého světa mě zkrátka naučilo, že všude je dobře, ale doma nejlépe.
Autor: Tereza Stará
Přečtěte si také první díl této Tereziny „erasmácké“ série! Jak její pobyt v Litvě začal?
Foto: Tereza Stará
